=-*Elina*-=
,,Mami proč jedeme pryč?" Zapnu si pás a hladím brášku po vlasech.
,,Elino, musíme odjet nejsme v bezpečí." Promluví na mě má matka Cindy a též si zapne pás.
,,Ale je Štědrý den! Jsou svátky a vůbec, kdo by nás ohrožoval?"
Zeptá se můj milý malý brepta a smutně sklopí hlavu.
,,Jsi na to moc malý, bráško….uvidíš ráno nás Santa najde." Mrknu na něj.
,,Slibuji ti to synu. Zítra budeš mít dárky. Třeba
hned vedle sebe, hm?" Otec Mark řídil auto a předjížděl ostatní. Nechápala jsem proč musíme utíkat vždyť jsou Vánoce. Co by se nám mohlo stát? Slyšela jsem jen jak maminka volá nějakému
Tailorovi: ,,Tay? Našli nás. Ano, už jsme na cestě. Dálnice D2 směrem do Forks. Cože? Ano zaútočili. Co? Elina nic neví. Prozatím." Dál jsem nevnímala. Před auto skočil podle mého úsudku člověk. A Mark nestihl zastavit včas. A my dostali smyk. Naše Volvo se převrátilo na střechu. Slyšela jsem jen jak vrže zadní kolo a naříkání matky.
,,Cody?" Volala jsem na brášku který však nereagoval. ,,Bráško?" Vydechla jsem a zatřásla sním. Nic. ,,Tati?" Taky nic. Snažila jsem se dostat z auto ale nemohla jsem se hnout.
,,Elino…" Slyšela jsem Cindy jak šeptá a já věděla že jsem jediná která to přežije s lehkými následky. ,,Běž…běž a nikomu nevěř! Neohlížej se a nikomu neříkej své pravé jméno. Pro ostatní jsi jen Miley Swan je to jasné?" Šeptne a pomalu ztrácí hlas. ,,Mami." Vydechnu. ,,Běž!" Křikla. Jasné ale řekne mi někdo jak? Já totiž nevím jak bych měla zmizet když jsem tu uvězněná. Náhle někdo vyrval dveře od řidiče.
Vytrhl Marka ze sedadla a změřil mu tep. ,,Mrtvý." Zahučel. ,,Podpal to, Dylane. Nechci mít žádné stopy a svědky." Ozval se zlověstný hlas. Pak jako by udeřil blesk a on zmizel. Já jsem se nadechla a snažila se vytlačit z auta. Ovšem to nešlo bez hluku. Myslela jsem že to vůbec není tak hlučné ale to jsem změnila názor když se dveře vyrazili a dovnitř nakoukla čísi hlava. ,,Žije."
Záznamek překvapeným hlasem. Moje zorničky se zúžili a já jsem sykla když se mi rukou dotkl hlavy. ,,Neboj se, pomůžu ti." Zapípal a jednou rukou upravil místo v autě tak abych mohla vypadnout dřív než se auto zapálí. Hned jsem vyklouzla a už jsem chtěla běžet k nedalekému lesu když jsem se otočila..vždyť mě chtěl zabít? Tak proč žiju? ,Proč, proč jsi to udělal?" Nedá mi to a položím svou otázku. ,,Neměla bys mít takové otázky. Já měním rychle názory." Okamžitě stál u mě a dýchal mi do vlasů. Kdy se sem sakra dostal? Je hrozně rychlý! ,,Protože to chci vědět a já se nebojím."
Zamumlám. On se jen pousmál a svůj obličej přesunul na můj krk. Nechápala jsem co tím sleduje ale vůbec se mi to nelíbilo. Viděla jsem jen jakýsi záblesk něčeho ostrého a pak palčivou bolest na krku. Skvělý. Pomyslím si. Budu mít znamení na památku, wow! Zalesknou se mi oči. Trochu to štípe a já nejsem z kamene. Z oka mi unikne slza. Za ní ještě další. Nejspíš si toho všimne a jemně se odtrhne. ,,Měla bys jít." Poradí mi. Práce platná, málo chvatná nebo jak. Nevím proč jsem si zrovna vzpomněla na tohle přísloví ale vážně se mi pryč nechtělo. Otřel mi slzy a ukázal na místo k lesu . já jsem se ani nestačila pořádně rozeběhnou a už jsem za sebou viděla jen ohromný plápolající oheň. Musím být statečná, opakovala jsem si.
Neohlížet se. Nyní musím dojít do Forks, najít svého strýce a najít vysvětlení na moje všetečné otázky. A hlavně na to co se to tu děje. Dotkla jsem se na místě kde jsem cítila už slabší bolest. Z dvou menších kousanců mi tekla krev. Sice slabě ale tekla. Do nemocnice kvůli tomu nepotáhnu ani sama nevím jak to udělal jsem přece normální člověk a né blázen! Co věří na nadpřirozeno…upíry, vlkodlaky, elfy… to všechno je neexistující. Já tomu prostě nevěřím. Rodiče mi vždy říkali že jsem vyjímečná ale co jsem? Jen nějaký další člověk mezi miliardy. Tedy…doposud jsem si to myslela.
Po měsíci jsem táhla z batohem na zádech, děravých džínách a
dlouhé halence k nádraží směr Forks. Za tu dobu jsem zjistila skoro vše.. sice to co není podstatné ale přeci jen něco to bylo. To co jsem zjistila mě pořád leká ale ne tolik jako smutnění nad mojí rodinou. Musela jsem si udělat falešnou občanku, řidičák a další věci které byli potřebné. V kapse jsem měla ale i své pravé..nikdy bych se svého jména nevzdala na to mám svoji hrdost! Přešla jsem k přepážce s jízdenkami.
,,Dobrý, jednu jízdenku do Forks prosím." Nahodím prosebný ale přesto milý kukuč. ,,Jistě, občanku." Podám ji a jen čekám jestli mi to vyjde. Ano, ono to vyšlo! Dala jsem ji peníze a nastoupila do vagónu. Sedla jsem si do volného kupé s nějakým tlustým mužem co se pořád cpal. Zamumlala jsem nějaké prokletí na můj osud. Nakonec jsem se uvolnila a začetla se do knihy o mýtech a bájích: moderní vlkodlaci. Stejně to byla kravina nechápu proč jsem to četla.
U čtení jsem se nechala ukolébat ke spánku. Zdál se mi ale vážně podivný sen. Byl tam nějaký vysoký tmavovlasý kluk který měl rudé oči a mluvil něco v cizím jazyce. Vedle něho bylo asi padesát stoupenců. Špičáky se jim lesknou v záři měsíce a krev jim odkapává z úst. Vražedný pohled na vystrašené obyvatelstvo….já vedle mě stojící velcí vlci kteří se připravují na boj.
Prudce sebou trhnu. Uf, jen sen. Protřela jsem si oči a koukla z okna. Mihla se tam velká cedule s nápisem Seattle. Už jen kousek a jsem tam, sláva. Zaradovala jsem se avšak mé štěstí zmizelo když jsem dál musela autobusem. Silně pršelo tak jsem si dala na hlavu kapuci. Nijak mi to zrovna nepomohlo ale pořád lepší než pouze jen tak na lehko. Chtěla jsem už nastoupit když mě někdo strhl do křoví. Někdo? Omluvte mě ale bylo jich hned několik! ,,Kdo jsi?" Zasyčel jeden z celé party. ,,Co tě to zajímá?" Vrčela jsem po něm jak vlk. Už se natahovali že mě roztrhají když v tom….
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár