(podľa "nassmer.blogspot.com", na základe knihy Egona Leuschnera z r. 1942 spracoval Lukáš Beer)

Pro správné pochopení další kategorizace jednotlivých evropských národů, o které bude řeč později, je nutné správně osvětlit skutečný cíl této kategorizace, tedy cíl politiky vůči cizím národům (Fremdvolkpolitik). A tento cíl definuje Leuschner takto: „Nacionálněsocialistickou politikou vůči cizím národům rozumíme všechna opatření a vytýčení cílů, která upravují státně právní, kulturní, sociální, hospodářský a osobní vztah příslušníků cizího národa žijících v Německu k německému národu… To, že se politika vůči cizím národům dnes dostává do popředí silněji než kdykoliv předtím, je zdůvodněno zaprvé tím, že už jenom státu, který dbá rasových zákonů, nemůže být lhostejné, které cizonárodovce (Fremdvölkische) přechovává ve svých hranicích, a zadruhé prostřednictvím skutečnosti na milióny nabobtnalého počtu cizonárodovců, kteří žijí uprostřed německého národa a jsou s ním v trvalém styku.“

Z předešlého tedy jasně vyplývá, že následovně citované zásady se netýkají příslušníků neněmeckých národů žijících mimo území Říše. Samozřejmě, že i dříve žili v Německu příslušníci jiných národů, jako např. Poláci před rokem 1914, kteří v zemi pracovali přechodně jako sezónní pracující. „Z tehdy poplatného liberalistického pohledu, podle nějž jsou si všichni lidé rovní a navenek se liší pouze podle náboženství, jazyka, státní příslušnosti atd., se příchodu cizonárodovců nepřikládal žádný zvláštní národovský význam a dokonce se to chápalo jako velmi v pořádku, že mnozí z nich získávali německou státní příslušnost a tím byli státoprávně pozdviženi k stejně hodnotným státním občanům. Národovské nebo dokonce rasové důvody byly při rozhodování o nabytí občanského práva bezpředmětné. Pravidla přistěhovalectví cizonárodovců se řídila pouze podle hospodářských zájmů státu.“ Zejména po válce v letech 1870-1871 nasálo německé hospodářství do země mnoho cizinců ze sousedních zemí, zejména Poláků. Tam, kde se Poláci usídlovali v početně malém množství nebo pouze jako jednotlivci, tam do okolí "zapadli", ale jinde, kde se usídlovali Poláci masově, si udrželi svůj „národovský svéráz“, jako například Poláci v Porúří (Ruhrpolen). Vznikaly tedy menšiny uvnitř národa, které se někdy stávaly příčinou vnitropolitických a zahraničněpolitických rozporů. Liberální stát těmto menšinám sice na jedné straně uděloval práva, na druhé straně však měl snahy tyto menšiny „národovsky roztavit“. Tento „tavící proces“ však podle Leuschnera nebral žádné ohledy na rasové aspekty, což z dlouhodobého hlediska mělo zhoubné následky. Proto má být nejvyšší zásadou nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům „nedělat nic a vyvarovat se všeho, co by mohlo oslabit nebo ohrozit biologickou podstatu národa“, a to i při „uznání všech hospodářských potřeb“. Leuschner dodává, že teoreticky optimálním naplněním této zásady by mělo být naprosté vysídlení cizonárodovců z Říše, což ale vzhledem k aktuálním hospodářským potřebám nelze provést a podle jeho názoru by se to nedalo provést ani dlouhé roky po vítězné válce.

V další kapitolce přechází Egon Leuschner k vysvětlení a definování jednotlivých „národovských pojmů“, které vznikají kvůli potřebě rozčlenit skupiny v Říši žijících skupin národů, které prostě nepředstavují homogenní skupinu.

Cizonárodovský (fremdvölkisch) – to jsou bez rozdílu všechny osoby, které národovsky nepatří k německému národu, nezávisle na státní příslušnosti a na rasové příbuznosti. Takže takovouto osobou může být příslušník nějakého skandinávského národa, Holanďan nebo Ital, Francouz, Čech, Polák, Ukrajinec, Cikán, barevný, Žid apod.

Druhově příbuzný (artverwandt) – to jsou národy, „které ve svém rasovém složení vykazují stejné rasové komponenty jako německý národ“. Do této kategorie lze zařadit naprostou většinu evropských národů. Tyto totiž mají stejné rasové komponenty, pouze se u nich množstevně liší poměry složení. To tedy znamená, že jako „druhově příbuzný“ národ se chápou např. Švédi, Poláci, Češi, Francouzi, Italové atd. (Toto konstatování se vztahuje výlučně na národ a nevypovídá nic o rasovém poměru jednotlivce k německému národu.) Ovšem „jádrová rasová substance“ např. švédského národa se liší od té francouzského národa, jinými slovy, poměry rasových komponent jsou u průměrných příslušníků těchto dvou národů odlišné. Proto nastává potřeba dalšího dílčího rozdělení, argumentuje Leuschner.

A toto rozdělení určují dva pojmy – stejného kmene (stammesgleich) a cizího kmene (stammesfremd). Pokud je tedy brán zřetel na množstevní rozložení rasových komponentů, tak se na evropském kontinentu odlišují dle Leuschnera jasně tři skupiny národů: germánská, románská a slovanská rodina národů. Leuschner připouští, že tyto tři skupiny jsou sice definovány dle jazykového vývoje, ale toto rozdělení jazykového charakteru z převážné části odpovídá i „rasovému složení“ národů náležících k jednotlivým jazykovým okruhům. „Germánské národy se vyznačují nordickou krví, která převažuje v jejich rasové směsi. V jejich vztahu k německému národu je označujeme proro jako „stejného kmene“. Románské a slovanské národy, které sice také vlastní nordické složky, ale v mnohem menší míře, a jejichž jádro není nordické, nám jsou „ciího kmene“, uzavírá Leuschner.

Německé krve (deutschblütig) – „V duchovně-světonázorovém boji proti Židovstvu se staly běžnými výrazy „árijský“ a „neárijský“. Pro vnitropolitickou kontroverzi tato označení úplně stačila k dorozumění, i když je nám jasno v tom, že pojem „árijský“ ve vlastním smyslu taktéž není žádným rasovým pojmem. V široké propagandistické a osvětlující práci byl pojem „Neárijec“ identický s pojmem Žid. Zahraničněpoliticky však použití slova „Neárijec“ vedlo společně s politickými požadavky, které se na něj vázaly, k difamaci těch národů, které jsou sice „neárijské“, ale také ne židovské (Japonci). Aby se předešlo všem nedorozuměním a v zájmu jasnosti v pojmech se od souhrnného pojmu „Árijec“, který přeci zahrnuje početné národnostní skupiny, upustilo. Protože měl prakticky pro nás jen účel rozlišování mezi Němci a Židy, nahradilo se označení „árijský“ slovem „německé krve“. Přitom je nám ovšem jasné, že oba pojmy nejsou vždy identické, že ale v obzvláštním případě je výraz „německé krve“ výstižnější. Pokud myslíme Žida, pak o něm nemluvme jako o „Neárijci“, nýbrž jej otevřeně nazývejme označením „Žid“. Nacionálněsocialistické rasové zákonodárství proto také hovoří jen o německé nebo židovské krvi a o Němcích a o německo-židovských míšencích. „Německé krve“ je pro nás ten člověk, který pochází z krevního proudu německého národa. Dále ale také ten člověk původu stejného kmene, který sám nebo přes své předky vzešel z německého národovství (imigrace Hugenotů).“

Německého kmene (deutschstämmig) – pojmově mezi označením „německé krve“ a „německého kmene“ v podstatě neexistuje rozdíl. Přesto se ale druhý pojem vžil a zahrnoval okruh osob, které sice byly „německé krve“, ale vzešly národovsky nebo politicky z jiného národa. To znamená, že měly státní příslušnost jiného státu, kam se vystěhovaly nebo který byl jejich vlastí, a převzaly zvyky tohoto prostředí a vnitřně je nespojovalo nic se svým „mateřským národem“. Jazyk tohoto druhého národa byl pro ně užívací řečí a zároveň mateřskou řečí jejich dětí (např. popolštění Němci). Leuschner k jejich charakteristice uvádí: „V nejvíce do očí bijících případech je zakořenění s jiným národem tak silné, že nové národní uvědomění a nový národní cit, kterým jsou vnitřně naplněni, se zvrhlo v nejtvrdošíjnější nepřátelství vůči zemi svých otců (renegáti).“

Volksdeutsch – na rozdíl od předchozího příkladu člověka „německého kmene“ zůstal „Volksdeutscher“ věrný svému německému národovství. „Cizí státní příslušnost, kterou také vlastní, zůstává jen vnější vazbou, která zajišťuje nebo která by měla zajišťovat státoprávní a hospodářské postavení.“ Tato skupina lidí si bedlivě udržuje svou mateřskou řeč, výchova dětí je německá, a pokud to podmínky umožňují, smějí tyto děti navštěvovat německé školy. Leuschner zdůrazňuje, že klasifikační rozdíl mezi osobou „německého kmene“ a někým, kdo je „volksdeutsch“, není rasové podstaty. Zároveň ale dodává, že samotné přiznání se k němectví a pozitivní politický postoj vůči němectví nevystačují k tomu, aby tato osoba mohla být označena jako „německý národní příslušník“: „Národní pospolitost je v první řadě krevní pospolitost, a proto smí být za osobu, která patří k německému národu, být označen pouze ten, který vedle svého německého národovského postoje a spojení patří k tomuto krevnímu společenství ale také i z hlediska původu. Kdyby tomu bylo jinak, pokud by samotné vyznání se k němectví bylo směrodatné, pak by se například černochovi, který zůstal před [první]světovou válkou v Německu po koloniální výstavě a který zde žije celá desetiletí a možná se i upřímně hlásí k německému národu, muselo vystavit osvědčení „německého národního příslušníka“.“

Smíšené manželství – smíšeným manželstvím se chápalo manželství mezi „německým národním příslušníkem“ a příslušníkem cizího národa. (Zde je pojmový rozdíl mezi nábožensky definovaným smíšeným manželstvím a takto definovaným smíšeným manželstvím.) Kdežto z biologického pohledu může vzniknout smíšené manželství mezi lidmi „stejného kmene“ a „cizího kmene“, nebo dokonce může nastat situace, kdy jeden z partnerů je docela „cizí rasy“. „Musíme proto v praxi rozlišovat národovská a rasová smíšená manželství“, argumentuje Leuschner. „Pro biologické udržení čistoty německého národa neznamená smíšené manželství s příslušníkem národů stejného kmene žádné nebezpečí, pokud manželský partner nevykazuje žádné rasově cizí krevní stopy a z hlediska výkonu a charakteru poskytuje záruku, že se stane plnohodnotným členem německé národní pospolitosti. Smíšené manželství s příslušníkem národů cizího kmene může být ve výjimečných případech povoleno pouze po bedlivém přezkoumání… Naprosto odmítnout se samozřejmě musí rasové smíšené manželství, ve kterém manželský partner tedy pochází z nějakého národa, který nám je rasově cizí.“ Tedy pro ujasnění: Byl-li jeden z partnerů Francouz, Belgičan, Čech či Ital, musel být přezkoumán jeho rasový profil. Pokud byl partner Žid, bylo smíšené manželství znemožněno.

Další kapitola Leuschnerovy příručky se věnovala otázce asimilace a „přenárodnění“ (Umvolkung) a definování rozdílu mezi těmito dvěma pojmy. Nejprve se zaměřil na tématiku Židů žijících v Německu. Liberalismus označuje za průkopníka cílů německého Židovstva a konstatuje: „V širokých masách národa pak byl Žid považován jednoduše za Němce mosaické víry. Když ale odložil z důvodů zastírání také svou víru a nechal se pokřtít, pak pro mnohé Němce zdánlivě nebylo už vůbec žádných rozdílů… Dle svého rasového druhu musí Žid zůstat vždy Židem a nám zůstat duchovně-duševně a charakterově cizí, i když svůj rasový ráz obklopuje slupkou německých životních forem a německého životního stylu, mluví německým jazykem, dává svým dětem německé školní vzdělání a počínaje dětstvím je obklopen německým kulturním životem.“ Jelikož mezi Němci a Židy neexistují žádné společné rasové rysy, nemůže se Žid stát Němcem a nemůže podle něj ani německy cítit a myslet.

Za asimilaci je tedy považován proces, kdy dojde k přechodu k jinému národu, tento přechod však z rasových důvodů není chápán jako „pravý“, i když takovýto jedinec přebírá jazyk, životní formu, kulturu atd., jde tedy čistě o vnější přizpůsobení. Jako další takový příklad asimilace uvádí Leuschner Poláky v průmyslové oblasti Porýní – ti se prý na rozdíl od Židů nedokázali navenek tak dobře přizpůsobit, i když jejich děti hovoří německy a oni sami se účastní německého kulturního života. „Každé opravdové vrůstání a vzklíčení v národě musí tedy ztroskotat pokaždé, když rasové rozdíly staví nepřeklenutelnou dělící zeď. Kam vede asimilace rasově cizích, nám ukazuje osud zaniklých národů. Pokud do národa pronikají cizí krevní proudy, které již díky přizpůsobení nejsou vnímány jako cizí, pak se jeho substance proměňuje dle určení nově příchozích dědičných proudů a národ ztrácí svéráz svého národovského charakteru.. Nacionální socialismus proto věnuje největší pozornost každému zvenčí hrozícímu nebezpečí asimilace a musí z odpovědného rasového zvážení od počátku zásadně odmítnout asimilaci v národovském zájmu.“ Na druhé straně musí být obráceně umožněno vrůstání v případě rasové stejnorodosti. Jako pozitivní příklad uvádí Leuschner Hugenoty, kteří „patřili k nordické vrstvě francouzského národa“. Tito se tedy ovšem dle předcházející definice neasimilovali, jelikož byli rasově stejnorodí, nýbrž se „mohli stát nositeli duchovního a kulturního německého národního statku“ a „byli do německého národa znárodněni jako hodnotný krevní proud“, byli tedy „přenárodněni“ (umgevolkt). Dalším typickým příkladem je Houston Stewart Chamberlain, myslitel a spisovatel britského původu, který „se stal slavným Němcem“ s „největším německým duchovním postojem“.

