Měli svačiny, popkorn se sýrovou příchutí a plechovky s minerálkou a lupínky s příchutí grilovacího koření. Eva seděla s bráchou Larrym vzadu a měli tam i svého bostonského teriéra jménem Hazardér. Táta si sedl dopředu a strčil klíčky do zapalování a nastartoval. Ventilaci dal na maximum a zatáhl tlačítky všechna okna. Vedle něj seděla Evina budoucí bývalá macecha Tracee a ta povídá: „Děcka, tohle si poslechněte…“
Zamávala na ně vládní příručkou s názvem Emigrace? Snadná práce! Otevřela tu brožurku, zlomila hřbet, až to prasklo, a začala nahlas předčítat. „Vaše krev,“ přednášela, „za pomoci hemoglobinu dopravuje molekuly kyslíku z plic do buněk v srdci a v mozku.“
Snad tak před půl rokem tuhle brožurku všichni dostali poštou od ministerstva zdravotnictví. Tracee vyklouzla ze sandálů a opřela si nohy o palubní desku. Pořád nahlas předčítala. „Hemoglobin se ochotně váže na oxid uhelnatý.“ Mluvila schválně tak, jako by se jí jazyk sotva vešel do pusy, chtěla, aby její hlas zněl mladistvě. Tracee četla: „Když se nadechnete výfukových plynů, stále víc a víc vašeho hemoglobinu se váže na oxid uhelnatý, čímž vzniká takzvaný karboxyhemoglobin.“
Larry krmil Hazardéra popkornem se sýrovou příchutí, takže celá sedačka mezi ním a Evou byla jasně oranžová od práškového sýra.
Táta zapnul rádio a zeptal se: „Kdo chce poslouchat muziku?“ Podíval se do zpětného zrcátka na Larryho a poznamenal: „Nech toho, bude mu blbě.“
„Bezva,“ na to Larry dal Hazardérovi další hrst sytě oranžového popkornu. „Poslední, co uvidím, budou vrata garáže zvnitřku, a poslední, co uslyším, bude něco od Carpenters.“
Jenže nebylo co slyšet. V rádiu už týden nic nedávali.
Chudák Larry, chudáček Larry, gotický rocker, černé líčidlo rozšmudlané po bíle napudrované tváři, černě nalakované nehty a načerno obarvené vlasy, ty dlouhé rovné vlasy. Chtěl vypadat jako opravdoví lidi, co jim ptáci vyklovali oči, opravdové mrtvoly, kterým se rty odhrnují od velikých mrtvých zubisek, chtěl vypadat jako opravdová mrtvola, ale vypadá leda tak jako opravdový posmutnělý klaun.
Chudák Larry, trčel u sebe v pokoji celé dny, co vyšel ten poslední hlavní článek čísla v Newsweeku. Veliký a tučný titulek hlásal: Být mrtvý je in!
Larry a kluci z jeho kapely se celé ty roky oblíkali jako zombie nebo upíři, do černého sametu, vláčeli za sebou špinavé rubáše, o nocích se potloukali po hřbitovech s růženci na krku a nabalení v pláštích s kapucí, a všechno k ničemu. Teď emigrují dokonce i maminy od dětí. Emigrují i svíčkové báby. Emigrují i advokáti v kvádrech.
Hlavní článek v posledním čísle časopisu Time oznamoval: Smrt je nový život!
A nebožák Larry teď trčí s Evou a s tátou a s Tracee v autě a celá rodinka emigruje ve čtyřdveřovém buicku zaparkovaném v garáži u mezonetového domku rančerského typu na předměstí. Všichni dýchají oxid uhelnatý a i se psem jedí popkorn se sýrovou příchutí.
Tracee pořád předčítá. „Čím méně hemoglobinu může přenášet kyslík, tím více se buňky dusí a umírají.“
Některé televize ještě vysílaly. Ale i tam jen pořád pouštěli dokola video, co poslala zpátky výprava na Venuši.
To ten pitomej kosmickej program tohle všechno začal. Výzkumná výprava s lidskou posádkou na Venuši. Posádka poslala na Zemi nahrávku z povrchu planety, a tam na Venuši to byla hotová rajská zahrada. Ta nehoda po tom, to nebylo kvůli odštípnutému izolačnímu panelu nebo zlomenému těsnícímu kroužku nebo kvůli chybě pilota. Vůbec to nebyla nehoda. Posádka se prostě rozhodla nerozvinout přistávací padáky. Letěli jako meteor a vnější plášť jejich lodi vzplanul. Pak šum a – konec.
Stejně jako nám druhá světová válka dala kuličková pera, kosmický program prokázal, že lidská duše je nesmrtelná. To, čemu všichni říkají Země, je prostě zpracovatelský závod, kterým všechny duše musejí projít. Jeden krok v rafinačním pochodu. Jako krakovací věž, která měnívala surovou ropu v benzin nebo v kerosin. Jakmile lidské duše projdou rafinací na Zemi, všichni se nově převtělíme na planetu Venuši.
Ve veliké továrně na vybrušování lidských duší je Země něco jako bubnová čistička. V jakých lidi leštívali kameny. Všechny duše sem jdou, aby si navzájem obrousily ostré hrany. Všichni se máme vyhladit těmi konflikty a všemožnou bolestí. Naleštit se. Není na tom nic špatného. Není to utrpení, jen eroze. Jeden z řady kroků, základní a významný krok v procesu rafinace.
Jasně, znělo to potrhle, ale byla tu ta nahrávka, co ji poslala vesmírná výprava, která pak schválně ztroskotala.
V televizích pořád pouštěli jenom to video. Jak přistávací modul oblétal a byl pořád níž, jak se nořil do vrstvy mraků, která planetu zakrývá, astronauti poslali domů nahrávku, na které lidé a zvířata žijí jako přátelé a všichni se tak moc usmívají, až jim tváře jakoby svítí. Na tom videu, co astronauti poslali domů, byli všichni mladí. Ta planeta, to byl hotový Eden. Lesy, oceány, kvetoucí louky, nebetyčné hory, a pořád tam je jaro, tvrdila vláda.
Potom astronauti odmítli rozvinout padáky. Padali přímo dolů, hup a šup, ke květinám a půvabným jezerům Venuše. Zanechali po sobě jen těch pár zrnitých a rozmazaných minut nahrávky. Vypadalo to jako světlá budoucnost ze SF, samí krásní lidé ve třpytivých tunikách. Muži a ženy, dlouhonozí, dlouhovlasí, se povalovali a jedli hrozny na schodech mramorových chrámů.
Bylo to nebe, ale se sexem a chlastem a úplnou povolenkou od boha.
Byl to svět, kde desatero znělo: Flámovati budeš. Flámovati budeš. Flámovati budeš.
„Začíná to bolestí hlavy a nutkáním zvracet,“ předčítá Tracee z ministerské příručky. „Dalším symptomem je stále se zrychlující tep, protože srdce se snaží dostat kyslík do umírajícího mozku.“
Evin bratr Larry se s představou věčného života nikdy úplně nesžil.
Larry míval vlastní kapelu, která se jmenovala Velkoobchod smrti. Měl i jednu ke všemu ochotnou fanynku jménem Jessika. Někdy se navzájem tetovali jehlou namáčenou do černého inkoustu. Byli tak na špici, Larry a Jessika, okraj toho nejkrajnějšího okraje společnosti. A pak byl najednou ze smrti pop. Akorát že se už nepoužívalo slovo sebevražda. Teď se říkalo „emigrace“. Mrtvá, rozkládající se lidská těla, to už nebyly mrtvoly, kdepak. Těm smradlavým, nadmutým hromádkám, které se válely rozplácnuté pod všemi výškovými budovami, anebo ležely otrávené a bezvládné na lavičkách autobusových zastávek, se teď říkalo „zavazadla“. Zavazadla nechaná doma.
Lidi pořád čekali na Nový rok a brali ho jako nějakou čáru v písku. Cosi na způsob nového začátku, který ale nikdy doopravdy nepřijde. Tak teď chápali emigraci, ale jenom pokud emigrují všichni.
Konečně pořádný důkaz o posmrtném životě. Podle odhadů vlády už bylo 1 760 042 lidských duší osvobozeno a šlo z mejdanu na mejdan na planetě Venuši. Zbytek lidstva bude muset projít dlouhým sledem životů, utrpení, než dosáhne stupně rafinace, jenž stačí, abyste emigrovali.
Meleme se dokola, ohlazujeme se ve Velké bubnové čističce.
A pak vláda přišla na tu pronikavou myšlenku:
Kdyby lidstvo vymřelo celé najednou, nezbudou žádné dělohy a tady na Zemi už nepůjde duše reinkarnovat.
Kdyby lidstvo vyhynulo, pak na Venuši emigrujeme všichni. Osvícení nebo neosvícení.
Jenže… pokud tu zůstane třeba jen jediný pár schopný se množit, narození každého dítěte povolá jednu duši zpátky. I z hrstky by celý proces mohl nastartovat znovu.
Ještě před pár dny jste mohli v televizi sledovat, jak emigrační hnutí zatočí s těmi, kdo do toho pořád nechtějí jít. Mohli jste sledovat zaostalé skupiny, které se k hnutí nepřidaly, mohli jste se dívat, jak je k emigraci nutí Komanda emigrační asistence, jednotky oblečené celé v bílém a s čistě bílými samopaly. Celé vesnice byly vybombardovány, aby se obyvatelstvo přesídlilo do další rafinační fáze. Nikdo tu nehodlal nechat partu křupanů s biblemi, aby ostatní zdržovali na špinavé staré Zemi, na té nemoderní planetě, když sebou přeci všichni můžeme hodit a přistoupit k dalšímu kroku duchovního vývoje. A tak křupany otrávili, aby byli spaseni. Na divochy v Africe použili nervový plyn. Spoustu Číňanů vyhladili jadernými zbraněmi.
Když jsme jim vnutili fluorid a gramotnost, můžeme jim vnutit i emigraci.
Kdyby tu zůstala jen jedna křupanská manželská dvojice, mohl se kdokoli stát jejich smradlavým, ignorantským dítětem. Kdyby neemigrovala jediná kmenová partička někde na rýžovém políčku ve třetím světě, i vaše vzácná dušička mohla být stažena zpátky k životu – musela by pobíjet mouchy a jíst nechutnou rýžovou kaši s hnědými myšími hovínky kdesi pod pálícím asijským sluncem.
A samozřejmě že to byl risk. Poslat všechny na Venuši najednou. Ale co byla Smrt po smrti, lidstvo nemělo co ztratit.
To byl taky poslední titulek v New York Times: Smrt je po smrti.
V USA Today to zase nazvali Úmrtní list smrti.
Smrt byla demaskována. Jako Santa Claus. Anebo velikonoční králíček.
Teď byl jedinou možností život… jenže najednou vypadal jako nekonečná… věčná… neměnná… past.
Larry a jeho rockerská coura Jessika se chystali uprchnout. Schovat se. od té doby, co vzala většinová společnost smrt za svou, Larry a Jessika chtěli natruc žít. Mít houf dětí. Chtěli posrat spirituální vývoj celému lidstvu. Potom ale Jessice nalili rodiče ráno do mléka k cereáliím jed na mravence. Opona.
Od té doby Larry denně chodil do centra a hledal v opuštěných lékárnách analgetika. Tvrdil, že jemu teda jako osvícení stačí, když si vezme vicodin a rozfláká pár výloh. Celý den kradl auta a vrážel v nich do výloh opuštěných obchodů s porcelánem a keramikou, domů se vracel zfetovaný a bíle poprášený mastkem z airbagů.
Larry říkal, že než se přesune na další planetu, aspoň se postará, aby tuhle pořádně zrychtoval.
Mladší sestřička Eva mu říkala, kdy už zmoudříš. Vykládala mu, že snad Jessika nebyla jediná rozhoďnožka se zálibou v gotickém rocku na světě.
A Larry na ni jen upíral sjetá očička, pomaličku mrkal a říkal: „Právě že jo, Evi. Právě že byla…“
Chudák Larry.
A proto, když jejich táta řekl, ať se nasáčkujou do auta, Larry jen pokrčil rameny a nastoupil. Vlezl si na zadní sedadlo a vzal s sebou Hazardéra, jejich bostonského teriéra. S bezpečnostním pásem se neobtěžoval. Nikam nejedou. Aspoň ne fyzicky vzato.
Tohle byla spirituální, New Age obdoba každé světanápravné ideje, od metrické soustavy po euro. Po očkování proti dětské obrně… křesťanství… reflexní masáž… esperanto…
A nemohlo to přijít v lepším okamžiku dějin. Znečištění, přelidnění, choroby, války, politická korupce, sexuální násilí, vraždy, drogová závislost… no, nejspíš ty věci nebyly o nic horší než v minulosti, ale teď jsme měli televizi, která o nich pořád kejhala. Bez ustání nám je připomínala. Stěžovatelská kultura. Držkovací kultura. Většina lidí by to nikdy nepřiznala, ale držkovali a držkovali vlastně od narození. Od chvíle, kdy vystrčili hlavu do toho ostrého světla na porodním sále, jim nic nebylo po vůli. Nic nebylo dost pohodlné a příjemné.
Jen ta námaha, co je potřeba, aby jeden udržel to idiotské tělo při životě, jen to shánění potravy a vaření a umývání nádobí, to vytápění a koupání a spaní, ty procházky a to trávení a zarostlé chlupy, tolik starostí najednou.
Tracee sedí v autě, ventilace jí vrhá dým do obličeje a ona čte: „Srdce tluče stále rychleji a oči se zavírají. Omdlíváte, ztrácíte vědomí…“
Evin táta se s Tracee seznámil ve fitku a pak vytvořili kulturistickou dvojici. Vyhráli nějakou soutěž v párech a na oslavu se vzali. Neemigrovali jsme už dávno, už před měsíci jedině proto, že byli zrovna na vrcholu se soutěžní kariérou. Nikdy nevypadali tak dobře a necítili se tak silní. Zlomilo jim srdce, když se dozvěděli, že mít tělo – dokonce i anaboliky nabušené tělo s výraznými svaly a pouhýma dvěma procenty tělesného tuku – je jako jet na mezku, zatímco zbytek lidstva kolem frčí v tryskáčích. Bylo to jako kouřové signály v porovnání s mobilem.
Tracee pořád ještě většinu dní projezdila na rotopedu, byla ve velikém aerobikovém sále fitnescentra sama, šlapala na disco a povzbudivě vřískala na cvičební skupinu, která tam už nebyla. Evin táta vzpíral v činkárně, ale mohl používat jen cvičební stroje nebo lehčí činky, protože tu nebyl nikdo, kdo by ho jistil. A co horšího, táta a Tracee už s nikým nemohli soupeřit. Nikomu se nemohli ukazovat. Nikoho nemohli porážet.
Evin táta dřív vyprávěl tenhle vtip:
Kolik kulturistů je potřeba na zašroubování žárovky?
Čtyři. Jeden šroubuje a ti tři si ho prohlížejí a říkají: Týjo, čéče, fakt úžasný svaly!
Táta a Tracee potřebovali hned stovky lidí, kteří tleskali a dívali se, jak oni dva na jevišti pózují a napínají svaly. Ale už se před tím nedala strkat hlava do písku: lidské tělo, třebas jakkoli zdokonalené vitaminy a kolagenem a silikonem, bylo najednou zastaralé.
Srandovní je, že táta ještě Evě říkával jinou věc: „Skočila bys z mostu jenom proto, že z něj skáčou všichni ostatní?“
Odborníci upozorňovali, že tohle je jediný okamžik v dějinách, kdy můžeme masovou emigraci uskutečnit. Potřebovali jsme kosmické lety, abychom získali důkaz o příštím životě. Potřebovali jsme masmédia, aby ten důkaz rozšířila po celém světě. Potřebovali jsme zbraně hromadného ničení, abychom měli jistotu, že se přidají všichni.
Pokud přijdou nějaké další generace, nebudou už vědět, co víme my. A nebudou mít potřebné nástroje. Budou si prostě muset protrpět ty úděsné, žalostné tělesné životy, jíst krysí hovínka a vůbec netušit, že jsem všichni mohli žít šťastně na Venuši.
Samozřejmě že ledaskdo naléhal, ať prostě odpírače vyhladíme atomem, jenže co jsme jednotlivě vymazali ze světa všechny kmeny na všech ostrůvcích v Jižním Tichomoří, jsou naše raketová sila prázdná. A radiace se nepohybuje podle našich přání. Jaderná zima se usadila jen nad Austrálií a jen na pár měsíců. Zapršelo a ryby hromadně vymíraly, jenže když to počasí a přílivy mají tak kurevskou samohojící schopnost. Všechen ten emigrační potenciál přišel vniveč, protože Austrálie byla za prvních šest měsíců stoprocentně proemigrační.
Všechny nervové plyny a smrtící viry, všechny jaderné i konvenční bomby, jedno zklamání za druhým. Ani zdaleka jsme lidstvo nevyhubili. Lidi dřepěli v jeskyních. Lidi se kolíbali na velbloudech uprostřed obrovských pustých pouští. A kdokoli z těch zpátečnických pitomců mohl souložit. Spermie potká vajíčko – a už to vaši duši vycucne do dalšího suchopárného života, k jídlu a spaní a k úžehu. Na Zemi: na planetě bolesti, planetě konfliktů, planetě ubližování.
Pro Komanda emigrační asistence, vyzbrojená čistými bílými samopaly, byly primárními terči odpíračky ve věku od čtrnácti do třiceti pěti let. Všechny ostatní ženy pro ně byly sekundárními terči. A všichni odpírači mužského pohlaví terciárními terči. Když došla munice, bílé komando někdy nechalo žít celou vesnici, kde byli muži a stařeny, ať si zestárnou a emigrují přirozeně.
Tracee vždycky měla strach, že z ní bude primární terč a že ji zastřelí samopalem, až půjde domů z fitka. Jenže většina komand byla na venkově a v horách, kde by se nejspíš mohli schovávat zpátečničtí děckaři.
Ti hlupáci z nejhloupějších, co by vám mohli úplně pokazit spirituální vývoj. To je nehoráznost.
Všichni ostatní, miliony duší, už byly na flámu. Na videu z Venuše šlo rozeznat tváře slavných lidí, kteří na Zemi dost trpěli, takže nemuseli zpátky do dalšího života. Šlo rozeznat Grace Kellyovou a Jima Morrisona. Jackii Kennedyovou a Johna Lennona. Kurta Cobaina. Ty aspoň poznala Eva. Všichni byli na mejdanu, vypadali mladě a navěky šťastně.
Mezi mrtvými celebritami se motala zvířata, na Zemi dávno vyhynulá: holubi stěhovaví, ptakopysci, blbouni nejapní.
V televizních zprávách tleskali lidi megacelebritám v okamžiku jejich emigrace. Když tihle lidé, filmové hvězdy a rockové kapely, ti bohatí a nadaní a slavní, můžou emigrovat pro vyšší dobro celého lidstva, ačkoli je tu drží spousta věcí, když oni to zvládnou, tak to zvládne každý.
V posledním čísle časopisu People se hlavní článek jmenoval Celebrity odlétají do věčných krajin. Tisícovky nejlépe oblékaných, nejkrásnějších lidí, módních návrhářů a sportovců, se nalodily na Queen Mary II., vypluly, popíjely a tančily a pluly plnou parou a hledaly ledovec, do kterého by mohla loď narazit.
Dopravní letadla se řítila na vrcholky hor.
Výletní autobusy se překlápěly z vrcholků útesů nad mořem.
Tady ve Spojených státech většina lidí prostě zašla do Wal-Martu nebo do lékáren Rite-Aid a koupila si soupravu Snadný odchod. První generace těch souprav, to byly barbituráty zabalené do umělohmotného sáčku velkého jako hlava, který se dal na krku zavázat na šňůrku. Další generace, to byly poživatelné kyanidové pilulky s třešňovou příchutí. Tolik lidí emigrovalo rovnou mezi regály v obchodě – emigrovali, aniž by za soupravu zaplatili –, že vedení Wal-Martu dalo soupravy přemístit za pulty informační služby, k cigaretám, takže jste museli nejdřív zaplatit, než vám je vydali. Každých pár minut hlásili z místního rozhlasu, ať jsou zákazníci tak laskaví a neemigrují, dokud se nacházejí v prostorách velkoobchodu… děkujeme.
Hned na začátku nějací lidé přišli s takzvanou francouzskou metodou. Chtěli všechny sterilizovat. Nejdřív chirurgicky, ale to by trvalo dlouho. Potom tak, že se pohlavní orgány cíleně vystaví radiaci. Jenomže to už emigrovali všichni lékaři. Doktoři opustili loď mezi prvními. Je fakt, že smrt byla jejich nepřítelem, jenže bez ní byli vyřízení. Zdrcení. Když nebyli doktoři, museli lidi ozařovat domovníci. Samé popáleniny. Kolapsy v dodávkách elektřiny. Konec.
Tou dobou už všichni krásní, atraktivní lidé emigrovali s kyanidem v šampaňském na okázalých večírcích, takzvaných Bon Voyage Parties. Chytili se za ruce a po mejdanu seskákali ze střešních apartmá na mrakodrapech. Lidé, kteří už tak byli poněkud znavení světem, všechny ty filmové hvězdy a špičkoví sportovci a rockeři. Supermodelky a softwaroví miliardáři vyšuměli už po prvním týdnu.
Den co den Evin táta po příchodu domů vykládal, kdo další zmizel z kanceláře. Kdo ze sousedů emigroval. Bylo to lehké poznat. Přerůstala jim tráva před domem. Na schodech se jim hromadila pošta a noviny. Neroztahovali závěsy, nikdy nerozsvěceli, a když šel člověk kolem, zachytil nějaký nasládlý pach, jako kdyby uvnitř hnilo ovoce nebo maso. Ve vzduchu poletovaly spousty much.
Takhle vypadal hned vedlejší dům, dům Frinksových. A ten naproti taky.
První týdny to byla docela legrace: Larry chodil do centra města a na jevišti liduprázdného Občanského divadla bušil do elektrické kytary. Eva používala celé nákupní středisko, jako by to byla její osobní šatní skříň. Škola skončila a už nikdy, nikdy nezačne.
Jenže bylo vidět, že jejich táta už má Tracee dost. Jejich tátovi vždycky tyhle další fáze po romantickém vzplanutí dělaly potíže. Obyčejně by jí právě v téhle době začal zahýbat. Našel by si v kanceláři nějakou jinou kost. Místo toho se v televizi díval na záběry z Venuše, pozorně to sledoval, nos měl div ne na obrazovce, zvlášť u těch pasáží, kde byli poznat lidi, skupiny těch překrásných supermodelek a supermodelů, jak se válejí nahatí jedni přes druhé nebo spojení do dlouhého řetězu. Jak spolu šoustají bez rozmnožování a bez nemocí a bez božího trestu.
Tracee si dělala seznam celebrit, se kterými chce být nejlepší kamarádka, až se tam celá rodina dostane. Na prvním místě seznamu měla Matku Terezu.
Teď už i ustarané maminy sháněly děti do houfu a na všechny křičely, ať už proboha konečně dopijí to otrávené mlíko a hejbnou kostrou k dalšímu stupni spirituálního vývoje. Teď už i život a smrt byly postupnými kroky, které je potřeba mít honem honem za sebou, asi jako když učitelé ženou žáky jak diví z ročníku do ročníku k maturitě – bez ohledu na to, kolik a v jaké kvalitě se toho naučili. Veliká, uhoněná rvačka o osvícení.
Tracee má už hlas hlubší a zhrublý od kouře, ale pořád jim v autě předčítá: „Jak začnou odumírat buňky v srdci, srdeční komory, takzvané ventrikly, jsou stále ochablejší a vytlačují do těla stále méně krve…“
Zakucká se a čte: „Bez přísunu krve přestane mozek fungovat. V několika minutách jste v emigraci.“ A Tracee zavře příručku. Konec.
Evin táta povídá: „Sbohem, planeto Země.“
A bostonský teriér Hazardér poblije celé zadní sedadlo popkornem se sýrovou příchutí.
Smrad psích zvratků a chlemtavé zvuky, jak je Hazardér zase žere, jsou snad horší než oxid uhelnatý.
Larry se podívá na sestru, černé líčídlo má rozmatlané všude kolem očí, pomaličku pomrkává a povídá: „Evi, vezmi toho psa vyblít ven.“
Táta hlásí, že pro případ, kdyby snad celá rodina byla už pryč, až se Eva vrátí, je na lince v kuchyni jedna souprava Snadný odchod. Klade Evě na srdce, ať se nezdrží moc dlouho. Budou na ni na tom velikém mejdanu čekat.
Evina budoucí bývalá macecha povídá: „Nedrž dveře moc dlouho otevřené, ať kouř neuniká ven.“ Tracee upřesňuje: „Chci emigrovat, ne si poškodit mozek.“
„Jako by se stalo,“ ušklíbne se Eva a vyvleče psa ven. Na zahrádce pořád svítí slunce. Ptáci si stavějí hnízda, jsou moc pitomí, než aby pochopili, že tahle planeta vyšla z módy. Včely lezou v rozvitých květech růží a netuší, že celá jejich realita je zastaralá.
V kuchyni, na lince vedle dřezu, leží souprava Snadný odchod, plastová planšeta s vypouklinami pro kyanidové pilulky. S novou příchutí, citronovou. Rodinné balení. Na zadní straně planšety je kresbička. Je na ní prázdný žaludek. Ciferník ukazuje tři minuty. Po těch se vaše kreslená duše probudí ve světě rozkoší a blahobytu. Na příští planetě. O stupeň vývoje výš.
Eva jednu pilulku vyloupne, je jasně žlutá a je v ní červeně natištěný usměvavý obličejík. Je vcelku jedno, jestli nepoužili tu toxickou červenou barvu. Eva vymáčkne všechny pilulky. Všech osm odnese na záchod a spláchne je do mísy.
Motor auta v garáži pořád běží. Když si Eva stoupne na zahradní židli, oknem vidí uvnitř svěšené hlavy. Její táta. Její budoucí bývalá macecha. Její bratr.
Hazardér na předzahrádce očuchává skulinu pod dveřmi do garáže, čichá výfukové plyny. Přestaň, poví mu Eva. Zavolá si ho k sobě, zpátky na sluníčko. Kromě ptačího rámusu a bzukotu včel je v celé čtvrti ticho a zahrádka je už teď neupravená a potřebovala by posekat. Když už neřvou sekačky a letadla a motorky, zní ptačí zpěv stejně silně, jako dřív zněl provoz.
Eva si lehne na trávník a vytáhne si sukni, aby ji sluníčko hřálo na břiše. Zavře oči a prsty jedné ruky si pomaličku v kroužcích masíruje pupík.
Hazardér zaštěká, jednou, dvakrát.
A nějaký hlas řekne: „Čau.“
Nad plotem vedlejší zahrádky vykoukne obličej. Blond vlasy a růžové uhry, spolužák ze školy, jmenuje se Adam. Teda když ještě škola fungovala. Adam sevře rukama vršek plotu a přitáhne se, až na plotě visí za oba lokty. Bradu má zaháknutou na rukou a ptá se: „Slyšelas, co se stalo holce tvýho bráchy?“
Eva zavře oči. „Asi to zní cákle, ale mně smrt fakt schází…“
Adam se zhoupne a zachytí se za plot jednou nohou. „Co vaši, už emigrovali?“
V garáži se motor auta zakucká, jeden válec vynechá dobu. Ochabující srdeční komora. Za okenním sklem se místo vzduchu jen převalují oblaka dýmu. Motor se znovu zadrhne a ztichne. Uvnitř se nic nehýbá. Z Eviny rodiny už jsou jen doma nechaná zavazadla.
A Eva se rozvaluje na sluníčku, cítí, jak se jí kůže napíná a rudne, a řekne: „Chudák Larry.“ A pořád si masíruje kroužky kolem pupku.
Hazardér si stoupne k plotu, dívá se nahoru, jak Adam přes vršek přehazuje jednu nohu a pak i druhou a skáče dolů na dvorek. Adam se sehne a psa podrbe. Drbe ho pod bradou a říká: „Povědělas jim, že jseš v tom?“
A Eva neříká nic. Ani neotevře oči.
Adam utrousí: „Jestli zas obnovíme lidstvo, naši budou tak nasraný…“
Slunce je skoro přesně nad hlavou. Ten zvuk, co se podobá autům, to je jen vítr prohánějící se prázdnou čtvrtí.
Hmotný majetek je zastaralý. Peníze jsou k ničemu. Společenské postavení bezvýznamné.
Léto vydrží ještě tři měsíce a k jídlu je celý svět konzerv. Tedy pokud ji Komanda emigrační asistence nezastřelí samopalem za odpírání emigrace. Je totiž primární terč. Konec.
Eva otevře oči a zadívá se na bílou tečku na modrém obzoru. Jitřenka. Venuše. „Jestli to dítě budu mít,“ zasní se Eva, „tak doufám, že to bude… Tracee.“
Vymyslený príbeh
Komentuj
2 komenty k blogu
1
antifunebracka
7. 12.decembra 2013 01:28
na keru picu si sem dal cudziu vec?
Napíš svoj komentár