Dům tam stál tiše vzduch kolem něj byl prosycen mámyvou vůni počinajíciho léta růži. Ticho kolem bylo těžke a plyživé. Pak zahlédl pohyb vzadu za domem. Divči tělo. Tvář anděla. Ve vlasech měla mašli a usmívala se. Stál tam a díval se na přelud, který se mu náhle zjevil, před očima. Byla krásna. Neskutečne krásna a on se v té chvíli zamiloval. Do přeludu. Dívky, která vzápětí zmizela. Odešel se sklopenou hlavou s nevysvětlitelným smútkem naplneným podivným nepokojem. Zamířil domů. Postavil se k jednomu z oken a zíral před sebe. Nechtěl na ní myslet. Ale byly tam usadzená v jeho hlavě, za tím účelem s občasnou vráskou a modrými očima. V nablyskanem skle okna se matně odražela jeho tvář. Usmál se. "Byla tak krásná, že to ani neumím ani popsat," zašeptal. "A usmívala se. Pořad ji vidím jak tam stojí a usmíva se." Narovnal se, znovu se podíval z okna a v jeho očích se usadila podivná melanchólie.
2.den
Dívka tam stála zakříknutá, vylekaná jeho přítomnosti i tým, že je docela jiný než ostatni. Dívala se na něj smutně, její úsměv už dávno pohasl a její oči se pokryli melanchólií. Nakonec se otočila a rychle odchadzela pryč bez jediného oblédnutí.
O pár měsicu pozdeji
Potom už to nebyla ona. Přišel tam, zíral na ní a mátlo ho, že ji nepoznáva. Už ani nemluvil. Jen se díval. Nevědel proč tam ještě chodí. Snad ze zvyku. Tá o kterou stál, už tam přece nebyla. Tá odešla dávno předtým než si to uvědomil. Chodíval tam
díval se na ní a přemýšlel. Nikdy neplakal. Ne, před ni. Zdálo by se že, ho to ani nebolí. Jenže to bolelo. Bolelo ho to tak strašne, že se mu chtělo křičet.........Ale nekřičel. Seděl tam zíral před sebe a snažil se na to nemyslet. nepřestával zírat směrem ke skřini. Pořada tam seděla. Oči privřene. A v nich láska a strach. Pak se rozplakal. Sevřel dlaně v pěst a hodil do zdi. "Proč?" Šeptal. V pohledu měl náhle všechnu bolest světa. Svalil se na postel a zíral do stropu. Měl rysy stěžklé hrůzou z bolestné stráty něčeho svého, části která k němu patřila a přece nikdy nebyla jeho. Jeho matka vešla do pokoje. "Ty ji máš pořád rád......"Zašeptala a pravě se mu zahleděla do očí. Obrátil tvář a odmlčel se. Bolelo to. Pořád to stejně hrozně bolelo. Copak to nepřestane? Tohle už není láska, říkal si. Nemůžete přece milovat někoho, kto pro vás již neexistuje. "Ne," řekl pak. " Ja ji nenavidím." Říkal si to celou dobu. Růže už dávno odkvetly. Alespoň mu ji nepřipomínaly. Nebyli tu stejně jako ona. Poznal si v léte. Byl podzim. Vydesilo ho když si uvědomil jaký má ve všem zmatek. Jedine co si uvědomoval, byl smůtek. Jediné co z růži zbylo byly trny. A trny ty pichaji nic iného. Není v tom žadná krása. Žadná radost. Jen strohost, smůtek a bolest. Bolest a nic než bolest. Každý člověk ví, že růže mají trny, že každá nás dřivě či později zraní. A přesto nás ani na chvíli nenapadne, abychom zapoměli. Abychom se vzdali jejích krásy a jejích bolestí. Tak to je a tak to vždycky bude. Jako láska a nenávist. Láska vašnivá a nežná. Láska prokletá.
A nenávist? To je jen jedno zosobnění lásky. Té, která už skončila. A nikdy se nevrátí.
Pak začal znovu chodit do školy. Byl zmlklý a náhle starší o deset let. Napadl sníh. A nic se nezměnilo. Prochádzel se po místech která navštevoval spolu a hledal ji. Všude za vším, ve všem. Ale najít ji nedokázal.
Bilo to přece tak dlouho...............Tak dlouho už nikoho nedržel v náručí. A tolik mu to chybělo. Tak moc to chtěl znovu zažit. Tolik snů se mu zdálo a tolikrát se proboudzel uprostřed noci s výkřikem na rtech rozochvělý a sám. Nebylo lepší zapomenout jednou provždy?
Ráno se probudil prvný. Díval se na ní a márně přemýšlel, co tu dělá. Proč tu leží a objíma cidzí dívku? Kto mu dál právo. Kde se něm vzala tá odvaha? A na jednou to všechno zmizelo. V mlžnem oparu rána zasvítlo slunce. Zastínil si oči. A skopil hlavu. Mladý muž v osaměle tiché ulici opuštení. Opouštějicí.
Spomímky byli nejhorší. Drásaly a mučily nedali se odbýt. Nemohl je ignorovat ani schovat do šuplíku. Byly všude kolem, útočily na něj, nedaly mu pokoje. Trápily. Slibovaly něco, co se už nedalo vrátit. A pak se mu vysmály. Smály se a ulétly příště přišli zase. Zůstavala tu. Nedosažitelná a přece neodbytná. Nachádzel ji tam, kde by to nečekal. Copak to nikdy nepřestane pronásledovat? Jakoby na tom záleželo skončilo to stejně rychle jak to začalo. Čekala ho je prázdnota. Nenáviděl to tam a přesto se pořad tam vracel. Jednou ho to čekání unaví. Nic netrvá věčně ani láska.
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
1
argentincan
15. 6.júna 2010 09:11
Ten príbeh je veľmi smutný. Chudá chlapec ako ten sa musel trápiť. Ja by som to nechcel zažiť.
Napíš svoj komentár