Zdravý Rozum

neboli

přirozené představy v protikladu k představám nadpřirozeným





(předmluva)



Je vlastností lidské přirozenosti, že člověk trpí bludy a omyly. Z těchto bludů pocházejí pouta, jimiž tyrani a kněží spoutávají národy, pouta, z nichž pochází náboženský fanatismus, který jednu část lidí otupuje strachem z časných i věčných trestů, druhou část lidstva vede k tomu, aby se navzájem pronásledovalo a rdousilo, a to všechno ve jménu nebe.

Je nutné, aby člověk konečně mlhu předsudků rozptýlil a získal opět úctu před svým rozumem. Tomu však, kdo se nemůže zříci svých vidin a předsudků, radí P. H. D. Holbach, aby alespoň jiným lidem dovolil, aby si vytvořili své vlastní názory a aby se přesvědčili, že hlavním cílem pro obyvatele této země by měl být život spravedlivý, dobročinný a mírumilovný.

Omyl je například pojem pořádku a nepořádku. Ten v přírodě neexistuje, protože příroda je nutně taková, jaká je. Jen člověk si tento pojem vytváří podle konformity věcí se řádem svého ducha. Totéž platí o pojmu náhody a účelné inteligence. Náhoda neexistuje. My ji přijímáme, kde nevidíme příčiny – nebo si vykládáme tyto příčiny zlidštěně jako Boha. Jemu přisuzujeme též původ utrpení jako trestu za naše činy. Tak vedou utrpení, strach a neznalost přírodních zákonů k představě Boha.



*



Posuzujeme-li střízlivě lidské názory, shledáváme k svému překvapení, že i ve věcech, které lidé považují za nejdůležitější, jen velmi zřídka používají zdravého rozumu, to jest toho způsobu usuzování, který dovoluje poznat nejjednodušší pravdy, zavrhnout nejnápadnější nesmysly a pozastavit se nad nejzřejmějšími nesrovnalostmi. Příklad poskytuje nám teologie, věda, které si váží většina smrtelníků za všech dob a ve všech zemích a která je považovaná za nejdůležitější, nejužitečnější a nejnezbytnější pro blaho společnosti. Dáme-li si práci a zkoumáme zásady, o něž se tato zdánlivá věda opírá, přesvědčíme se, že zásady, jež jsme považovali za nepopíratelné, jsou jen odvážné dohady, vymyšlené nevědomostí, hlásané z nadšení nebo z neupřímnosti, přijímané s rozpačitou důvěřivostí, zachovávané ze zvyku, který není nakloněn úvahám, a vážené pouze proto, poněvadž jim nikdo nerozumí.

Zkrátka, kdokoliv uzná za dobré poradit se o náboženských názorech se zdravým rozumem a věnuje tomuto zkoumání tolik pozornosti, kolik věnujeme obyčejně věcem, na nichž máme zájem, snadno zjistí, že tyto názory nemají pevný základ, že náboženství visí vlastně ve vzduchu, že teologie je jen nevědomost o přirozených příčinách, uvedená v soustavu, že je setkána jen z přehmatů a protikladů, že všude předkládá národům jen nepravděpodobná a smyšlená vyprávění, jejichž hrdina je nadán vlastnostmi, které nelze uvést v soulad; již jeho jméno, které vzbuzuje ve všech srdcích úctu a hrůzu, je jen prázdným slovem, které lidé neustále vyslovují, ale nedovedou s ním spojit představy nebo vlastnosti, jež by nebyly vyvráceny skutečností nebo nevylučovaly zřejmě jedna druhou.

Pojem té bytosti, o níž nemáme představu, nebo spíše slovo, kterým ji označujeme, bylo by bez významu, kdyby tato bytost nezpůsobovala na zemi nesčetné pohromy. Domnívajíce se, že tento přízrak je pro ně velice významnou skutečností, lidé nedošli k jedině rozumnému názoru, že je nepochopitelný a že tudíž nemusí o něm uvažovat, nýbrž naopak usuzují, že se jím musí stále zabývat, nepřetržitě o něm rozjímat, bez konce přemýšlet a nikdy ho nepouštět z mysli. Nepřekonatelná nevědomost v tomto směru je nejen neodrazuje, nýbrž naopak jen vzbuzuje jejich zvědavost; místo aby je tato nevědomost vedla k tomu, aby se měli na pozoru před svou obrazotvorností, činí je rozhodnými, dogmatickými, pánovitými a způsobuje, že pociťují zlobu na všechny, kteří mají pochybnosti o hodnověrnosti snů, které jejich mozek zplodil.

Jaký zmatek vznikne, když jde o to, rozřešit nerozluštitelný problém! Zneklidňující úvahy o nepostižitelné věci, kterou člověk považuje pro sebe za velmi důležitou, rozrušují ho a vyvolávají v jeho hlavě nebezpečný zmatek. Přistoupí-li k tomuto neblahému duševnímu stavu osobní zájem, marnivost a ctižádost, vede to nutně k rozvratu v lidské společnosti. Proto se tolik zemí stalo dějištěm výstředností několika bláznivých snílků, kteří považujíce nebo vydávajíce své jalové výmysly za věčné pravdy, vzbudili nadšení vladařů a národů a poštvali je, aby bojovali za víru, která, jak tvrdili, je nezbytná pro slávu boží a blaho říší. Viděli jsme mnohokrát, jak ve všech částech světa zaslepení fanatikové si navzájem podřezávali hrdla, upalovali na hranicích, páchali bez výčitek svědomí a jako svou povinnost nejtěžší zločiny a prolévali lidskou krev. Proč? Aby prosazovali, udržovali nebo hlásali drzé výmysly několika blouznivců nebo vzbuzovali důvěru k darebáctví, které provádí několik podvodníků na účet bytosti, která existuje jen v jejich obrazotvornosti a jež se projevila pouze pohromami, rozbroji a šílenostmi, které způsobila na světě.

Divoké a sveřepé národy, neustále válčící, uctívaly původně pod různými jmény bohy, kteří byli ve shodě s jejich smýšlením, tedy ukrutní, draví, zištní a krvežízniví. Ve všech náboženstvích světa nalézáme boha války, žárlivého boha, boha mstitele, boha ničitele, boha, který si libuje v prolévání krve a kterému jeho vyznavači považují za povinnost posloužit podle jeho přání. Obětují mu beránky, býky, děti, dospělé lidi, kacíře, nevěřící, krále a celé národy. Což nejdou horliví služebníci tohoto barbarského boha tak daleko, že považují za svou povinnost nabídnout sebe sama jako oběť na jeho oltář? Všude vidíme šílence, kteří pohrouženi do trudných úvah o svém strašném bohu, docházejí k přesvědčení, že jsou povinni, aby se mu zalíbili, uvalovat na sebe všemožná trápení a působit si na jeho počest neuvěřitelná muka![1] Zkrátka, všechny tyto ponuré úvahy o Bohu nejen nejsou s to utěšit lidi v jejich životním neštěstí, ale naopak vnášejí nepokoj do jejich srdcí a vyvolávají šílenství, zhoubné pro ně samé.

Jak se mohl rozvíjet lidský duch, znepokojovaný děsivými přízraky a vedený lidmi, kteří měli zájem ho udržovat v jeho nevědomosti a v jeho obavách? Člověk byl nucen živořit v primitivní hlouposti (vykládalo se mu pouze o neviditelných mocnostech, na kterých prý závisel jeho osud). Zabývaje se jen svým strachem a svými nesrozumitelnými fantaziemi, člověk byl vydán na milost kněžím, kteří si vyhrazovali právo myslet za něj a předpisovat mu, jak si má počínat.

A tak člověk byl a zůstal vždy dítětem bez zkušenosti, otrokem bez odvahy, hlupákem, který se bál myslet a který se nedovedl vymanit z bludiště, kam byli zavedeni jeho předkové. Domníval se, že je nucen sténat pod jhem svých bohů, které znal jenom z bájného líčení jejich služebníků; ti ho spoutali okovy veřejného mínění a zůstali potom jeho pány nebo ho vydali, aniž se mohl bránit, na pospas neomezené moci tyranů, stejně strašných jako bohové, za jejichž zástupce zde na zemi se považovali.

Pod tíhou dvojího jha, moci duchovní a světské, národy se nemohly vzdělávat a budovat si šťastný život. Stejně jako náboženství staly se i politika a morálka svatyněmi, do nichž nebylo dovoleno laikům vstoupit, a lidé neměli jinou morálku než tu, kterou jim předkládali jejich zákonodárci a kněží, tvrdíce, že pochází z nebes. Lidský duch, zmatený teologickými názory, nechtěl se znát sám k sobě, pochyboval o vlastních silách, nedůvěřoval zkušenosti, obával se pravdy, opovrhl rozumem a zřekl se ho, aby se slepě podřídil autoritě. Člověk se stal pouhým strojem v rukou tyrana a kněží, kteří měli jedině právo řídit jeho pohyby; poněvadž se s ním zacházelo jako s otrokem, měl skoro vždy a všude neřesti a povahu otroka.

