Seattlem jsem se poflakovala další týden. To město bylo doslova okouzlující. Zamilovala jsem se do něj. Ale zůstat bych nemohla. Ne. Protože... bylo tam tolik lidí a já nechtěla... Nemohla jsem dopustit, aby se tam stalo totéž, co s tím bezdomovcem. Byl to důkaz toho, že i když můžu sedět a vrtět se, přesto jsem zrůda a predátor. Něco, co by si ani nezasloužilo chodit po tomhle světě. A přesto...
Usadila jsem se kousek od toho města. Ve Forks. Skoro nikdy tam slunce nesvítí, takže se můžu procházet i ve dne a nepadnu v podezření.
Koupila jsem si menší byt kousek od střední školy. Na střední jsem chodila poprvé v roce 1942. Poprvé a naposledy. Nevím, co mě to tedy napadlo. Jak jsem mohla zapomenout. Samozřejmě, že jsem se dost rychle prozradila. Moje oči. Za skoro dva tisíce let jsem nevymyslela, jak se toho zbavit. Bylo to děsivé i pro mě samou.
Potřebovala jsem lovit. Pálení v krku už bylo víc než nesnesitelné. Už jsem to nemohla vydržet. Chtěla jsem zase v ústech pocítit tu sladkou chuť krve. Krev. Teplá, lákavá...
V noci jsem vyběhla do ulic. Bylo to skoro za městem. Už téměř lesní cesta. Cítila jsem ji. Byla to žena. Zahlédla jsem ji už z dálky. Ležela tam na zemi a v již téměř ochablých rukou svírala nedopitou láhev tvrdého alkoholu. Vlasy měla špinavé, mastné, celé slepené a opravdu hodně špatně nabarvené na blond. Páchla jako hromada zvratků. Bylo to skoro tak nechutné, že se mi zvedl žaludek. Málem jsem se tam pozvracela. Vážně, zuboženější ženu jsem v životě neviděla. Bylo by pro ni osvobození, kdybych ji zabila. Osvobození...
Nahnula jsem se k jejímu krku. Už se nemohla ani bránit. Alkohol jí bránil se vůbec hnout. Ani nekřičela. Jen se sípavě nadechovala a vydechovala. Dostala jsem chuť jí pomoct, ale chuť na krev byla silnější. Mnohem silnější.
Rychle, aby to moc nebolelo, jsem jí prokousla hrdlo. Prudce zalapala po dechu a snažila se nějakým způsobem hýbat rukama nebo nohama, ale nešlo jí to. A já si poprvé lokla její krve. Bylo to ještě horší, než jsem myslela, že bude. Ještě horší, než hrozné. To ten bezdomovec proti tomu nebylo nic. Ale měla jsem žízeň. A někoho jiného bych přepadnout nedokázala.
Cítila jsem, že pomalu umírá. Už jsem chtěla vysrknout posledních pár kapek krve, které ji dělily od smrti, když v tom, někdo mě hrubě shodil z jejího těla a přitlačil k zemi. Najednou začal působit alkohol, který měla žena v krvi. Viděla jsem jen rozmazanou obří siluetu nějakého siláka, který mě tlačil nekompromisně na zem.
„Opovaž se se pohnout, nebo tě zabijeme!" zaslechla jsem vedle sebe něčí hlas. Byl celkem krutý, ale zároveň krásný. Upíří.
„V té už moc krve není. Není důvod se prát. Dám vám ji!" hlesla jsem. Ten obr, co mě držel, se uchichtnul. Bylo to divné, ale byla jsem zmámená alkoholem, takže jsem se nad tím moc nepozastavovala.
„Dokážeš ji zachránit, miláčku?" Hlas nějaké ženy mě utvrdil v přesvědčení, že nechtějí tu ženu zabít.
„Ano. Ale musí okamžitě na sál. Musí dostat nějaké transfúze!" promluvil další mužský hlas. Takový sametový.
„Co uděláme s ní? Vypadá starší než my." Tenhle hlas byl nádherný. Nejnádhernější u nich. Také patřil nějakému klukovi.
„Nevím. Ale očividně s ní dělá něco ten alkohol, který vypila." To moudro pronesl afektovaný hlas nějaké dívky. Smích další holky zněl jako zvonění zvonečků.
„Donesu tuhle ženu do nemocnice!" Znovu ten sametový mužský hlas. „Půjdu s tebou!" Ženský hlas. Mužský souhlasil. Potom jsem slyšela zvuk běhu.
Postupně už se mi zrak začínal vracet do normálu. Viděla jsem už všechno. Držel mě největší z nich. Svaly měl snad i... všude. Krátké, černé a velice kudrnaté vlasy a podivné oči. Ty oči měli všichni přítomní. Asi další čtyři. Takové hnědé. Zlaté, které se postupně ztmavovaly, až byly dočista černé. „Co jste zač?" vydechla jsem. Dostala jsem strach...
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár