„Předem tě upozorňuji, že na ten tábor pojedeš, i kdybych tě tam měla dotáhnout násilím!“ zakřičela na mě mamka. Ona zešílela! Já přece nepojedu někam, kde budeme muset spát v… ve spacácích? Ani náhodou! Přejela jsem očima zbytek seznamu. Kde teď proboha mám sehnat kari-matku? Já osobně bych brala možnost zabít-matku, ale to nechme na jindy…
Abych nepředbíhala – jmenuji se Lily Jacksonová a je mi šestnáct. Ještě před hodinou jsem si myslela, že tohle budou ty nejbombastičtější letní prázdniny, které jsem kdy prožila. Od té doby to šlo od devíti k pěti. Bylo mi oznámeno, že díky tomu, že jsem ve škole skoro propadla nejedu na dovolenou k moři. To bych ještě překousla, ale pak se mamka dozvěděla, že její kabriolet nepřejel parní válec, jenže já našla klíčky. Ale ta historka byla dobrá. A na závěr, jedu na nějakej pitomej (pozn. autorky – omlouvám se za ten sprostý výraz, ale jinak to prostě vyjádřit nešlo) tábor.
„No jo, vždyť už se balím,“ zakřičela jsem na mamku. Dobře, uznávám porážku. Já na ten tábor pojedu, ale budu všem dělat takový naschvály, že se mě vedoucí moc rádi zbaví. Takže, co si s sebou vezmu? Hlavně cigarety, zapalovač, petardy (jeden nikdy neví), mobil…
O JEDNU, MOŽNÁ O DVĚ HODINY POZDĚJI
… a moje oblíbený pyžamo. No, já myslím, že už mám sbaleno. Nápad nechat si ujet autobus jsem zavrhla, když mi mamka řekla, že mě tam zítra doprovodí. Dnešek je teda poslední den ve vyhřáté posteli. Bože, jen to né!
Ráno mě mamka hodila autem k autobusové zastávce, protože i ona uznala, že ty tašky váží snad tunu. No dobrá, to vteřinový lepidlo jsem asi zas tak moc nepotřebovala, ale co kdyby? Když konečně odjela, zůstala jsem stát s haldou tašek na chodníku. Hned ke mně přicupitala nějaká holka.
„Ahoj, já jsem Naomi. Jak se jmenuješ ty?“ spustila. Hnědé vlasy měla po celé hlavě spletené do copů. Její zelené oči se do mě nedočkavě zabodávaly.
„Já jsem Lily. Těší mě.“
„Jo, mě taky. Ty jsi tady poprvé, viď?“
„Jo, jak si to uhodla?“
„No, já jen, že… Věděla jsi, že některý táborový vedoucí nám vymýšlej docela drsný hry? Minule jsme se při stezce odvahy museli brodit bahnem,“ řekla jako by se nechumelilo. Ta holka je blázen!
„Cože? A to je legální? Já svoje Convesky nedám, i kdyby měl být konec světa!“ Cožpak tady nikdo netuší, že pro někoho v mém věku je důležité, jak vypadá? Vždyť si můžu odnést vážné psychické trauma do budoucna.
„Já už se strašně těším na to, co si pro nás letos vymysleli,“ pokračovala Naomi. Už mi došlo, že když se ona jednou rozmluví, těžko ji zastavíš.
„Jé hele, tamhle je můj brácha. Nicku pocém (=pojď sem)!“ zakřičela na nějakého hnědovlasého kluka. Byly si docela podobní, a předpokládám, že oba stejně potrhlí.
„Co chceš, ségra?“ zakvílel směrem k Naomi.
„Tohle je Lily. Lily – Nick, Nick – Lily.“
„Těší mě,“ řekl.
„Jo, mě taky.“ Nick byl asi o dva roky mladší než já a Naomi, které bylo taky šestnáct. Chvíli jsme diskutovali o tom, jak to asi chodí na táboře, když se na zastávku přiřítil postarší chlápek. Bylo mu něco okolo čtyřiceti a přes rameno nesl asi tři tašky.
„Takže, vážení…“ snažil se na sebe obrátit naši pozornost a při tom lapal po dechu.
„Já jsem Timothy Smith a jsem jedním z táborových vedoucích. S ostatními se seznámíte až na místě, kde vás rozdělíme do družstev. Podrobné instrukce obdržíte také až v táboře. Tímto vám přeji příjemný táborový pobyt a doufám, že se vám to mučení v přírodě bude líbit… Teda! Chtěl jsem říci učení v přírodě, ale to je jedno…“ Někdo holt tráví prázdniny na Havaji a někdo schytá tohle.
V autobuse jsem si sedla vedle Naomi, protože ta se pohádala se svým bratrem. Prý že letos tam určitě bude nějakej Lucas, či co… No, já se mezi tyhle dva plést nebudu, to po mě nechtějte. Jestli je Lucas jejich potkan, moucha, nebo něco jiného, mě to je jedno. Ale nemáte někdo po ruce číslo na soukromý tryskáč? Já jen abych se odsud nenápadně zdekovala. Stačil by i tank, nebo dodávka, já jsem skromná…
„Jestli spolu nebudeme ve skupině, tak normálně podám stížnost! Ale počkej, až uvidíš všechny naše vedoucí… někteří z nich jsou totiž fakt divný,“ stěžovala si a při tom ztišila hlas. No, tak to bude ještě zajímavý.
Autobus se trmácel lesní cestou asi ještě dvě hodiny. Cestou jsme sice málem zahučeli do potoka, když řidič ztratil cestu, ale jinak v pohodě. Když jsme vystoupili z autobusu, převalila mě vlna zděšení. Oni mě vážně budou nutit spát v něčem, co je tu už dvě stě let? Vždyť nám to spadne na hlavu! A navíc… není těch chatek tady nějak málo?
„Tak děcka,“ ozval se Timothy „za chvíli budete rozděleni do skupin a do každé skupiny dostanete stany. Ty stany si samozřejmě postavíte SAMI…“ Stavět stany? Pomoc mami!
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár