Z myšlení mě vytrhne poblikávající okýnko msn, které mi oznamuje, že mám novou správu od Veroniky. Unaveně zívnu, všechno se zdá být teď pro mě moc těžký a vyčerpávající, a otevřu okýnko. Okamžitě se na mě začne culit jeden z klasických smajlíků, a já jenom převrátím oči.
Ahojky, Verko, pozdravím kamarádku a sleduji, kdy se ukáže oznámení, že mi začala psát. Čekat dlouho nemusím, téměř vzápětí mi přijde odpověď.
No nazdar, Lenko, kdes celou tu dobu byla? O no jo, já vím, že je to jenom pár dnů, ale od té doby, co jsme spolu naposled volali, ses vůbec neozvala. Tuhle jsem se náhodou setkala s tvým klukem Honzem, říkal, že jsi v poslední době poněkud divná. Hele, stalo se snad něco? Víš, že tu vždy jsem, tak se klidně svěř. Ach jo, Honza, ten ukňouranec a mamčin mazánek. Hned se musel svěřit prví, která mu zkřížila cestu. Povzdechu a kamarádce stručně zalžu. Ale no tak, Ver, všechno je v naprostý pohodě, neměj starost. Jenom jsme se maličko chytli, nic vážního. Vážně doufám, že kamarádku takhle obelstím?
Jenomže podle její odpovědi to vypadá, že má skrovná informace ji patrně stačila. Ach no jo, to se stává, vždyť i my s Martinem máme občas své dny. Máš naprostou pravdu, xixi. Teď mohu jenom doufat, že se k tomuto tématu tak brzy nevrátí.
Po zbytek večera se k tomu opravdu nevrací, a mě se chce zvracet. Ne kvůli ní, to ne, nýbrž kvůli mně samotné. Popřeji ji spěšně dobrou noc a odhlásím se z chatovaní. Pro dnešek mi to naprosto stačilo.
Zavřu sladce oči a hlavou se opřu o zeď mého pokoje. Pořád mě to všechno trápí a honí se mi hlavou, jakoby mě snad strašili nějaké nepřirozené obludy a bytosti. Ale to jenom má mysl pracuje rychleji, než je zdrávo dle mé právě vymyšlené příručky psychického zdraví. Ještě stále mě mátá všechno kolem mě. A když se to všechno dá na hromádku, je to fakticky pěkně blbý.
Najednou začnu mít docela divný pocit, že ta hromádka je opravdu moc velká a začíná se sypat na mou hlavu. Nataženou rukou zhasnu světlo a zůstanu v naprostý tmě. To je mnohem lepší. Takhle mám alespoň nepatrný pocit, že jsou všechny ty pocity uvnitř mě mnohem snesitelnější a otupělejší. Netřeba mi na to žádnou cigaretku nebo sklenku vína.
Na chvíli zaženu vše do ústraní a s dočasní slepotou na duši se povalím na postel, tváře obrácené ke stropu bez noční oblohy, která mi najednou tolik schází. Pomalu usínám, ještě však stíhám vnímat krev, která pulzuje mými žílami a tepnami, ani co bych běžela svůj poslední závod na život a na smrt a za zády měla koně svých nepřátel.
Za prípadné pravopisné a štylistické chyby sa vopred ospravedlňujem
Vyznanie
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár