Zabij své miláčky

„…protože pořád jenom žvaníš o tom, jak něco napíšeš, že budeš slavnej a jaký to bude úžasný. Ty samý kecy pořád dokolečka! Jenom sliby…“ Ze sluchátka se ozvalo zoufalé povzdechnutí. „Podívej, Lukasi, mám tě ráda, ale nedokážu žít s někým, kdo ve třiceti letech neví, co chce.“

„Lucie, já…“

„Ne. Už neříkej nic, my dva jsme skončili. Určitě si najdeš další holku, která skočí na ty tví řečičky. A pak další a další…To je jediný, co ti jde – mluvení. Měj se, Lukasi.“

„Lucy, počkej!“ Zavěsila. Chvíli jsem poslouchal zvuk prázdnoty na konci drátu a pak jsem také položil.

~

Bylo prosincové ráno a do Vánoc zbývalo jenom pár dní. Co je dnes za den? Čtvrtek? Ospale jsem se posadil a snažil se zaostřit na budíkové hodiny pod televizorem. Osm padesát pět. Rezignovaně jsem dopadl zpátky na polštář a zvedl mobil z nočního stolku. Po dvou zazvoněních mi zvedl nervózní hlas mého kolegy.

„Kde sakra seš, Lukasi? Jenom mi neříkej, že ti zase nestartuje ta stará kraksna. To je tenhle tejden už potřetí!“

„Promiň, Patriku, ale něco na mě leze.“ Pár krát jsem nepřesvědčivě zakašlal. „Asi nějaká chřipka či co. Myslím, že bych měl zůstat doma a vrátit se až po svátcích,“ dodal jsem, a ještě jednou preventivně zakašlal.

„Tak to sis vybral opravdu ten nejvhodnější čas,“ povzdechl si Patrik. „Nechápu, jak chceš s takovým přístupem dokončit všechny projekty do konce roku.“

„Mám to pod kontrolou, kámo, jen se potřebuju dát do kupy. příští týden všechno dokončíme a ty žárovky plánuju dodělat přes svátky.“

„Pořád máš jenom silný řeči, nakonec nikdy nic nestihneme včas. Takhle se na nás všichni klienti leda tak vyserou a přejdou ke konkurenci, pane Všechnovklídku. Dělej, jak myslíš, ale už mě to fakt přestává bavit, Lukasi.“ Zavěsil.

„Naser si, kreténe!“ křikl jsem na hluchý iPhone a praštil ním o prázdné místo vedle mě.

~

S Patrikem jsme rozběhli vlastní firmu, už když jsem byl na vysoké. Na střední jsme se oba věnovali programování webových stránek. Patrik v tom pokračoval dál i po střední škole – zaměstnal se v jedné druhořadé firmě a stal se z něj junior programátor –, zatímco já jsem se rozhodl jít studovat aplikovanou informatiku do Bratislavy na STU, odkud mě vyhodili po prvním semestru. Na svoji lenost jsem doplácel celý život, ale nikdy mě to nepřimělo k tomu, abych se změnil. Odmalička jsem měl literární ambice. Mým celoživotním snem bylo napsat a vydat knížku. Paradoxem je, že jsem nikdy nic pořádného (kromě zdrojového kódu webstránek) nenapsal. Dalo by se teda říct, že jsem spíš celoživotním snílkem. Sním o tom, co možná v životě neudělám, ačkoli bych mohl, stačilo by skutečně chtít. Občas přemýšlím nad tím, že mě možná brzdí i něco jiného, než má vlastní lenost. Jsem závislý na playstationové hře FIFA; virtuální fotbal s docela realistickými tvářemi všech známých hráčů a s oficiálními dresy, logy a stadiony těch nejlepších světových týmů. FIFA vychází každý rok v září a já neotálím a pokaždé si předobjednám tu nejdražší deluxe verzi s množstvím bonusových předmětů. Můj den pak vypadá tak, že přijdu z práce, zapnu PlayStation 4 a hraju dlouho do noci. Na druhý den pak mám problém vstát do práce.

Tak tomu bylo i včerejší noc, když mi Lucie po několika pokusech zvedla mobil. Rozešli jsme se. Tak jsem zapnul FIFU. Při hraní hodně přemýšlím, napadají mě různé náměty na povídky. V hlavě si připomínám, že bych mohl pokračovat v rozečtené knize. Ale ještě si dám jeden zápas…A možná má Lucie pravdu. Je mi třicet a můj život se točí kolem hraní stupidní videohry a v hlavě si přemítám, co bych mohl všechno udělat… ale až dohraju sezónu.

V noci nemůžu spát, často přemýšlím nad svým životem a zdá se mi, že jediný člověk, který by mi rozuměl, je Don Quijote. Ale ten aspoň svoje bláznivé představy realizoval. Jsem na tom podstatně hůř. Nebo ne?

~

Vstal jsem z postele a nejistým krokem zamířil do koupelny. V zrcadle mě pokaždé vyděsí stejný zarostlý chlapík s vykosenými, řídnoucími, tmavými vlasy a hustým obočím. Opláchnu si tvář, zuby si čistit nebudu, stačí večer. Jdu do kuchyně, z lednice vytáhnu jogurt a sednu si na svůj fialový sedací vak značky Tuli. Zapínám FIFU…

Zdieľaj článok na facebooku
0 odoberateľov
Yko

„Historie je kolektivní hovno předků lidský rasy, obrovská a stále vyšší hromada sraček. V tuhle chvíli stojíme na jejím vršku, ale za chviličku nás zavalí lejna generací, který přijdou po nás. Proto nám oblečení dědy s bábou na fotkách připadá tak legrační, abych uvedl aspoň jeden příklad. A jako někdo, jehož osudem je zmizet pod sračkama vašich dětí a vnuků, si myslím, že bys mohl být aspoň trošíínku shovívavej.“

Komenty k článku