Mám pocit, že žít nemá cenu, celý svět je na pokraji zhroucení. Rozkousaný ret pálí skrápěný slanými slzami smutku. Smutku ze zklamání druhých. Jsem neschopná, hloupá, sobecká a kdo ví co ještě. Nejraději bych se neviděla, ale pohled na sebe v rozsvícených výlohách mně nemíjí. Rty rudé jako maliny, kapičky slz držící se na bradě, černé linie od řasenky rozmazané po tvářích, ruce zaťaté beznadějně v pěst. Tak to jsem já. Mrzí mne, že jsem zklamala. Zklamala nejen druhé, ale i sama sebe a to je ještě horší. Druzí mi odpustí, ale sobě odpustit nedokáži. Jako bez života, mrtvá procházím mezi lidmi na ulici a všichni se vyhýbají pohledu na mne. Na stvoření lapené v čarovné síti citů.Všichni mi odpouštějí a říkají: „Ber to s nadhledem, zapomeň na to, nic se přece nestalo“ ale já vím, že to není pravda. Lžou, aby mi ušetřili pohled na jejich zmučené obličeje. Usmívají se, aby mi dodali naději, ale nemá to cenu, nic nemá cenu, už i smrt ztratila svou cenu. Vím, že si život vzít nemůžu, protože na to jsem moc zbabělá a ani bych to kvůli takové prkotině neudělala. Ano, vím že je to prkotina, ale přesto mi to drásá duši. Asi jsem si o sobě moc myslela a tak mi teď shodil hřebínek, ale vím, že za to můžu já a ne on. Všechno je moje vina. Jen a jen moje. Potřebovala bych pomoc. Pomoc kohokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Ale moje hrdost mi brání o ni požádat a i když je mi nabídnuta, odmítám ji, protože přijmout ji by znamenalo klesnout pod mou úroveň. Pod úroveň, kdy si se vším dovedu poradit sama a ničí pomoc nepotřebuji.
Roleta je špeciálny inkognito mód, ktorým skryješ obsah obrazovky pred samým sebou, alebo inou osobou v tvojej izbe (napr. mama). Roletu odroluješ tak, že na ňu klikneš.
