Vánoce

Vánoční

„Veselé Vánoce!“ usměje se na mě Bea chladným úsměvem a podá mi pečlivě zabalený balíček. Podám jí svojí skrčenou „kouli“ s omluvným úsměvem..Jsem zvědavá co řekne na svou novou vůni od Lacoste. „Tak si užij Vánoce, dlouho se neuvidíme.“ Loučí se Bea a v očích se jí zaleskne slza. „Co blbneš? Vždyť spolu nebudeme ani né dva týdny, copak si odemě nechceš konečně odpočinout?!“ rýpnu jí do žeber a rozchechtám se. Chladně mi odpoví : „ No, když myslíš…“ A v kapse začně hledat kapesník. Chvíli na na ní s údivem koukám. Na to přijíždí k chodníku její táta. Bea nasedne do auta a naposled mi zamává. Celou cestu domů přemýšlím, proč je poslední dobou tak chladná.
Nikdy jsem neměla štěstí na přátelé, byla sem prostě jiná než ostatní.Jakmile jsem ale začala kouřit, pít, hulit a kdoví co všechno začali mě konečně brát jako člověka.Lehké drogy mi už přestaly stačit a tak sem chtěla jít dál, ale objevila se Bea, pohodová věčně veselá holka která nekouřila, nepila a dokázala být oporou. Ze všeho mě vytáhla. Lepší kamarádku sem potkat opravdu nemohla.
…
Táta se marně snaží najít „Ježíškův“ zvoneček. „No tak hold někoho prozvoníme na mobil…“ zaonačí svůj neúspěch. Na to zamává svojí pravěkou Nokií ve vzduchu a ta rázem skončí v hrnci s horkou rybí polévkou. „Sakra…“ zakleje a vzápětí se mu všichni začneme smát, když začne naběračkou tu svojí fosilii lovit. Doufám že mu nedošlo co pro něho máme s mámou pod stromeček. „Tak jdeme jíst, snad to nebude moc chemické…“ prohodí máma a táta na ní vrhne naoko naštvaný pohled.


Miluju rozbalování dárků. A že jich letos je. Konečně se dopracuju k dárku od Bei. Při rozbalování mě nepříjemně zamrazí, ani nevím proč. Když vyndám obsah z balíčku, koukám na něj stejně vyjeveně jako máma s tátou. Cigarety??? Co to má znamenat? Zhluboka dýchám a přemýšlím jestli je to jen vtip. Najednou si všimnu že na balíčku chybí celofán. Otevřu je a mezi cigaretami vidím papírek.
„ Celý svůj život jsem odmítala cigarety a teď mě stejně zachvátila rakovina plic. Jsi a budeš mým andělem. Navždy tvá Bea.“
Dočtu a zoufale kouknu na mámu a na tátu. „Že to není pravda?! “ zakřičím a schoulím se do klubíčka. Slzy, nic než slzy…teprve teď mi dojde co znamenala ta věta že se dlouho neuvidíme.
Do mých vzlyků zazvoní telefon. „Bea – mamka“ čtu a bezesmyslu zmáčknu červené tlačítko.
…
Zítra je silvestr a místo štěstí a světa plných barev sedím v kostele. Kolem mě lidé v černých sáčkách a já, nacpaná do kousavého černého svetru, koukám na rakev přímo před sebou. Ne, chci si jí pamatovat zdravou, s úsměvem na tváři! Stírám slzy a v ruce žmoulám krabičku, krabičku cigaret. Jejich vůně mě uklidňuje a zároveň dráždí. Zvednu se a odcházím. Před dveřmi se naposledy otočím a do modliteb zašeptám: „ Sbohem.“ A jdu si zase po dlouhé době zapálit cigaretu.

 Blog

0 0 0 0 0

Komentuj

2 komenty k blogu