Pohodlnější by určitě bylo, kdybych zůstala stát, ale sedět... ten úžasný lidský zvyk jsem milovala. Posadila jsem se a objala si rukama nohy. Hlavu jsem si položila na kolena a nechala myšlenky rozběhnout se...
Vlastně... všechno tohle začalo tím, že mě proměnili. To už ale bylo dávno. Několik tisíc let. Kolik? Dva? Tři tisíce? Asi tak nějak. Žila jsem ve Staré říši. Žila sem v Egyptě jako dcera Nabukadnezara II. Ke dvoru se přidal muž. Byl zvláštní, nic nejedl a nepil, nechodil na slunce... Byl podivný. A já se do něj zamilovala... Vzali jsme se. Byla jsem šťastná! Tedy... myslela jsem, že jsem šťastná. Pár dní na to mě kousnul. Svíjela jsem se tři dny a potom... Byla ze mě stvůra. Vlastně... ta stvůra jsem stále...
Několikrát jsem zkoušela lovit jen zvířata, ale nejde mi to. Nemám... vůli. Nemám... důvod. Vlastně... nemám vůbec nic. Ale jsem srab. Jsem moc zbabělá. Můj pud sebezáchovy je neuvěřitelně silný. Protože kdyby nebyl, nechám se zapálit od NICH. A neutíkám před nimi. Volturiovi už mě vlastně pronásledují přibližně tisíc let. A už mě to nebaví... Ale... nechci zemřít... Možná...
Začala jsem přemýšlet nad Volturiovými. Kdybych mohla vrátit čas... Kdybych mohla... Nikdy bych to dítě nepřeměnila. Ale... byla jsem sama a po společnosti jsem toužila... Byla jsem sama... Stále jsem sama... Sama...
Zvedla jsem se a oprášila z jeansů prach. Musím běžet dál. Někde se alespoň na krátký čas zabydlet a prostě odpočívat. Po těch letech bych si to zasloužila...
Dorazila jsem do jednoho většího města. Podle obrovské cedule to byl Seattle. Hodiny na věži radnice hlásaly dvě hodiny v noci. A nikde ani živáčka. To se mi moc nehodilo. Už jsem začínala mít žízeň. Potřebovala jsem krev...
Zabloudila jsem až k jednomu romantickému parku přesně ve středu města. Bylo tam tak krásně... i v noci. Celé to kazil jen zapáchající bezdomovec, který se rozvaloval na jedné z laviček. Přesto, že jsem věděla, jak je jejich krev odporná, začalo mě silně pálit hrdlo...
Bezdomovec se ve spánku zavrtěl a otočil na druhý bok - směrem ke mně. Na minutku otevřel oči... a uviděl mě. Moje rudé planoucí oči, které dychtily po jeho smrti...
"Co chcete? Neubližujte mi, prosím!" zachrčel tiše. Ten jeho strach byl téměř hmatatelný. Možná, že bych pocítila... lítost, ale ne, když jsem na lovu. Bohužel, ten bezdomovec už byl mrtvý ve chvíli, kdy jsem vešla do parku.
Pěti velice rychlými kroky jsem se dostala až k němu a nahla se nad něj. Snažil se bránit - odstrčil mě, ale nebylo mu to vůbec nic platné. I přes to, že se zmítal a doslova bojoval, našla jsem si cestu k jeho krku, k jeho... tepně... a zakousla se. Jeho krev nebyla odporná. Byla absolutně nechutná, hnus... Kdybych byla člověk, pozvracím se. Nejen, že měl v krvi levný, ale velice silný alkohol, ale cítila jsem tam i drogy. Absolutně nechutné!!!
Začala jsem mu vysávat život a on se stále bránil. Nevěděl, že se tím vysiluje... Před smrtí naposledy vykřikl. Nevím proč, ale ten výkřik... zařízl se mi do mozku jako žiletka. Začala jsem se nenávidět. Možná, že neprožíval zovna ideální život, ale nebylo v mé moci vzít mu ho. Neměla jsem oprávnění. Mohla jsem... sát zvířecí krev... Ne, nemohla... Protože nemám víru, nemám naději, nemám... důvod. Protože... jsem na světě sama...
Tak! Hotové. Český pravopis neviem, takže sa ospravedlňujem za Rosine nejaké tie chybyčky. No ale snažila som sa ich opraviť. Dúfam, že sa Vám páčila. Ale mne sa páči Rosin prolog.
Ďalšia bude už s pohľadu môjho. Nesii.
1. kapitola
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár