Seděla na okraji propasti a poslouchala skučení větru který si pohrával s jejími černými pramínky vlasů. Postavila se a podívala se dolů a neviděla nic než jen spoustu mlhy.Co, ale mlha skrývá? Ví to někdo? Ví to někdo živý? Ta mlha k této propasti neodmyslitelně patřila, aspoň ona ji nikdy bez té mlhy neviděla. Říkalo se jí Propast smrti. Kdysi skočil dolů patnáctiletý kluk, právě z toho místa kde teď stála ona. Nikdy nedokázala pochopit co se mohlo stát tak strašného, že ho to donutilo skočit a teď? Stála na stejném místě jako on, a hlavou se ji honily stejné myšlenky.
Nikdo nevěděl že je tady. Všimne si někdo že je pryč? Pokud ano, napadne ho ji hledat? Asi ne. Asi by to nikomu nevadilo. Určitě ne. Je o tom přesvědčena. Komu by to taky vadilo.
Nad hlavou ji proletěli havrani. Milovala ptáky. Chtěla být jako oni. Chtěla mít křídla a uletět daleko od svých problémů, alespoň na chvíli. Kéž by to tak šlo. "Však já taky poletím už za chvíli, uvidíte." Křikla za nimi a naposledy se ohlédla na dříve tak důvěrně známou krajinu. Teď už jí známá nepřipadala, nepřišlo jí známe už skoro nic. Všechny ty šťastné chvíle nahradila prázdnota a smutek. Neměla už na co čekat. Stačil poslední krok. Nezavřela oči, jako to dělají ve filmech. Chtěla vidět co se skrývá za mlhou a poznat jak se cítí ptáci, kterým tolik záviděla. Mohla se ještě otočit a jít zpátky, ale asi už bylo příliš pozdě.
…Nad Propastí smrti se ozval křik havranů. Byl to stejně žalostný křik jako tehdy, když tam skočil ten chlapec. Snad alespoň pocítila ten pocit volnosti ptáků….Snad je za mlhou skryto něco co jí dokázalo ještě vykouzlit malý úsměv na tváři…Snad…..
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
1
dreamagall
10. 1.januára 2008 19:43
hezké
2
u teba asi nejaký veselý blog nenájdem? ale znova napíšem to isté.. geniálne
3
Je to můj styl, můj život...život bez přetvářky...už mě nebaví hrát si na někoho jiného...na tu věčně veselou... Aspoň v mýchpovídkách můžu být svá
4
Je to můj styl, můj život...život bez přetvářky...už mě nebaví hrát si na někoho jiného...na tu věčně veselou... Aspoň v mých povídkách můžu být svá
5
Soudí mě,ale neví kdo jsem...Neznají mě..neví o mě,jaké mám srdce, ani jakou mám duši..Uslzené oči píšou tyto řádky...Řádky,které si musí přiznat pravdu...Někdy si přeju,aby přišel člověk, který doopravdy pochopí a pozná, jaká jsem...Já nejsem ta drsná holka,za kterou mě všichni berou...Já jsem ta, která po nocích brečí a vzpomíná...Ta,která s uplakanýma očima píše do jedné povídky svojí tíživou bolest... Osoba bez které nemůžu žít také neví,jaká jsem...Tak ráda bych mu řekla, že jsem ta, která ho miluje...Stydím se za svoje pocity..Jsem prostě jen nula...citlivka, která se musí přetvařovat za drsnou... S kamarády se směju, ani nevím čemu...Ve škole se učím, ale nic nepostřehnu...Tancuju, ale neznám kroky...Já už nechci dál být drsná...Chci být taková,jaká jsem...Bez přetvářky...Ale copak to dokážu? Nechci si to přiznat a bráním se i pravdy...toho, že ho miluju...
Napíš svoj komentár