Míjí řady pomníků,
kulhavou chůzí nese se vpřed,
oči upřené k váze uschlých květů
a fotce, kterou chrání střep.
Zpomaluje krok a vztek tiskne čelist,
řasa drží žal a slzu
právě onen den by sfoukl jednadvacet svic
a líbal šťastnou Múzu.
Kdo rozhodl o jeho smrti,
kdo tu drzost měl?!
Byly to ony, ty Osudu škrty,
Nebo jen on sám zemřít chtěl?
Ne, pravda je jiná a horší nežli hřích,
chtěl život v plících cítit,
ne ztratit sametový smích
a v temnotě jen sirkou si svítit.
Ani odvaha a ani hrdost ho nenutila jít,
byla to jen touha poznat svět,
jít vpřed
a o budoucnu snít.
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár