Tahle lež byla pro mne. Ano, lhala jsem sama sobě. Lhala jsem si, protože jsem snad doufala, že se to změní, že všechno bude zase v pořádku, možná ne lepší, ale dobré ano. Avšak jak hluboce jsem se mýlila. Můj život je jak domeček z karet a já jenom s obavou čekám, kdy se na mne zhroutí. Cítím to zboření, cítím, jak je blízko, na dosah mé paže. Ach, jak bych si jenom přála vrátit čas. Tak o 3 léta by jistě stačilo.

Můj vnitřní hlas se mnou vede dialog, ne je to spíš kázeň, na kterou já reaguji svým rozhořčením, svým vyčerpáním, svým bytím, které volá po změně, neboť už padá únavou a neštěstím.

Ano, lhala jsem sobě. Lhala jsem si, když jsem si namlouvala, že to vyjde, že mám čtyři ruce, čtyři nohy a dvě hlavy. Krutě se mi mstí mé vlastní plány za mé zbrklé a ješitné rozhodnutí z minulosti.

Teď, leč pozdě, už vím, co jsem měla tehdy udělat. Však teď mohu jenom doufat v lepší konec, než jaký má unavená a trýzněná mysl vidí nyní. Vím, že tenhle rozpolcený život, který jsem si tak troufale namlouvala, že mohu bez obav zvládnout, už nemohu dlouho vést. Leč jak dlouho je ne dlouho? Jak dlouho ho ještě mohu vést, abych unesla jeho tíhu na svých ramenou? Šest měsíců? Sedm snad?

Žádám troufale přírodu, ať mi sešle sílu čelit, sílu bojovat, sílu nevzdát se. A sílu věřit, že vše bude jednou zas v pořádku, že slunce vyjde i tady v téhle tmavé pustině a snad i květina rozkvete v téhle nehostinné zemi soužení a planých vizí.




Za prípadné pravopisné a štylistické chyby sa vopred ospravedlňujem

 Blog
Komentuj

Komenty k blogu

1 
fotka
sashanex  21. 8. 2011 10:51
veľmi veľmi pekné
Napíš svoj komentár