Horké potůčky slz stékají do jejich ledových dlaní. Hubená ruka otře slzu která pomalu stéká po bradě.A proč vlastně brečí, má co chtěla. Je hubená, nikde ani náznaky ani milimetru přebytečného tuku, či kůže. Ale chtěla opravdu toto? Tohle tělo není to její. Ty vyzáblé, bledé a chladné prsty, které objímají jejího plyšového medvěda. Proč jsou jí tak cizí. Jen její barevný prstýnek na těch cizích prstech poznává. Avšak, proč její prstýnek je na tom cizím palci...ona jej vždy nosila na prsteníčku.
Celá se zachvěla když další horká kapka dopadla na ledové zápěstí. Ač v pokoji bylo teplo, ba horko jako v létě, té droboučké vychrtlé dívence vyskakovala husí kůže. Celá se třásla a něco mumlala hnědému medvědovi a objímala jej. Přitom se jí do očí stále tlačily slané, třpytivé perly.
Proč jen neviděla to, co vidí teď. Proč to nechtěla vidět? Ach, proč nebyla schopna nikomu věřit. Smutně se podívala na bílou,ustlanou postel vedle sebe, na tu postel kde ještě včera odpočíval jiný plyšový mědvídek. Tak podobný tomu jejímu. A její oči zase zaplnil neprůhledný závoj.Nechce aby za ní zbyla jen čistě převlíknutá postel a pár lístků, z jejich růží, co popadaly pod stolek.
Proč to jen nevěděla dřív. Teď když konečně si uvědomuje, že ty huboučké kotníky, zápěstí a vystouplá žebra, nejsou tak úžasná jak je viděla. Teď když už ví, že chce zpět to co kdysi měla. Vše co nechtěla, nebo si neuvědomovala jak moc všechny ty věci a hlavně lidi kolem ní potřebuje.
Ona se ale nyní již chce uzdravit. Udělá proto všechno. Musí. Teď když už ví, že má kolem sebe lidi kteří jí budou oporou.
Znovu se podívala na prázdou postel vedle sebe, otřela si slzy hřbetem ruky a věděla že to dokáže. Věděla, že to dokáže i když to bude těžké. Věděla že to dokáže i přes to všechno co jí právě řekl doktor. Věděla, že třicetiprocentní šance je lepší než žádná a taky věděla že jí hodlá využít.
Blog
Komentuj
2 komenty k blogu
1
mixelle
13. 1.januára 2008 10:21
páči sa mi ako nič nenapíšeš priamo.. je to zázrak tie tvoje blogy... píš dalej
Napíš svoj komentár