„Budeš mít u té vaši Jezábel potíže, viď? “ Na vteřinu zbledne do umrlčího stavu a pak se neurčitě zasměje. „Jen když mi na to přijde.“
„Tak se koukej snažit, pane víc-ti-řeknu-až-přijde-čas.“ Zabouchnu za ním dveře a jdu se podívat na mail, který mi Vanda slíbila na telefonu. Seznam věcí není moc dlouhý. Karimatka, spacák, jídlo, jako normální kemp, až na poslední upozornění. Snaž se nevypadat moc sportovně, nejsme přece turisti. Ne, to ne. Na jejich webu jsem si prohlédla pár fotek. Plášť ze školního představení, kde jsem hrála shodou okolností čarodějnici, bude vhod. A nikdo si pod ním nevšimne džíny, které oblékám pro případ, že se dám na úprk.
Vstávám až kolem oběda, noční besídky s vampírem dali zabrat a dnes si chci držet energií v záloze. Nestíhajíc bus popadnu baťoh a na schodišti sabotuji postarší sousedku, které se v té rychlosti nestihnu vyhnout.
„Kamže takový spěch? “ kroutí hlavou stará dáma, na co nenaleznu soudnou odpověď.
„Čau, kde máš chlapa? “ vítá mě Vanda na místě, v tramtárií mimo civilizace. Omluvím Kylovu nepřítomnost, co stráví o moc lépe, než jsem čekala. Teď to zas vypadá, že nemá o démonech ani ponětí a moje pochybnost o Lyottově přesvědčení sílí až do doby, kdy přijde noc. Zrovna se chystám odejít do hajan, když Vanda nakoukne do koupelny. Mrknu na hodiny. Táhnou na tři ráno.
„Jdeš spát? Vždyť jen začínáme…“ spiklenecky mrkne. Kartáček na zuby se mi zatřese v ruce, když mnou přejde náhlá horkost. Káčo, myslela sis, že se všechno vyjasní, co? Zahráli jste si pár fantasy her, dochechtali se, sežrali špeky a hurá, jde se domů… Jo, jasně.
Kráčím po ztrácející se lesní stezce, Vanda těsně za mnou pořád mluví o tom, jak se mi to bude líbit, že budu ohromena a kecy. Kutna z divadla se mi plete pod nohy a srdce mám v krku. Tomuhle stavu jsem se snažila vyhnout, teď se vrátil i s tím, co se během dne nakupilo. Dobrá, uvažuj. Nikdo neví, že tady to… infiltruješ. Vanda je jak vždycky úplně omámená skutečností, že může svého objevu předvést a chvástat se, ti další i s Martinem jsou kluci jako všichni, i kdyby měli v moci armageddon, tak se jím chlubí jako kohouti. A bez urážky, nebo i s ní, nikdo tady nevypadá, že skutečně chápe, co dělají. O to víc šance proklouznout bez ujmy. Démonické bestií přímo z rukou, uhm… Až teď vidím, jak debilní plán to byl.
„Anno? Stoupni si sem, budeš tak hodná? “ Postavím se na místo.
„Co to budeme dělat? “ zeptám se už nevím koliký krát. Vanda zastane pár metrů ode mě a mávne rukou.
„Ale snad nejsi nervózní? Stavím se, že budeš civět jako kozle.“ To nevím, ale každopádně doufám, že budu schopna jako kozle utíkat.
„Dvě minuty, začnem…“ rozhodne Martin, hlouček kolem se rozestaví vytvářejíc zvláštní hm-uhelník a jeden z kluků, co ho moc neznám, pronese jakousi patlanici latiny. Uvnitř si pronesu pečlivě naučenou formuli, která, jak předpokládal vampír, mě ochrání před uvíznutím v rituálním kruhu. Pravděpodobně ale nepostačí k tomu, aby, jakmile odstoupím, ten samý kruh narušila. Co značí, že až k tomu dojde, co doufám, že ne, tak nejenže všichni pochopí, že se mnou cosi není v pořádku, ale taky budou schopní za mnou tu věc poslat. Ať to bude, co to bude. Aha, nesmím zapomenout, že mě chrání mé ženství. (I když myslím, že když mě sukuba nebude moci ošukat, tak jednoduše zemřu.)
