Diana - příběh holky, které zemřela matka

Před dvěma roky mi sebevrazi přišli jako ubohý, zbabělý lidi. Myslela jsem si, že to jsou lidé, kteří nechtějí nic řešit. Že si neuvědomují, co tím způsobí svým přátelům, rodině. Ale pak, pak jsem pochopila. Bylo mi devět. Dva dny po mých devátých narozeninách. Zabila se. Neskočila z výšky, nepředávkovala se prášky. Podřezala si zápěstí, obě. Když jsem ji o dvě hodiny později našla, už jsem nedokázala nic dělat. Byla mrtvá. Při čtení jejího dopisu na rozloučenou - doteď si ho pamatuji zpaměti - jsem dlouho jen seděla a brečela. Seděla v okně, schoulená do klubíčka a brečela. Doufala jsem, že z toho okna vypadnu. Ale neměla odvahu skočit. A ani teď jí nemám. Nepodřežu si zápěstí. Nevlezu pod auto. Neskočím z domu. Ne. Mám strach, nebo spíše nemám odvahu. Co bych dnes dala za to, co jsem dříve považovala za zbabělost. Ale jako by to nestačilo - o čtrnáct dní později mojí nejlepší kamarádku srazilo auto. Přes měsíc byla v kómatu, pak podlehla. Zemřela. Bylo to pro mně skoro stejné jako ztráta matky - snad ještě horší. Když jsem se z toho začínala dostávat, byla jsem u kamaráda na oslavě narozenin. Vždycky jsme se viděli jen na oslavách, a přesto jsme oba věděli, že bysme mohli být ti nej kamarádi. Bylo tam i pár mých kamarádů a kamarádek - Dan, Petr, Karolína. Byli jsme u nich na chatě, nevím, kde je. Jeho táta závodně jezdil na čtyřkolkách, měli dvě. Tom - tak se ten kamarád jmenoval - nás vozil po okolí. Do lesa, přes střechu garáží a tak vůbec. Nikdo neměl helmu, a Tom jezdil pekelně rychle. Jeho rodiče mezitím učili ostatní řídit čtyřkolky a kluci, kteří to uměli, vyjížděli kolečka na hřišti. Nás dva, mně a Petra, mýho v tu dobu nejlepšího kamaráda, Tom vezl přes střechu garáže, a protože bylo náledí a on jel pekelnou rychlostí, podklouzlo mu to. Zřítili jsme se ze střechy garáže. Probrala jsem se až v nemocnici. Byla jsem v pohodě, jen pár zlomenejch kostí a otřes mozku. První, na co jsem se zeptala, bylo: "A co kluci? " Báli se mi odpovědět. Tom se zabil, spadla na něj čtyřkolka. Petrovi museli amputovat nohu. Skončil na vozíčku, čímž musel přejít do jiné školy. Přestali jsme udržovat kontakt.

Zavrtěla jsem hlavou a seskočila z okeního parapetu. Teď už je to stejně všechno jedno. Se vším končím. Když jsem si uvědomila, že jsem za to všechno mohla já, ztratil pro mne život smysl. Jen jsem si dávala pozor, abych neudělala něco špatně. Ve škole jsem měla horší známky, doma jsem trávila čas pláčem. Přestala jsem chodit ven. To všechno - popotáhla jsem - to všechno ze strachu. Protože mamku jsem zabila já. Večer před tím osudným dnem jsem přinesla ze školy třídní důtku a poznámku v žákovské, ať se rodiče dostaví do školy. Mamka tam ještě ten večer šla - a chytla učitelku, jak něco řeší s rodiči toho kluka, co jsem mu zlomila ruku. Seřvali mámu za moje chování, jako kdyby za to ona mohla. a ona nikdy neuměla řešit problémy. Pak Lucka. to já jsem jí řekla, ať se nebojí a přejde tu ulici. Že tam nikdy nic nejezdí. Čtyřkolka? To já jsem chtěla jet. On mi říkal, že nás neunese.

Dopsala jsem poslední slova dopisu a zalepila obálku. Odemkla jsem trezor a vyndala tátův starý revolver, kretý se mu podařilo propašovat odněkud z Ruska. Rozřízla jsem si dlaň a napsala na obálku: "Tati, byla to Tvoje chyba." Velká rudá skvrna zalila obálku na stvrzení mých slov. Pak jsem vystoupala na střechu a čekala. Na tátu. Když jsem ho uviděla, - bylo půl páté, ten den přišel domů brzy - nepřemýšlela jsem. Bylo mi jedno, co tím udělám svým blízkým. Protože já jsem žádné blízké neměla. Teď, když jsem se konečně rozhodla, nesmím již čekat. Dala jsem si hlaveň do úst a vystřelila. Dvakrát. Pak, než se mi zrak zkalil barvou krve, jsem přiložila revolver k uchu, vypálila jsem - jednou. Ještě jsem stačila dvakrát se střelit někam, kde jsem tušila srdce. Pak, jak jsem stála na okraji střechy, zřítila jsem se.





Zdroj: Jen já. Příběh je plně vymyšlený mnou a jakákoli podooba se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.

 Vymyslený príbeh

1 0 0 0 0

Komentuj

6 komentov k blogu