To je pravá příčina zkázy mravů a náboženství jí kladlo překážky vždy jen pomyslné a neúčinné. Nevědomost a otroctví činí lidi zlými a nešťastnými. Jedině věda, rozum a svoboda je mohou napravit a učinit šťastnějšími; ale vše se spiklo, aby je zaslepilo a udržovalo v jejich poblouznění. Kněží lidi klamou a tyrani je kazí, aby je mohli lépe porobit. Tyranie byla a vždy bude skutečným zdrojem zkaženosti mravů a stálé bídy národů; ty jsou skoro vždy poblouzeny svými náboženskými názory nebo metafyzickými smyšlenkami, a místo aby věnovaly pozornost přirozeným a viditelným příčinám svých běd, přisuzují své chyby nedokonalosti své přirozenosti a svá neštěstí hněvu božímu. Národy se obracejí k Bohu s modlitbami, přinášejí mu oběti a dary, aby skončilo jejich neštěstí, které má svůj původ v nedbalosti, v nevědomosti a ve špatnosti jejich vůdců, v nesmyslnosti jejich zřízení, v jejich pošetilých obyčejích, v jejich nesprávných názorech a zejména v nedostatku vzdělanosti. Bude-li duch lidí záhy veden ke správnému myšlení, jejich rozum pěstován a bude-li jim vládnout spravedlnost, nebude třeba krotit jejich vášně takovým neúčinným prostředkem, jako je strach před Bohem.

Je nerozumné se domnívat, že můžeme vyléčit smrtelníky z jejich chyb, nezačneme-li léčit jejich předsudky. Jen když jim zjevíme pravdu, uvědomí si své opravdové zájmy a skutečné pohnutky, které je vedou k dobru. Již příliš dlouho vychovatelé obraceli zraky národů k nebi, je na čase, aby je obrátili k zemi. Je třeba, aby se lidský duch, unavený teologií, kterou nelze pochopit, směšnými bajkami, neproniknutelnými mystériemi a dětinskými obřady, zabýval přirozenými věcmi, srozumitelnými předměty, pochopitelnými pravdami a užitečnými vědomostmi. Když se rozptýlí prázdné přeludy, které souží národy, brzo rozumné názory převládnou v myslích, které se zdály být navždy vydány na pospas omylům.

Aby byly vyvráceny nebo zviklány náboženské předsudky, stačí poukázat na to, že se pro člověka nehodí to, co nemůže vůbec pochopit. Což je potřebí něčeho jiného než prostého zdravého rozumu, abychom poznali, že bytost, o níž nemáme jasné představy, příčina, jež je stále v rozporu s následky, které se jí přisuzují, bytost, o níž nemůžeme říci ani slovo, aniž si odporujeme, bytost, která nedovede vysvětlit záhady vesmíru, nýbrž je činí jen ještě nesrozumitelnějšími, bytost, na niž se lidé po tolik staletí tak marně obracejí, aby jim dopřála štěstí a ukončila jejich trápení, opakuji, je potřebí něčeho jiného než prostého zdravého rozumu k tomu, abychom poznali, že představa takové bytosti nemá žádný skutečný podklad a že taková bytost je jen výtvorem naší fantazie? Nestačí nejobyčejnější zdravý rozum, abychom alespoň vycítili, že je nesmyslné a šílené nenávidět a trápit jeden druhého pro nesrozumitelné názory na bytost tohoto druhu? Což neukazuje vše, že morálka a ctnost jsou naprosto neslučitelné s představou Boha, kterého jeho služebníci a vykládači líčí ve všech zemích jako nejpodivnějšího, nejnespravedlivějšího a nejkrutějšího tyrana, ačkoliv tvrdí, že z jeho vůle vycházejí všechny příkazy a zákony pro smrtelníky?

Aby lidé poznali pravé zásady mravnosti, nepotřebují ani teologii, ani zjevení, ani Boha. Potřebují pouze zdravý rozum, potřebují se pouze obrátit do sebe, uvažovat o své přirozenosti, zvážit své skutečné zájmy, přemýšlet o cíli společnosti a všech členů, kteří ji tvoří, a zjistí snadno, že ctnost je ku prospěchu a neřest ke škodě všech lidských bytostí. Vyložme jim, že je třeba vyvarovat se neřesti a zločinů ne proto, poněvadž budeme za to pykat na onom světě, ale poněvadž budeme trestáni na tomto světě. „Jsou,“ pravil jeden slavný muž, „prostředky, jak zabránit zločinům; to jsou tresty. Jsou také prostředky, jak změnit mravy; to jsou dobré příklady.“ (Montesquieu)

Pravda je jednoduchá, chyba je složitá a pohybuje se nejistě po cestě plné zákrutů. Hlas pravdy je srozumitelný, hlas lži dvojsmyslný, záhadný a tajemný; cesta pravdy je přímá, cesta podvodná křivá a temná. Pravdu, lidem vždy tak potřebnou, mohou poznat všichni spravedliví, výklady rozumu mohou sledovat všechny poctivé duše, neboť lidé jsou nešťastní jenom proto, že jsou nevědomí. Jsou nevědomí jen proto, že všechno se spiklo, aby jim zabránilo se vzdělávat; jsou tak špatní jen proto, že jejich rozum není ještě dostatečně vyvinut.

P.H.D.Holbach

 Úvaha

0 0 0 0 0

Komentuj

4 komenty k blogu