Hannebný 2/2

„A opět připomínáme, že státní policie včera odpoledne vyhlásila pátrání po dvou nezvěstných osobách,“ řekla moderátorka večerních televizních novin na Spot 1 a na obrazovce staré televize Grundig se objevily fotografie dvou pohřešovaných mužů. „Pokud máte jakékoli informace o nezvěstných osobách, neprodleně prosím volejte na číslo 158. A nyní následují sportovní noviny. Tak co pro nás máš nového, Petře?“

„Tak to mě poser,“ zaklel náčelník obecní policie Straškov a odklepl popel z cigarety na špinavou podlahu. „Už je to téměř šestatřicet hodin, co jsme vyhlásili pátrání a pořád nic. Prostě zmizeli. Povídám ti, Tome, takový případ jsme tady v našem kraji neměli od…“ odmlčel se a vyložil si nohy na stůl.

„Prej nejmíň tak deset let, Ondro!“ zakřičel jeho kolega z vedlejší kanceláře.

„Jo, nejmíň. A právě tady. Ve Straškově. No věřil bys tomu? Kritik a moderátor, do prdele.“ Náčelník Kučera trochu zvýšil hlas, aby ho kolegové slyšeli, a pokračoval. „Moje stará mi ráno povídala, že se ten zmizelej moderátor dokonce zmínil vo tom kritikovi v tý jeho show. Prej ho citoval nebo co…“ najednou, jako by ho udeřil blesk. No ovšem. Málem sletěl ze židle, když se chtěl co nejrychleji přemístit za stůl s počítačem.

„No tak startuj, ty starej zmetku…“ mrmlal si pod vous a netrpělivě třásl pravou nohou. Do internetového vyhledávače zadal: v zari reflektoru tv spot archiv. Klikl na první odkaz. Placený. Zatraceně. Za druhým odkazem se skrývaly jen nějaké reklamy na prášky proti problému s erekcí a pár prsatých modelek, které slibovaly okamžitý sex — vzdálené 5 km! To víš, že jo…

Třetí byla nějaká soukromá stránka a HELE! videa zadarmo. Vyhledal předvčerejší datum a když pozavíral asi půl tuctu reklam, záznam z večerního pořadu se spustil.

„Vítám Vás, milí diváci,“ křečovitě se usmíval Martin Kraus (kretén, pomyslel si náčelník). „… hostem je nová tvář; šéfkuchař, cestovatel a nově také spisovatel! Přivítejte prosím Hanse Lexu!“ Za bouřlivého potlesku vešel světácky působící čtyřicátník, hladce oholený, s ulízanými černými vlasy a pronikavýma, ledově modrýma očima. Usmál se, podal Krausovi ruku a posadil se.

Kučera dosledoval zbytek záznamu a vzhlédl od monitoru. Zajtracenej požírač času! Bylo půl deváté; už dělal přesčasy. Zvedl telefon a vyťukal číslo. Zvoní.

„Stálá služba, policie Litoměřice. U telefonu strážný Kulhavý.“ ozvalo se znuděně ze sluchátka.

„Dobrej, tady náčelník Ondřej Kučera, obecní policie Straškov Vodochody.“

„Brej večír, náčelníku. S čím Vám můžu pomoct?“

„Volám ohledně těch dvou zmizení, Křivý a Kraus.“

„A jó, voni jsou tam vod vás, že jo?“

„Jo. Poslouchejte, strážníku, už někdo od vás proklep toho Lexu?“

„Tak to nevím…“ odvětil Kulhavý a na chviličku se odmlčel. Kučerovi připadalo, že na někoho mluví se zakrytým sluchátkem. „Tak prej ne, náčelníku, ze zákona čekáme těch vosumačtyřicet hodin, jestli se někdo nevozve.“

„A můžete mi aspoň zjistit jeho adresu?“

„Se ví, pošlu Vám ji mejlem, ale dejte mi pět minut, musím na cigáro, nebo dostanu kyslíkovej záchvat,“ odpověděl a kašlavě se zasmál.

„Mockrát Vám děkuju, strážníku.“ Zavěsil a unaveně si promnul oči.

Osvěžující zrcadlo duše. Co je tohle za ptákovinu? Zvedl se a zamířil k automatům na kávu. Když si zapálil cigaretu a popíjel kávu (takhle kysele snad musí chutnat kočičí chcanky), ozvalo se pípnutí příchozího mailu. Típl cigaretu a nedopitou kávu hodil do koše. V mailu stálo prosté:

Hans Lexa

Kostelní 66

Straškov Vodochody

Po starých dřevěných oknech policejní budovy pomalu stékaly kapky večerního deště, které rozostřovaly vzdalující se červená světla policejní Škody Octavia. Na pracovním stole náčelníka Kučery osamoceně ležel opasek s pouty a služební zbraní.

~

Dělnicky vyhlížející, zaprášené přenosné rádio chrčivě hrálo Chopina. I přes rušivý šum bylo zřejmé, že jde o Nocturne Op. 9 No. 2 (Hansova oblíbená). Za okny padal jemný déšť, který mlčky stékal po dokonale čistém kuchyňském okně s výhledem na místní hřbitov. Hans Lexa stál přehnutý u plotny a dirigentsky — do rytmu klavírní hudby — pohyboval pravou rukou a se zavřenýma očima vdechoval vůni pečeného masa, která se v neviditelných tanečních vlnkách šířila z trouby. Někde v dálce byl slyšet bolestivý lidský nářek, který se však ztrácel v gradující klavírní symfonii. Život byl báječný.

Ozvalo se náhlé bouchání na dveře. Hans znehybněl. Oči se mu pootevřely na dvě hadí škvíry a upřely se na vchodové dveře. Dirigentsky spojené prsty se rozdělily a pomalu se přesunuly za opasek, kde zlehka objaly chladnou ocel ráže pětačtyřicet. S rukou za zády a zástěrou na krku se napřímil a opatrně zamířil ke kukátku. Tak přece je tady. Tak brzy ho nečekal, to tedy ne… Otevřel.

Oči se jim setkaly a chvíli na sebe soustředěně hleděli jako dva kovbojové, kteří čekají, kdo vytáhne revolver jako první.

„Rád tě opět vidím, příteli…“ řekl najednou náčelník a oba se na sebe srdečně usmáli. Hans o krok ustoupil, aby Ondřej mohl projít.

„Jdeš právě včas, večeře bude hotová.“

„Moc rád, mám hlad jako vlk,“ odvětil Ondřej a zouval si promočené boty. „Jak dlouho máš v plánu se zdržet?“

„Nanejvýš den-dva, budu mezi prvními, kolem koho budou tví kolegové čenichat.“

„Zatím všechno v klídku, už jsem si to ověřoval… Masíčko voní fantasticky.“

„Je to jeden z mých nových receptů. A navíc… ten kritik se opravdu kvalitně stravoval. Bodejť by ne, když pořád bydlel u maminky. Říkám ti, ten posera kvičel jako prase, když jsem ho porcoval…“ odvětil Hans a zasněně se uchechtl.

„A co ten druhej? Ten moderátor?“ zeptal se Kučera dychtivě.

„Zatím žije. Měl mizernou životosprávu, samý fastfood, alkohol a cigarety. To víš, maso má pak odpornou chuť.“

„Tak co s ním? Zabiješ ho?“

„Pustit ho nemůžu, to přece víš.“ řekl Lexa a upřeně se podíval náčelníkovi do očí.

„Nech ho mně…“ odvětil bez dechu Ondřej a prosebně mu opětoval upřený pohled. V místnosti gradovala Chopinova Nocturne No. 20.

Lexa se zamyšleně podíval z okna na hřbitov a pomalu přikývl. Kapky deště teď už stékaly mnohem rychleji a agresivně do sebe vrážely – déšť houstl, piano hrálo pořád hlasitěji a lidský nářek v pozadí byl už sotva slyšitelný.

Zdieľaj článok na facebooku
0 odoberateľov
Yko

„Historie je kolektivní hovno předků lidský rasy, obrovská a stále vyšší hromada sraček. V tuhle chvíli stojíme na jejím vršku, ale za chviličku nás zavalí lejna generací, který přijdou po nás. Proto nám oblečení dědy s bábou na fotkách připadá tak legrační, abych uvedl aspoň jeden příklad. A jako někdo, jehož osudem je zmizet pod sračkama vašich dětí a vnuků, si myslím, že bys mohl být aspoň trošíínku shovívavej.“

Komenty k článku

  1. 1
    Antifunebracka

    30 ročný muž
    podkastak birdzu

    Ako vedel, že to bude Lexa a prečo naňho zisťoval kontakt, keď to bol jeho kámo?