Hannebný 1/2

„Podle kritika Antonína Křivého je tohle... cituji: ‚Krvavě pitoreskní, místy obscénní a neuvěřitelně syrový memoár o kuchařském řemesle od dosud neznámého autora. Naprostý unikát.‘“ Moderátor večerní show V záři reflektorů mírně nadzvedl levé obočí a tázavě vzhlédl na pana Lexu, který se svou novou kuchařskou knihou působil v křesle pro hosty poněkud mondénně.

„Víte, Martine – můžu Vám tykat?” zeptal se celkem zbytečně, a aniž by čekal na odpověď, monotónně a nezúčastněně pokračoval. „Když se v jakémkoli oboru pohybujete dostatečně dlouho, věřím tomu, že mezi vámi a řemeslem dojte k jakémusi poutu. Splynete vjedno a stáváte se jeho pážetem. Teprve potom jste schopen se o něj podělit opravdu autentickým způsobem.”

„To jistě ano, avšak malinko mě zaráží váš styl vyprávění. Nachystal jsem si tady jeden úryvek pro diváky...” Host se potutelně usmál, ale v očích mu pohrával ledový chlad. „Tak tedy: Osvěžující zrcadlo duše,” pronesl nadneseně moderátor a několik diváků se zasmálo. „Po vydatném obědě si host zaslouží něco na spláchnutí. Pro pány obvykle stačí dobře vychlazené pivečko, ale pro dámy tady máme něco speciálního. Na přípravu budeme potřebovat: 2cl vodky (nejlépe kvalitní), 5cl mangového džusu, 2cl bílého rumu, 5cl minerálky (jemně perlivé), čočku a bílek.” poslední dvě slova zdůraznil a pobaveně se podíval na Lexu. Ten se dál lehce usmíval, mírně přikývl a publikum se opět zasmálo jako na povel.

Martin Kraus pokračoval: „A teď ta nejzajímavější část. Čočku opatrně vyloupneme nehtem nebo čajovou lžičkou. Pod tekoucí vodou dobře opláchneme, hezky z obou stran (jak já jen zbožňuji ten kluzký pocit mezi prsty... vsadím se, že vy taky!) a položíme na dno elegantního poháru na martini. Následují 2cl vodky s mangovým džusem, nemíchat! Vléváme naráz! Další vrstvu zakončíme 2cl bílého rumu a navrch to vše zalijeme 5cl minerálky. Zdůrazňuji, že nic nemícháme ani neprotřepáváme, ale vrstvíme! Apetit je pak mnohem výraznější a polaská všechny vaše chuťové buňky. Na závěr přidáme bílek s párátkem. Jako bonus můžete drink okrášlit ovocem podle barvy čočky. Tak na zdraví!” dokončil moderátor a udiveně vzhlédl na dnešního hosta. Tentokrát se nikdo nesmál. „Teda... musím říct, že podivnější recept jsem v životě nečetl.”

„Hm, v tom spočívá ta unikátnost.” odpověděl s vyrovnaným úsměvem a v očích mu dál hrál plamínek chladného pobavení.

„A zrovna u Osvěžujícího zrcadla duše není fotografie! Takhle si opravdu můžeme pouze představit, jak tento nápoj může vypadat, natož chutnat... Ha, ha, ha!” hloupě a nuceně se zasmál, ale byl jediný. Po několika vteřinách trapného ticha vstal a vykřikl: „Hans Lexa!” a s přehnaným, křečovitým úsměvem ukázal na hosta. Diváci neochotně tleskali.

~

Padal. Zdálo se mu, že oči má otevřené, ale viděl jen tmu. Svět se mu točil kolem hlavy jako prstencová soustava Saturnu. Bože, ať to přestane. Kolem sebe cítil špínu a plíseň. A ještě něco... nasládlého. Bože, ne. Zvedl se mu žaludek. Žíly na krku mu navřely a oči vylézaly z důlků jako profesionálnímu vzpěrači, když ze sebe s námahou dávil směs hořkých slin a žaludeční kyseliny. Když se dávící reflex uklidnil, uvědomil si, že je na čtyřech a je mu příšerná zima. Plivaje poslední zbytky hořkosti, se posadil.

„Je... je tam někdo?” ozvalo se odněkud. „Haló!”

Ticho. A chlad. Příšerná zima.

„Co po mě chcete?” třásl se ten samý hlas, co předtím.

„Co tady děláme?” odvětil. „Kdo jste?”

„Já... já jsem Křivý... Antonín Křivý...” odpověděl třaslavý hlas. „Proč jsme tady?”

„To bych taky rád věděl.” Dělalo se mu znovu špatně. Křivý. „Jak jste říkal, že se to jmenujete?”

„Antonín Křivý, do prdele! A vy jste sakra kdo?”

No jistě, ten kritik. Pane Bože... „Kraus. Martin Kraus.” odpověděl nepřítomně a zamotala se mu hlava. Zvracet už neměl co. Myšlenky mu v hlavě vířily a odrážely se jako paintballová kulička. Jeho společník se rozvzlykal.

„Poslouchejte, Antoníne. Uklidněte se. Na co si vzpomínáte?” Už si téměř necítil nohy. Celý se třásl a jeho společník podle hlasu také.

„Já... nevím. Večeřel jsem párky v konzervě a pak jsem se koukal na To je vražda, napsala... a teď jsem tady... kde to jsme, kurva?!”

„To zatím nevím,” postavil se a začal kolem sebe šmátrat rukama, jako když se chce ospalému člověku uprostřed noci na záchod, „ale zjistíme to. Můžete se hýbat?”

„Ano, a-ale neodvážil jsem se. Nic n-nevidím a je tu s-strašná z-zima.”

Kraus šel za hlasem svého společníka. „Mluvte na mě, Antoníne.”

„C-co mám říkat?”

„Prostě něco, abych věděl, kde jste.”

„T-tak jo.”

Najednou ucítil, jak mu jedna noha uvízla vzadu a už se kácel k zemi. „Do hajzlu!” zaklel a začal si ohmatávat nohy, měl je tak zmrzlé, že necítil hrubý provaz, který měl přivázaný kolem pravého kotníku. „Jsem přivázaný o lano, nemohu za vámi.”

„... a jo, já taky. Ježíši Kriste!” Slyšel, jak se mu zrychlil dech a začal znovu vzlykat.

Světlo. Bylo silné a ostré jako odpolední slunce. Cítili, jak je píchá v očních bulvách tisíc rozžhavených drátů.

Kroky. Rozléhaly se po místnosti a odrážely se od chladných stěn jako příchod smrti.

Antonín Křivý ležel na zemi schoulený do klubíčka a třesouc se, zakrýval si tvář dlaněmi. Přes škvíru mezi prsty viděl naleštěné hnědé boty Baťa. Špičky směřovaly přímo na něj.

Na druhé straně místnosti se Martin Kraus odvážně krčil před světlem jako Glum a v šoku pozoroval svého věznitele. Ten měl na tváři ďábelsky klidný úsměv a ledově modrýma očima se pomalu přesouval z Antonína – třesoucího se na podlaze jako uzlík roztomilých štěňátek – na statečného Martina. Úsměv se mu rozšířil a oči zúžily na dvě hadí škvíry.

„Hostina začíná,” pronesl s ledovým klidem Hans Lexa.







Zdieľaj článok na facebooku
0 odoberateľov
Yko

„Historie je kolektivní hovno předků lidský rasy, obrovská a stále vyšší hromada sraček. V tuhle chvíli stojíme na jejím vršku, ale za chviličku nás zavalí lejna generací, který přijdou po nás. Proto nám oblečení dědy s bábou na fotkách připadá tak legrační, abych uvedl aspoň jeden příklad. A jako někdo, jehož osudem je zmizet pod sračkama vašich dětí a vnuků, si myslím, že bys mohl být aspoň trošíínku shovívavej.“

Komenty k článku