Příliš pozdě

Když dívám se skrz žaluzie ven oknem,
schoulena na pohovce, absence objetí,
říkam si jestli jsem jen jejím stínem,
nebyla po celou tou dlouhou dobu pololetí.

Stejská jse mi po tobě každej lichej den,
den co den ploužím jse svým starým snem,
snem, když jsem ješte neznala svou lásku,
lásku, ktorá byla jen bláznův sen na kolovrátku.

Líbals mě na víčka, tiskl k sobě zoufale,
nyní jseš jen vzpomínka, sen mysli troufalé.
otisky tvých kousanců a šeptaní nočných můr,
i když už tady nejsi, máš mou druhou půl.

Lásko moje, i když jsem ti tehdy to ráno utekla,
lituji, teď když je pozdě, že jsem ti to neřekla,
čekala jsem príliš dlho s odpovědí, já vím,
tehdy jsem ti kurva lhala, že k tobě nic necítím.

Já... jsem myslela, že to tak bude lepší.

Lásko, tak jsem k tobě měla promlouvat,
jsi už jenom kámen, hlína, štěrk a písek.
Naučils mě jedno a to nikdy necouvat
a nikdy už nelhat lásce do očí , už ne více.

 Blog

14 0 0 0 0

Komentuj

2 komenty k blogu