Už jsem přišla na to, jak se rodí andělé.
Stává se to jen jednou za čas a jejich výběr je řekla bych hodně složitý. Na Zemi je hodně lidí, ale jen málo z nich se stanou bíle okřídlenými bytostmi. Já měla to štěstí, že jsem jednoho takového člověka znala a bylo mi odhaleno nebe.
Ráda Vám povím, jaké to tam je.
Když otevřete oči, vidíte jen zář. Není to ta nepříjemná zář, která Vám způsobí bolest očí…tahle jakoby Vás hýčkala a hladila Vám tváře. Zpočátku vidíte jen ji, až po chvíli, když si oči přivyknou jasu se Vám před očima zjeví překrásná velká hala. Nad jejím středem je ohromná skleněná kopule a její skleněné destičky hází všemožné tóny barev, o kterých se Vám jen snilo.Skrz kopuli vidíte překrásné nebe tak, jak ho ještě nikdo, kdo je živ neviděl.
U nich není jen noc a den. Oni dělí den na čtyři části, ač jsou ty dvě s nich mnohem kratší než noc, nebo den. Dělí den na východ, den, západ a noc. Všechny tyto jevy mají ovšem mnohem větší kouzlo tady odtud, než od nás ze země. Slunce by jste se skoro mohli dotknout, kdyby jste si zamanuli, tak to i dokážete.. ale jestliže je slunce tak blízko, musí tu být i něco, co vyrovná teplotu na stabilní, aby se zde dalo žít…měsíc. Stěny haly jsou tedy po celý den osvětleny. Ať už zářivým jasem slunce, nebo jemným svitem měsíce.
Hala je jemně zdobená různými maličkostmi a na zdi jsou zarámované spisy historie ve všech jazycích. Po místnosti se volně pohybují maličká stříbřitá stvoření připomínající motýly, ale jsou ještě kouzelnější a Oni jim říkají Duše.
Jsou to duše zemřelých z nichž se nestali Andělé ani Ďáblové. Čekají tam na svůj čas, kdy se opět vrátí na Zem a bude jim darováno nové tělo. Všechny jejich vzpomínky z minulých životů jsou pečlivě zapečetěni v buňkách, my by jsme řekli trezorech, a když se do nebe vrátí opět, jako duše mohou si svou dlouhou chvíli při čekání na další tělo zkrátit vzpomínáním. Jakmile se však vrátí do těla, všechny vzpomínky zmizí a oni -my- začínáme od znova.
Nebe mě fascinovalo, ale mnohem víc pro mě znamenalo to, že jsem si mohla být naprosto jistá přítomností Martina.
Stalo se to v noci. Já nemohla usnout a tak jsem se posadila na stůl, který mám pod oknem a pozorovala bdící hvězdy společně s usmívajícím se měsícem. Větračkou mi do pokoje proudil čerstvý vzduch a vánek, který nesl mi broukal hvízdavou ukolébavku.
Myslela jsem na Martina a na to, jak byl mladý a o co všechno byl v mžiku připraven jedinou nešťastnou náhodou. Věta ; "Byl zkrátka v nesprávný čas na nesprávném místě." mi moc útěchy nepřinášela, ale jinak jsem si to vysvětlit nedokázala. Svět byl na jednou o něco chudší, když jsem se mu nemohla svěřit, sem tam poškádlit a oboustranně si zaflirtovat. On byl pryč, já zůstala živá a svět se točil dál, jakoby se nechumelilo. Vzpomínám si, jak jsme se přidali do jedné skupiny s názvem : "Den, kdy všem na kterých mi záleží řeknu, co k nim doopravdy cítím." a chtěl po mě, abych mu řekla, jak moc ho mám ráda. Neměla a stále nemám v tom moc jasno- lásku, myslím tu opravdovou teprve hledám, takže jsem ani nevěděla co mu odpovědět. Nakonec jsme si řekli, že se prostě máme rádi a já byla jeho "sestřičkou" a on mým "big brother-em". Nebo když jsem mu jednou řekla Petře Pane a jemu se to nelíbilo. Vyšel z toho Martin Pan- jeho další přezdívka.
Byl to člověk, kterého jsem brala za opravdového přítele. Moc mi chyběl…
Z mého zadumání mě vytrhla až padající hvězda. V tu chvíli jsem si přála jen jediné. Přišlo mi to trochu hloupé, ale já si ráda dávám plané naděje, takže jsem to zkusila a věřila. Oči jsem držela pevně zavřené a soustředila se jen na přání.
Nejdřív jsem ucítila silnější vánek, který si pohrál s mými vlasy a pak jsem na tváři ucítila něco horkého. Uvědomila jsem si, že mi tečou slzy. I když jsem chtěla věřit, nemohla jsem v sobě potlačit ten fakt, že už není mezi námi. Otevřela jsem oči, zahleděla se na nebe a slzy nechala kanout na modré pyžamo.
První co jsem uslyšela byl tichý dech, který se mi ozýval za zády. Nemusím snad vysvětlovat, že jsem se div hrůzou neklepala..v hlavě mi běhaly scénky ze všech možných hororů, ale pak se ozval přátelský smích. Otočila jsem se a snažila se popadnout dech.
Poprvé jsem viděla Martina a zároveň poprvé spatřila anděla.
Nemáte ponětí, co všechno se ve mně mísilo… a popravdě ani já nedokážu přesně popsat, jaké pocity se ve mně najednou vzedmuly. Sotva jsem dýchala, natož abych se pohnula. Jen jsem tam tak kamenně seděla a tupě zírala na usmívajícího se Martina.
"Rád Tě vidím!" Promluvil konečně a mě začalo srdce tlouct neuvěřitelnou rychlostí. Tohle byl pro mě důkaz toho, že to byl vážně on a já jen neblouznila.
Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale doslovně jsem se mu vrhla kolem krku. Čekala jsem všelicos. Třeba že spadnu na zem, protože je jen duch. Že bude studený jak led, i když pravděpodobnost, že by se stal upírem byla opravdu mizivá. Ale to, že ho opravdu ucítím a že bude hřát, jako živý člověk mě vyvedla z míry. I přez to, že jsem v hlavě měla zmatek jsem se ho pevně držela a byla za to ráda.
"Taky Tě ráda vidím…" Zašeptala jsem do jeho ramene a slzy mi stékaly na jeho košili.
Konečně jsem se od něj odtáhla a posadila se opět na stůl.
Začal mi vyprávět o tom, jak se mu to stalo a proč se stal tím, čím je. Vyprávěl mi o tom, jaké to tam v nebi je a slíbil mi, že mě tam jednou vezme. Věřila jsem, že andělé jsou zkrátka a dobře hodná stvoření, co pomáhají lidem a samy z toho mají radost. Tak to i bylo, ale jejich prokletím byl nekonečný život. Budou žít, dokud na Zemi zůstane poslední živý člověk a až pak mohou odejít. Tenhle osud byl snad ještě horší, než kdyby se stal pouhou duší, čekající na nový "příbytek".
Cítila jsem se ním dobře. Mohla bych říct, že to byla má krevní skupina- mohla jsem mluvit o čemkoliv a on si se mnou o tom povídal, jako by to byla i jeho starost, jeho koníček, jakoby mí přátelé, o kterých jsem vyprávěla byli i jeho přáteli. Když na mě padla únava, usnula jsem mu s hlavou položenou na rameni a cítila se bezpečně. Měla jsem pocit, jakoby jsme byli sourozenci, kteří si od mala byli blízcí a ve všem si pomáhali. Byla jsem zkrátka malá sestřička v bezpečí velkého bratra.
Ráno jsem byla docela překvapená, když jsem ho spatřila, jako první věc. Asi jsem si podvědomě myslela, že to byl jen sen.
Ten den jsme společně opustili život a já byla na malou chvíli Duší. Musím uznat, že Duše jsou opravdu překrásné. Šest maličkých třepotajících se křidýlek jim pomáhají se pohybovat a jejich tělíčka mají různou barvu. Některé jsou jako duha, jiné jsou černé. Ale nikdy nejsou černé temně. Kdyby tomu tak bylo, už by sem nepatřili.
Martin mi ukázal sál, kde se vybírají lidé, kteří po svém odchodu ze Země dostanou tu výsadu stát se anděly. Bylo zajímavé sledovat, jak se maličká stříbřitá Duše mění v překrásného anděla. Člověk, jež se v něj měnil si mohl vybrat jakoukoliv podobu ze svých minulých životů a navíc… andělé mají kdykoliv přístup ke svým vzpomínkám, ne jako Duše.
I tak jsem Martina litovala. Jeho osudem bylo pomáhat lidem, dávat jim naději, ale sám žádnou naději neměl.
Když mě provedl celým svým "životem" dostal mě zpět na Zem. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že čas vůbec neuběhl. Jakoby se čas na chvíli zastavil. Pak mě překvapila těžkost, s kterou se musím potácet, abych se nadechla. Když jsem byla Duší, nebyla to žádná námaha. Každou chvíli mi do nosu vproudila nová vůně a ta dávala strašně krásný pocit lehkosti. Lidi to nemají lehké.
Po tomto dnu , opravdu krásném dnu s Martinem jsem měla zvláštní pocit. Nebyl to pocit, jako když se s někým máte loučit na vždy. Ale jako když odjíždíte na prázdniny a víte, že svojí rodinu, nebo někoho, koho máte rádi neuvidíte dva měsíce. Nebo když vůbec nemáte potuchy, kdy se vrátíte Vy, nebo ten druhý. Nejistota.
Martin byl a stále je mezi námi, jen v trochu jiné podobě. Vím, že jednou za čas mě vždy navštíví aby se ujistil, že jsem v pořádku, nebo abych se mu mohla svěřit. Neztratila jsem přítele ani po smrti a to je tou nejcennější věcí, kterou mohu mít.
Vím, jak se rodí andělé a vím, že mám i Svého Anděla.
Blog
Komentuj
2 komenty k blogu
1
luna13
24. 12.decembra 2010 23:06
úžasné
Napíš svoj komentár