Sebepoškozování mýma očima

Sebepoškozování mýma očima...

Když se tak koukám kolem sebe, zjišťuji že stále přibývá lidí kteří mají problémy se sebepoškozováním...
...je to taková...spíš novodobá závislost...
Na první pohled na člověku nic nepoznáte...vypadá jako všichni kolem...svoje deprese má totiž „vyřešené“ ale jen dočasně...
...většina lidí k tomu přišla úplně nevině...většinou to jen vyzkouší malilinkatým zářezem nebo škrábancem do ruky...a zjistí že je to dokonalé k uvolnění...a postupně zjišťuje že když se řízne víc...a vidí svou vlastní krev stékající po ruce...že se najednou jakoby uvolní...všechno z něj vyprchá...všechna deprese...smutek...napětí....strach z bolesti mu vlastně pomáhá přežít...
Po prvním škrábnutí většinou přijdou další… proč ne, když to člověka zbaví vnitřní bolesti… ta vnější je přecejen snesitelnější.... A přecejen...nezabírá to věčně že?
Po škrábancích přijdou zářezy, čím dál hlubší a stále častěji. Jizvy přibývají a musí se schovávat. Co by si řekli lidé v jeho okolí? Dozvědět se to nesmí nikdo…co by pak bylo? Psycholog? Psychiatr? Dlouhé přednášky?! Ne to opravdu raději ne!!!
V pokročilejším stádiu stačí jen změna počasí k tomu aby se ten člověk řízl...je to jako droga...když se neřízne...utrápí se...
Ale to je přece špatné! To přece nemůže jít takhle dál!
Co takhle s tím přestat… Ano, ale co se stane, když tělo nedostane svou drogu? Absťák! Jako každý jiný… Je to těžké, stresu kolem víc, než dřív… Jen tak naráz to nejde… Přijde zklamání z neúspěchu, deprese ze selhání, beznaděj… A je to nanovo, pořád horší… ale kam až to může zajít? Co když se pořeže tak, že to nepůjde zastavit? Ano, stává se. Někdy to bývá právě ta chvíle kdy člověk přestane...někdy ale jen pouhá zkušenost a může se jet dál...
Jak z toho ven?
To je těžké… u každého to je asi individuální. Určitě nepomůžou přednášky, i když dobře míněné, od přátel, rodiny… Nadávky a výčitky už vůbec ne…člověk pak prožívá další stres a smutek a je to pořád znova a znova...
Důležité je aby ten človíček měl oporu blízkých lidí...aby jim mohl důvěřovat...a spolehnout se na ně...
...nepotřebuje žádné poučování... Potřebuje nemít důvod si ubližovat. Úplně nejlepší by bylo vymítit problém, který zapříčinil počátek sebepoškozování. A potom pomalé odvykání, jako u jiných závislostí...nesmí se to uspěchat!!!
Snad nejúčinnější je soustředění se na jinou činnost, která dokáže pohltit (úplně nejhorší bývá prvních několik dní) a potom se snažit ubližování si něčím nahradit… je toho spousta. Třeba malování si, různé tvoření, vypsání se, sport, běh jen tak do vysílení, vykřičení se, ničení jiného předmětu z méně agresivních stačí třeba procházka, horká koupel, hra na hudební nástroj.... A nejpodstatnější a nejúčinnější pomoc jsou přátelé… zavolat přátelům, napsat jim promluvit si o problémech , nebo jen tak... Bavit se a nedat příležitost přemýšlet nad věcmi které člověka předtím ničily...

Mě osobně tohle pomohlo...je to článek z vlastních zkušeností...občas sice budete mít potřebu říznout se znova...ale vy se musíte udržet...je to opravdu běh na dlouhou trať...držím vám nešťastníkům palečky ať se podaří MámVásRáda vaše Metloshka

 Blog

0 0 0 0 0

Komentuj

Komenty k blogu