Je podzim, tvým listím pod nohama chci se stát,
je podzim a já déšť proklínám, jak déšť chci se ti do kůže vsát,
je podzim
broučku, je podzim,
vzpomínáš?
A možná nic jiného nezbývá,
Možná ne, vždyť pouto nám pozbývá.
Možná se jen míjime,
no já se
– i když je podzim –
usmívám.
Jsem stále tá hloupá holka, sic už ne tvá,
lépe by bylo nenávidět, je to lehší než se zdá
no já
přece jen
- i když je podzim -
ráda na tebe vzpomínám.
Už to ani tak nejde,
kdysi bylo snazší o tobě psát.
Jako já jen ráda o tobě psala,
když nechtělo se mi spát!
O tom ani nechci si zdát.
Že jseš trouba a
a přesto tě ráda mám.
Vzpomínáš?
Ať už jsi kdekoliv, doufám, že beze mne je ti lépe více,
a doufám
troufale
že občas na mě vzpomínáš – v té dobré chvilce.
A i kdyby ne – nuže – přece jen, jsem už na to zvyklá,
to nic,
to nic, broučku,
to nic,
to co zbylo ve mne, čas už rozviklá...
tím se netrap.
To jenom ten podzim!
V podzim jsem tě poznala,
vzpomínáš?
Ty jsi stále tady, já pro tebe už jenom tam,
i když – patrně – se někdy na tebe zlobím
teď se usmívám.
I když je podzim.
I když jsi tady a já tam.
Možná tě ještě potkám,
možná, já se často pletu.
I když jenom náhodou
s holkou za hospodou.
I když jenom beze slov,
na rozcestí, kde vznikl spor.
I když jenom na pár vteřin,
- i když se neobejmeme –
pohledem ti objetí změřím
Možná je ještě na to příliš brzy,
už to nebolí, Bohudíky!, Pouze mrzí.
Velký kulový, totiž vím, že je pozdě,
(i když na tebe není nikdy příliš pozdě)
Ale chápu, již to chápu – možná.
Možná.
Asi to tak má být.
Ty pro mě tady
a já pro tebe tam.
Možná, už nevím, vždyť je to doba
a hezké vzpomínky strhala tisknoucí se zloba.
Kdes byl, kdes byl?
Lehce tě člověk nabyl, lehce pozbyl.
No co jiného pak zbývá?
Kdes byl? A možná... jak se máš?
mně už to bez tebe jde...
(nebo to jde alespoň snáž).
Já jen, že je podzim, víš a já - promiň – já vzpomínám.
Loudám se a snad – možná – že tě v srdci stále mám.
A snad
možná
příští podzim
to už vzdám.
Možná.
Nechci se loučit,
to trápení po něm nerovná se mé potřebě
vždyť je to dávno, vždyť už jsme stejne od sebe.
Byť je mi to líto, chci ti jen říct ...
Vlastně je toho víc.
Tak snad jenom to,
byť je mi to líto.
Já jen, že je podzim, víš a já – promiň! – nechci aby ses zlobil více,
Alespoň ne dnes, ne za tohle. Alespoň o toť tě žádám, o nic více.
Promiň, jenom je ten podzim
a já ráda vzpomínám, vzpomínáš?
Já jen, že je podzim, víš a já – promiň – dnes tě stejskám.
Pouštím se a snad – možná – se tě –
Koloušku.
jednou dostejkám.
***
viem, že slovo snáž neexistuje, deto spojenie te stejskám, ale sral to pes
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár