V noci by se skutečně mělo radeji spát... (Dekadický špeciál - Ty jenž jsi klíčem)

Jezábel pohlédla na katafalk, kde dosud odpočíval Bílý Král. Z podstavce kapala krev, ta, kterou se právem nasytil po vzkříšení, jeho první po dvou stovkách let. Patřila mu, protože kdysi bývala jeho, stejně jako mu náležel i Kahyll, dítě, kterému byl takřka starým otcem. Tedy, kdyby vampíři ctili tak povrchné vztahy. Kdyby takový jako on vůbec něčeho ctili.

***

„Princi, pane, veličenství…“ Na pohled asi dvacetiletý muž se napřímil na svém stolci zdobeném vzácnými kůžemi bílých lvů a kývnul uklánějícímu se knězi s lebkou plešivou až na stříbřistý čtverec na vrcholu hlavy. Šedivý se s námahou zvedl a s pohledem pořád sklopeným mávnul za sebe, kde na jeho pokyn čekala stráž oděná do hrubé zbroje z vlčí a medvědí kůže. Mezi sebou vedli drobné lidské stvoření, ženu třesoucí se zimou a tak křehkou, že je div, jak vůbec přežila putování severským krajem.
„Co je to, služebníku? “ doptal se princ se sotva badatelným zájmem. „O nic takové jsem nežádal…“
Kněz se zachvěl, hlas který před chvíli promluvil, vehnal mu do krve křišťály ledu. „Můj vládce, je to dar, který pro tvé potěšení přináším až z dalekých krajů na jihu…“ Zaslechl, jak se látka otřela o kámen, pak pevné kroky, no hlavu nezvedl. Věděl, že není v jeho právu hledět na prince, dědice bohů, kterého otcem, jak se šeptá, je samotný Thor, vládce hromů a blesků. Možná tomu tak zcela nevěřil, možná bylo i mnohé, co se říká, naprostá nepravda, ale dokazovat takovou lež, to ať udělá, kdo si troufá, on to dozajista nebude.
Dívka se pořád klepala strachem a chladem, možná více chladem, než tím druhým a v nevědomosti zírala na muže, kterého považovala za vládce tohoto místa. Měl rovné, plavé vlasy, jaké dosud u člověka neviděla a mezi všemi barbary, co je doprovázeli dlouhé měsíce putování, on jediný vypadal, tedy aspoň v něčem, jako lidi z jejího domova. Byl čistý, oholený, nenosil vrchní oblečení, jen dlouhou suknici z tmavé, pevné látky a taky kůže užíval k jinému, než oblékání. Byl ale vysoký, dokonce vyšší, než většina zdejších mužů. Když vykročil k ní a pohlédl dolu svým ledovým pohledem, hrůza převážila nad zimou. Vypadalo to, jako kdyby si prohlížel výjimečně zajímavý tovar.
„Aw ibetj, pet er renek? “ řekl drsně, s přízvukem, jaký tady byl slyšet všude kolem, no i tak rozeznala slova svého jazyka.
„Jetsebel…“ vydechla nevěřícně a chvatně se uklonila. Když na něj zas pohlédla, měl na tváři cosi jako úsměv a v očích jiskry vzrušení, které souviselo s něčím mimo tuhle místnost. Lehce natáhl paži, tím gestem naznačil, aby ho následovala. Nechala se vzít kolem ramen, přičemž v objetí dosahovala vládci akorát tak k prsům. Přitiskl ji blíž, až se lícem dotkla seveřanově kůže. Studila, tak moc studila, že jí náhle připomenul smrt.

Vedl ji královstvím ledu, přes velké, chladem zející sály, balkóny s výhledem do okolní země, až přišli do části, kde se vzduch postupně oteplil. V obrovitém krbu práskal oheň, podlahový kámen byl pokryt koberci a kůžemi.
„Usaď se, kde se ti zalíbí…“ pobídl ji zas v řeči, které rozuměla a sám se kamsi spěšně vytratil. Žena v polátaných šatech, která dosud neviděna stála v koutu, vylezla a položila před Jetsebel tác s jídlem. Ta se na něj hladově vrhla. Když dosnídala, vyhublá žena se postarala, aby se jí dostálo všeho pohodlí. Stejně tomu bylo po dalších několik dnů, během kterých plavovlasý muž zcela zmizel.

Procházela se síněmi, jak měla ve zvyku, vždycky před večeří. V dobrém oblečení, co jí bylo dáno, nepociťovala všudepřítomné kousaní zimy, ale přece uvítala úlevu, která pramenila z vyhřátých pokojů hluboce uvnitř zámku. Jak už měla možnost si ověřit, byl ohromní, snad jako půlka hory, do které byl zasazen. Dlouhé otevřené balustrády s točitými sloupy a majestátními chrliči, sály zdobené freskami a mozaikami. Titán, jako jeho pán. Volnost, co ji byla poskytnuta, tedy bohatě vyplnila čas, protože všechny neznámé chodby a krásné, zdobené průčelí nešlo poznat za den.
Nechala si vzít kabát, který její dnešní služebná bedlivě poskládala do truhlice. Otočila se k ohni a natáhla ruce, aby se ohřály. Až za chvíli rozpoznala tušení cizí přítomnosti.
„Pane…“ oslovila ho, jak je v jejím domově zvykem oslovovat vladaře a krátce sklonila hlavu. Prošel kolem, usedl a dal jí najevo, aby přisedla naproti němu.
„Jsi spokojená s jídlem? Šatem? “ promluvil. Souhlasně pokývala hlavou, jeho zvláštně krásné rysy a příbuzná řeč se jí po dnech samoty vpíjeli do duše jako inkoust. Ráda by si neznámého muže, ke kterému byla dovezena přes půlku světa, prohlédla víc, ale to by mohlo panovníka nazlobit. Proto jen pokorně svěsila hlavu a v krátkých okamžicích šilhala pohledem k jeho obličeji. „Těší mě vidět, že jsi v dobrém rozpoložení. Nebylo mou vůli vystavit tě všem nástrahám cesty a za své poddané se omlouvám. Jestli si toho želáš, sama můžeš udělit trest…“
„Ne, já…“ nedovolil jí domluvit.
„Ty snad nejsi zarmoucena? Tvůj domov je vzdálen na tisíce mil a nemáš důvod se domnívat, že se jednou vrátíš… Tak? “ Jetsebel se otřásla. Navzdory sladkému hlasu, co k ní promlouval, cítila úzkost. Domov. Ano, byl daleko a želela za mnohým, jenomže… co jí tam čekalo? Hrobky rodičů a zástupy lidu, pro který neznamenala víc, než zrnko pouště. Jako malá snila o příbězích ze vzdálených krajů a celý život věřila, že kroky každého člověka vede osud. Ten její byl možná tady. To byla myšlenka, kterou se bránila slzám za poslední noci. A to mu i řekla, jen si dávala pozor, aby její slova nevyzněla moc opovážlivě.
„Tvé myšlenky jsou hlubší, než jsem čekal… Jsi silná…“ zhodnotil, čelo zkřivené v zamyšlení. Využila příležitost, když se nedíval přímo a utkvěla pohledem na nahé hrudi. Byl jako vytesán pod rukou umělce, ale něco bylo v nepořádku. Až v tichu si uvědomila, že muž, pokud mohla říct, nedýchá. A to vůbec. Lidi severu jsou zvláštní…
„Víš, kdo jsem? “ zeptal se zrovna v momentu, kdy byla zahloubena do myšlenek.
„Tvé jméno neznám, pane…“ odpověděla rychle, ale podle všeho nebyl spokojen. Pokroutil hlavou.
A zdálo se jí to, nebo opravdu měl oči jako kočka? Ne, i to bylo skutečné, jen si toho předtím nevšimla.
„Možná je to takhle lepší, ale já chci, abys to věděla…“ Další mrazení. Tentokrát to samé, jako když se přímo dotkla bledé kůže. Mávl a služebná rychle vyklouzla z pokoje. „Dívej se, Jetsebel, tahle minulost je i tvůj osud...“ Sáhl na ní a vše kolem se změnilo.

Utrhl zuby od rány a s námahou se překulil stranou. Pálení nedosáhnutého orgasmu mu do očí vhánělo krev, neklamný znak rudého hladu, kterému se nemohl poddat.
„Nefunguje to! “ zavyl šíleně, vstal a prorazil do steny dvoucentimetrovou prohlubinu jediným pohybem paže. Byl silný, i po tolika pokusech měl pořád dost síly. Jen oni nestačí…
Obrátil se k vědmě, babici tak staré, že před ní sám téměř skláněl hlavu. Jenom téměř. „Proč, proč je to tak? “
Bába dokřivkala podepírajíc se palicí, krátkým pohledem zhodnotila tělo umírajícího muže uprostřed lóže a pak se obrátila k vampírovi. „Neposlouchal´s mě, sosátko…“ pokroutila hlavou, zcela imunní vůči hněvu, co jí mohl kdykoliv rozsápat hrdlo.
„Jak mi to zas říkáš? ! “ procedil nevrle, i když, jak už bylo zmíněno, před bábou se radši držel víc zkrátka.
„Říkám ti tak, protože jseš cucák. A budu ti tak říkat i nadále, až do doby, kdy mě konečně začneš poslouchat.“ Poklepala mu pokroucenou palicí po rameni a černé prošedivělé vlasy se jí jakby výhružně naježili. Upír se posadil na kraj lóže, co nejdál od těla, které poklidným tempem mrtvých, ničím nerušené chladlo. „Tenhle se mi líbil…“
„A to je ten problém, sosíčku! Zkoušíš to dokola, ačkoliv sám víš, jak to dopadne. Jinak bys nebyl přestal tak brzo.“
„Neříkej mi sos…“
„Budu ti říkat, jak se mi zalíbí…“ Krátký souboj pohledů proběhl jen s mizivým narušením konverzace. „Tak už se konečné uspokojíš se ženskou? “ Mlčení obvykle značí souhlas, ale ne tohle mlčení… Bába se podrbala ve vlasech. „Víš, možná by to šlo jinak…“
„Jak? “ ožívá blonďatý. „Mluv! “
„Jak už jsem ti říkala, ty sám nemůžeš stvořit stejnou půlku celku. Je to jako čínský Jin a Jang. Kdybychom ale měli onen Jin, co tady chybí, ten už by pro tebe mohl dodělat Jang, po kterém toužíš.“ Podívala se na něj a na chvíli ji přišlo líto, že své nejlepší roky už má za sebou. Je stará a začíná toho být poznat nejen fyzicky. Za mládí by nepřistála na tak pitomou věc, jako pomáhat nemrtvému rozmnožit svůj druh. Tenhle je mimo to i divně orientovaný. Zazubil se a netrpělivě napnul šelmí svaly. Tesáky zbarvené krví nijak neskrýval. „Kdy? Kdy začneme? “

„Krvavý bůh! “ zaječela dívka vyjevujíc pravdu, které nemohla uvěřit, dokud ji sama nevyslovila. Při tom si uvědomila, že své pravé já před ní ani nikým jiným neskrýval. Nebylo nikoho, co by se mu postavil. Zvedl se a natáhl k ní ruku. Jestli byl tohle osud… Utíkat beztak nebylo kam. Podala mu tu svou.
„Nepříč se mé vůli, Jetsebel, ty jsi klíčem. Zemřeš, ale budeš žít… A jestli pak uděláš, co od tebe žádám, povýším tě a staneš se vládkyní nad lidským národem.“

***

Jezábel vzpomínala, jak si jí přivlastnil, poprvé z mnoha dalších nocí. Vzpomínala, jak se z jeho krve dověděla o smrti staré vědmy – žena zemřela v plamenech.
Té noci, když se o stovky let mladší vampíři princ rozhodl stvořit Jin, který potřeboval k naplnění plánu, vyzradili je. On utekl a stařena padla do rukou svých soukmenovců. Trest za napomáhaní temným silám byl nezvratný. Po těch událostech se světlovlasý princ vzdal touhy po společníkovi stejné krve a obrátil se k jiným cílům. Stal se vládcem lidu, protože už poznal, jak život nemrtvého závisí od těch, který mají v moci ho o něj připravit. Rozhodl se stát polobohem a naučit je strachu. Když se ale objevila ona, po dlouhých letech zapomnění uvěřil, že přišel čas rozdmýchat i ono zapomenuté přání.
Trvalo půl roku, než naplnil předpověděného činu. Kromě jiného ji učil různému umění, jazykům, nikdy však ne tomu, co byl on sám. Začala si zvykat na myšlenku, že se stane … něčím. Bylo však moc brzo, aby pochopila, že nebude víc, než prázdnou skořápkou na řece, do které se kdykoliv mohla ponořit a odkud už nebude návratu.

***

Nechal ji, ať sama rozmotá tkaničky na boku jeho suknice, přičemž každý pohyb ostře sledoval. I po měsících vzájemné blízkosti měla strach. Tedy, dalo by se říct, že se bála den ode dne víc. Štítila se ho. Prsty ji neposlouchali, vynakládala vše soustředění, aby splnila příkazy. Nemohl tvrdit, že toužil, aby jejich vztah vypadal jinak. Snad jen těch pár dní na začátku. Na to ho ale příliš bavilo budit v lidech hrůzu.
„Řekni mi, Jetsebel, líbím se ti? “ vyčkal, až se mu podívala do obličeje a nestvůrně se zakřenil. Dívka ztuhla neschopna odpovědi. Položil ruce na útlá ramena a lehce se otřel rty o její. „Je to jednoduchá otázka, ano nebo ne? “ zašeptal podmaňujícím hlasem a dokončil práci na tkaničkách. Přitiskl se nahý k jejímu tělu.
„Nevím…“ vydechla. Nebylo slov, kterými by popsala, co prožívá. Byl krásný, tak krásny, že by nesvedla lhát, ale tak chladný a strašlivý, že zamdlívala pokaždé, když se přiblížil. I být s ním v jedné místnosti z ní vysávalo sílu. Přála si, aby nikdy nepoznala, čím doopravdy je.
Pohladil pulzující tepnu na krku a přiložil k ní ústa. Přestala dýchat. „Nevědomost neospravedlňuje…“
Měl chuť se zasmát, ale nač narušit hru tak brzo? Malinká Jetsebel už sice duší utekla daleko, tělo ale zbylo. Přinutí ji vrátit se celou. Jestli má být ona ta, co poslouží jeho záměrům, nesmí nic nechat na náhodě.
Nahmatal lem šatů a vklouzl rukou pod. Ucítil, jak se vnitřně ohradila, aby se nemohl zmocnit ani jediné buňky. Pomalu následoval kůži stehen a než napočítal do deseti, udělala mu po vůli. Lehce se jí tam dotkl a jazykem krátce přitlačil na krku. Zafňukala, ale nebránila se. „Jsem tvůj osud, sama´s to přiznala…“ zapředl škádlivě a rukou dále dobýval svého.
To připomenutí zabolelo. Kdy přestala věřit na osud? Před měsícem? Nebo hned potom, co odevzdala nevinnost zrůdě? Z celé sily potlačila touhu znovu se poddat, přestože to by vepřed prohraný boj. Teplo rozlévající se tělem zesilnělo, jakmile odhalil tesáky a škrábl nimi po kůži. Zalapala po dechu, moment v němž prošli skrz důvěrně znala. Ochabla na podlomených kolenech, byl dost silný, aby bez problému podepřel pár kilo. Další nekonečné minuty si s ní hrál, čemu už se ani nesnažila říct „ne“.

Nesmlouvavě vzal dívčinu ruku a položil si ji na klín. „Dělej…“ přikázal. Dosud se ho nikdy nedotkla, proto v první chvíli poplašeně uhnula. Zavrčel vzteky a bolestivě do ní vnikl prsty, čímž okamžitě vymohl svého. Opatrně ho pohladila a teprve pak uchopila úd v dlani. Neuměla to, přesto zakňučel jako zvíře a oplatil se polibkem. Mrštný jazyk opustil dvě mělké ranky na krku a poznačen pachutí krve si pohrával s jejím, láskal ji, dokud neucítila naléhavé toužení jeho erekce. Rychle se přiblížil k vrcholu. Nechala se na něm položit a navzdory předsevzetím se neubránila příjemnému chvění, když do ní vešel.
Ležel na hřbete, pod sebou mimovolně vnímal měkké prostěradlo, zatímco ona se mu zapírala o hruď a tlumeně sténala. Sám dovolil uniknout několika náruživým stonům. U jednoho z nich se neodkladně přihlásili vampíři smysly. Oddělil svá ústa a jemně ji kousl do rtů. Brzy nastane ta správná chvíle, nesmí zapomenout co říkala vědma.
Oběť rozehřátá pohlavním stykem má větší šanci projít proměnou a omámená rozkoší nezpanikaří při prvém náznaku bolesti. Na něm zbývá vydržet co nejdéle se kontrolovat. Půjde to.
Držel se na uzdě, do tečky podle plánu, ale neúprosné potřeby těla už začali převažovat. Zanaříkal se zaťatými zuby a prodloužené špičáky mu ranili dásně. Vnímal jak v něm narůstá energie, proudí bez možnosti úniku, znásobena živočišným pudem. Vteřiny se prolévali jedna do druhé jako med. Kdesi za oponou byla dívka. Veškerou vůlí soustředil ubité tělo, které nepřestajně volalo po ukojení a zadoufal, aby to stačilo. Drsně se protáhl navrch a konečně zaútočil. Jak ho zalil první doušek krve, lekl se, že to nedokáže. V opojení pocitů si sotva vládal nakázat nepít až do momentu smrti, natož aby se od rány utrhl. Pokusil se zpomalit tempo a vzrušení milosrdně polevilo.
„Teď ty! “ zavrčel na Jetsebel s vyceněnými zuby bez ohledu na její zřetelnou paniku. Škubl ostrými nehty po vlastním hrdle a vnutil jí do úst slévající se potůčky tmavé tekutiny. Po minutách úmorného vypětí, v kterém oba okusili orgasmu, mu instinkt napověděl, že je dokonáno. Vytáhl se ven s malým ohledem na šetrnost a padl do peřin. Ucítil slabost jakou už dávno netrpěl, zavřel oči a spokojeně usnul. Odevzdal ze sebe příliš mnoho nato, aby stihl zhodnotit dílo. Byl si jist, že výsledek je přesto dokonalý.

***

Jezábel stiskla pěsti. Život nebyl jediné, co jí ukradl. Následovali staletí prožité v jeho stínu, jeho neuvědomělé, lhostejné krutosti. Kdykoliv pohlédla do zrcadla, viděla část jeho. Poznačil ji svým nedbalým zlem. A teď, po dvou staletích odpočinku, po čase, který připadal dlouhý i nejstarším, když už doufala, že konečně dostála zadostičinění, se vrátil. Krásný, mocný, vznešenější, než kdy předtím, jen aby z ní zas udělal otroka. Ne, už víc nebude vzpomínat.
A nebude se ani válet u jeho nohou. V minulosti se mu několikrát postavila a pokaždé zasáhla hluboko. Přesto prohrávala. Teď to bude jiné. Přesně jako stín zasadí konečnou ránu do zad toho, kterého nenáviděla. Otočila se nechávajíc za zády opuštěný katafalk. Dlouho takový nezůstane…

 Vymyslený príbeh

3 0 0 0 0

Komentuj

3 komenty k blogu