Pojem „přenárodnění“ (Umvolkung) tedy znamená „duchovně-duševní vrůstání do druhého národa“ a pokaždé nutně předpokládá „těsný rasový příbuzenský poměr k druhému národu“, jinak by se totiž jednalo o pouhou asimilaci. Přenárodnění se může uskutečnit na absolutně dobrovolné bázi, jako tomu bylo v případě Hugenotů. Jindy může jít o politické důvody, například při změně hranic, jako například v dánsko-německém pohraničí. Biologicky se na substanci národa nic nemění, jelikož toto přenárodnění proběhlo mezi skupinou národů, které jsou „stejného kmene“. Jinak tomu je v oblastech, kde například války posunuly hranice mezi národy, které jsou „cizího kmene“. V takovémto případě velká část takového národa nedisponuje „schopností k přenárodnění“ v druhý národ. Jeho „rasové jádro“ je brzdou k „přenárodnění“, ale zato může dojít pouze k asimilaci. Je proto zcela běžné, že právě obyvatelstvo v pohraničních oblastech často vykazuje jiný rasový profil. To platí samozřejmě pro obě strany hranice, může se to týkat i asimilovaných (tj. ne přenárodněných!) Němců v Polsku. Z toho vyplývá, že zcela jiná kategorie bude „Polák německého kmene“ (deustchstämmiger Pole) a naproti tomu potomek příslušníka německého národa, který se asimiloval v polském národě a jehož potomci vzešli ze smíšených manželství. Proto bylo velkou zásadou nacionálněsocialistické politiky vůči cizím národům rozlišovat mezi asimilačním a přenárodňovacím procesem. „Rozhodnutí otázky, zda pro nás cizonárodovec představuje žádoucí nebo nežádoucí přírůstek obyvatelstva, závisí především na tom, do jaké míry jeho rasové vlohy odpovídají těm německého národa… Kdybychom se ptali jenom na chování cizonárodovce, který žije už delší dobu v německém národě, na jeho postoj k němectví, na jeho jazyk, výchovu atd., pak bychom často nebyli schopni rozlišit asimilovaného jedince od přenárodněného.“ Přitom čím dál tato asimilace pokročila, tím víc postupně mizí zpočátku nápadnější rozdíly. Rozdíly zůstanou pro oči viditelné u asimilovaných rasově cizích jedinců, kteří vykazují nápadně odlišné znaky (např. černoch). Největší komplikace se tedy dle Leuschnera při klasifikaci, zda jde o přenárodnění či asimilaci, vyskytnou tehdy, když u příslušníka cizího národa jde o příslušníka „druhově příbuzného“ národa (tj. Francouz, Belgičan, Ital, Čech). Leuschner ale v zásadě konstatuje, že každá asimilace je špatná, jak ta v případě příslušníka „rasově cizího“ národa (Žid), tak i v případě příslušníka národa „druhově příbuzného“, ale zároveň „cizího kmene“ (Francouz).

Na druhou stranu i příslušník „cizího kmene druhově příbuzného národa“ může za určitých okolností vykazovat schopnosti k přenárodnění. Zde se rasová nauka zaměřovala na poměr rasové směsi jednotlivých národů, od kterého se však jednotlivec, příslušník takového národa, může více či méně odchylovat. „Někdo bude nositelem nordických dědičných vloh ve větším měřítku než ten druhý, teprve suma všech nositelů dědičných vloh poskytne poměr směsí v biologické substanci národa. Tedy v individuálním případě může příslušník druhově příbuzného národa, který přece sestává ze stejných rasových komponent, ale pouze v jiném složení, vesměs rasově odpovídat německému člověku. Teoreticky by byl dle toho myslitelný případ, kdy se nějaký národ celkově skládá z 60% ostických, 30% nordických a 10% západních krevních podílů, ale přitom určitý, i když nízký počet jeho národních příslušníků vykazuje směsový poměr 60% nordický, 30% západní a 10% ostický. Rasově by tedy v tomto případě stáli posledně jmenovaní lidé německému národu blíže než svému vlastnímu národu. Rasové průzkumy tyto teorie také prakticky potvrdily.“

Leuschner uzavírá: „Schopní přenárodnění jsou příslušníci národů stejného kmene a za daných rasových předpokladů určité části národů cizího kmene. Národy cizí rasy popř. jejich příslušníci se nepřenárodňují, nýbrž asimilují (…) Procesy přenárodnění neomezují biologickou substanci národa, ale mohou dokonce při bedlivém rasovém výběru osob, které mají být znárodněny, být rasovým obohacením. Asimilace naproti tomu ničí rasovou jednotu a vede k záhubě národa.“

 Blog
Komentuj
 fotka
walterdonath  31. 3. 2012 17:27
Mnohé Leuschnerove názory sú prehnané, niektoré sú ľubovoľné a nie sú podložené argumentmi, ale tento článok dobre ukazuje, že v politike Nemecka nešlo o nejaký "tvrdý rasizmus", založený na nenávisti (ako je to pri Ku-Klux-Klane alebo tzv. "neonacistoch"), ale išlo skôr len o úzkostlivú snahu zachovať svojráz Nemcov v modernej dobe plnej migrácií a stretu kultúr, aby sa zloženie národa do budúcnosti nemenilo - príp. aby sa posilňovala nordická zložka, ktorá bola typická pre pôvodných Germánov a Indoeurópanov.

Otázkou skôr je, či boli a sú určití ľudia schopní s ideou národa a "etnického svojrázu" zaobchádzať kresťansky a s rešpektom k iným kultúram, alebo nie...
 fotka
semhamforas  31. 3. 2012 18:07
Uisťujem vás, že nepociťujem nijakú rasovú nenávisť. V každom prípade je však nežiaduce, aby sa rôzne rasy dokopy zmiešavali. Okrem zopár náhodných úspechov, ktoré samozrejme pripúšťam, systematické zmiešavanie rás neprinieslo nijaké dobré výsledky. Túžba rasovo sa nezmiešať je dôkazom životnej sily a zdravia rasy. Hrdosť na vlastnú rasu – čo neznamená opovrhovanie inými rasami – je normálne a zdravé cítenie. Nikdy som Číňanov alebo Japoncov nepovažoval za podradných oproti nám. Patria medzi starobylé civizácie, a otvorene priznávam, že ich minulosť je vyššia ako naša. Majú právo na ňu byť hrdí, rovnako ako my máme právo byť hrdí na civilizáciu, ku ktorej patríme. V skutočnosti verím, že čím pevnejšie sa budú Číňania a Japonci pridŕžať svojej rasovej hrdosti, tým ľahšie spolu nájdeme porozumenie.

Adolf Hitler, 13.2.1945
 fotka
walterdonath  31. 3. 2012 18:53
@semhamforas

Ďakujem za príspevok. Tu je niečo pre tých, ktorí sy myslia, že etnicko-rasové povedomie (teda vedomie pokrvného príbuzenstva) je výmysel konca 19. storočia a modernej doby:



Z knihy Edwarda Jamesa "Frankovia" (1997):

- Úvod k Sálskemu zákonníku (8. stor.)

"Slavný národ Franků vyvolený Bohem, udatný ve zbrani, stálý v míru, hluboce moudrý, ušlechtilý na těle, čistý bez poskvrny, nemající v kráse sobě rovného (asi narážka na štíhlosť a svetlé vlasy), neohrožený, bystrý a bojovný, který nově přijal katolickou víru a je osvobozen od kacířství... tento národ sílou odstranil jho Římanů a poté, co přijal křest, pokryl zlatem a drahými kameny těla svatých mučedníků, které Římané upálili, sťali, či nechali roztrhat divou zvěří."



Cárovná Katarína Veľká v r. 1793 napísala k francúzskej revolúcii: "Nevidíte, co se děje ve Francii? Galové vyhánějí Franky."



E. James tiež píše, ako francúzski osvietenci a revolucionári zaryto bojovali proti tomuto "franskému dedičstvu", akoby naprotiveň sa prihlásili ku Galom a dokonca navrhli zrušiť názov národa "Francúzi" a nahradiť ho slovom "Galovia"...

De Sieyés navrhol v známom pamflete "Čo je tretí stav?", aby všetkých milovníkov Frankov poslali "späť do germánskych lesov" a raz navždy sa zbavili germánsko-aristokratickej myšlienky.
 fotka
zmrdak  2. 8. 2012 14:06
Tu znie otázka, že potom aké črty pokladali nacisti za ideál, prípadne črty, ktoré boli ešte ako-tak priateľné. Teda tvar lebky, tela a podobne.

Podľa mňa je toto paveda, ale zaujíma ma to.
 fotka
antifunebracka  25. 11. 2015 17:15
ano, tieto picoviny sme tu presne potrebovali. sak nacisti boli vlastne len konzervativni ludomili a Hitler, to bol totalny hipisak, ne?
Napíš svoj komentár