Sestry

Sestry

Sedím v čekárně a poslouchám to nekonečné ticho, které narušuje jen strašidelné tikání hodin. "Tik-tak, tik-tak"sedím tady teprve chvíli, ale připadá mi to jako věčnost. Proč jsem jen šla k tomu pitomému stánku, vždyť ten párek v rohlíku mi za to nestál. Byl to jen okamžik a...

" Dva párky v rohlíku,prosím." "Ano, hned to bude, s hořčicí nebo s kečupem?" "S...." a pak jenom skřípění brzd a vyděšené výkřiky kolemjdoucích. Auto stálo na chodníku a vyděšený řidič nevěděl co dělat. Z dálky houkala sanitka, nevěděla jsem kdo ji zavolal. Jen jsem tam seděla a držela ji za ruku. "To vydržíš, neboj se, jsem u tebe. Pomoc už jede."pak už jen nějací dva kluci přinesli nosítka a nesli ji do sanitky. Já tam stála a dívala se za ní. " Pojď, patříš k ní,ne?"zavolal na mě ten mladší a pokusil se o úsměv,mohl být tak o rok starší než já, muselo mu být jasné že patříme k sobě. Tu podobu by nikdy nikdo nemohl přehlídnout. Taky jsem se na něj chtěla usmát, ale opravdu mi nebylo do smíchu, tak jsem jen přikývla a rozběhla se do sanitky. Zase jsem ji držela za ruku, ale tentokrát jsem nic neříkala, to Klára vypadala, že mi něco chce říct. "Ať to dopadne jakkoli, chci aby si věděla, že budu vždy s tebou. Mám tě moc ráda, ale to ty víš." já přikývla a pohladila ji po tváři. Nemusela jsem nic říkat, aby z mého pohledu pochopila že jí mám taky moc ráda.

"Tik-tak, tik-tak, tik-tak" v čekárně není nikdo, jen já, Lukáš, ten kluk ze sanitky, který mě svou teplou dlaní drží za ruku a hodiny. Hodiny- ten neúprosný měřič času. Kéž by se tak dal čas zastavit, nebo raději vrátit. Nikdy bych s ní na to náměstí nešla.

Z dveří vyšel pán, celý v bílém. Vždycky jsme si s Klárkou říkaly že to jsou takoví andílci, kteří nám pomáhají, ale něco z jeho pohledu mi říkalo, že Kláře už pomoct nemohl. Pomalu došel až ke mně. "Ty jsi Bára Adámková?"zase zbytečná otázka, ale nehlas nic neřeknu, ani nemůžu mám strašně sucho v krku. Jen přikývnu a pevně stisknu Lukášovu ruku. "Víš, tvá sestra utrpěla vážné...."

Jdu po ulici, ani si nepamatuji jak sem se odtamtud dostala. Lukáš měl výjezd, teď někde zachraňuje další životy. Proč už se nepovedlo zachránit ten její. Proč...Vlastně jsem ráda, že jsem teď sama, jsem teď sama s myšlenkama které patří jen mi a Kláře. Všude je plno lidí, všichni křičí a veselí se nebo se hádají, ale nevnímám to. Jakoby svět ztratil všechny barvy a zvuky. Je to jako starý film, černobílý a němý. Vzpomínám si jak jsme si schovávaly dopisy po zahradě, tajné vzkazy, tajné písmo, znaly jsme ho jen my dvě, nikdo jiný do našeho světa nesměl.

Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Klárka.... stála vedle mě a usmívala se. "Říkala jsem ti, že budu pořád s tebou." Chytla mě za ruku. Usmály jsme se na sebe a já se za chvíli smála jako blázen. Asi jsem tak i vypadala, sedmnáctiletá holka která drží za ruku neviditelnou postavu a směje se ne celé kolo a něco si mumlá. Ale bylo mi to jedno, já vím že to není žádná neviditelná postava. Vždyť je to Klárka, stojí vedle mě a já vím že se mnou bude napořád.

 Blog

0 0 0 0 0

Komentuj

2 komenty k blogu