Zlatavá zář mi na chvíli vezme veškeré vidění. Co jsem tady vlastně měla…? Záblesk rudého plamene se prožene kolem a pak se světlo stáhne. Vanda stojí ve středu kruhu a i když ne docela, je to ona. Dlouhé vlasy se zvlnili a planou kolem jako oheň, tělo se v těch plamenech leskne a kůže nevypadá jako lidská, nýbrž jako malinké ještěří šupiny. Hřbet nese křídla, obrovité, potáhnuté kůži s ostny. Kdybych byla muž já, tohle mi nepřijde jako ideální žena, ale kluci kolem se kolébají v transu. Vytáhnu mobil a cvaknu fotku, MMS, přednastavené číslo, odeslat. V tom okamžiku se zjevení stočí ke mně. V krátkém záblesku, který se mi vnutí do očí, uvidím Lyotta a taky Kylea. Ty obrázky přijdou jako strana z učebnice – tohle je upír, děti.
„Chyťte jí! “ zaječí sukuba s rukou napraženou, dlouhým modročerným pařátem ukazuje mým směrem. Mé utajení bylo nepochybně vyzrazeno, konec kariéry tajného agenta. Nadzvednu kutnu a prchám. Kluci kolem mají problém se hnout, aspoň tolik zahlédnu, když probíhám kolem. Uzoučká stezka je přece jen nejschůdnější cesta kolem.
Pobíhám už dlouhé minuty, chodník se ve tmě ztratil a nemám žádné světlo, abych ho hledala. Jen mobil…
Třesoucí se rukou popadnu malinkatý přístroj a volám. Není signál, k sakru! Kráčím dál směrem, kde tuším civilizaci a vážím si lepší stránky situace. Jsem ztracena, což značí, že nevím, kde jsem, na druhou stranu se mi zdařilo ztratit natolik, že to nevědí ani oni. Možná se rozdělí a já je pak dostanu jednoho po druhém. Nebo narazím na vesnici. Nebo… dalších tisíc nebo. Potloukám se lesem a na obzoru pomalu svítá. Od vampírů už teď pomoc čekat nemůžu. Půlka mých „nebo“ je najednou pryč.
„Kahylle, “ zaškubám řetězem, namáhané klouby se už na tisící krát odírají o železné okovy, napůl zahojené odřeniny se zas rozškrábnou. Nestěžuji si. Sám jsem si den nebo dva dozadu nehty rozdrásnul dlaně. Bolest mě drží při smyslech, bolest odvádí pozornost od hladu. Zakřičím a suché hrdlo se stáhne kašlem. „Kahylle, buď zticha! “
Otevřu oči, nebo možná byly otevřené celou dobu.
„Posloucháš mě? “ stojí tam, vampír, přítel. Proč mi nepomůže?
„Pusť mě! “ řeknu šeptem, na slova mé stáhnuté hrdlo už není a mozek taky ne.
„Anna se na tebe ptala…“ Lyott postává u stěny, neodváží se blíž k hladovějícímu vampírovi. Ty pouta ho drží, je zesláblý, ale nějaká síla mu zůstala. „Řekl jsem jí o démonovi, pomůže. Až se to potvrdí, Jezábel bude muset souhlasit se vzkříšením… A on tě pak pustí…“
Nač to říkal? Kahyll už beztak nerozuměl ani slovu. Ubožák, už moc dlouho Jezábel nikdo nekontroluje. Tohle musí skončit a jenom jedna bytost na světe má dost sil to udělat…
Vrací se nahoru, v dolních katakombách už není signál, takže omeškaná zpráva dorazí až teď. Vampír mlčenlivě hledí na obrázek.
„Má paní…“ vstoupí a pokorně skloní hlavu. Jezábel sedí na svém trůnu, mocná, krásná, jedinečná a především nikým neomezená. Nadzvedne se, mysl už proniká do vnitřku mladšího vampíra i bez kontaktu krve. Rudé plameny…
„Tak podřadný tvor, že se opovažuje sáhnou na mé království? “ Slova se v prázdné síni rozléhají jako v katedrále. Vykročí k vampírovi, bílý šat za ní vlaje a v očích se odráží vztek. „Já, já sama zabiju démona! “
„Má královno, obávám se, že to není ve vašich silách…“ Je opilá svou mocí, přemýšlí Lyott a ze všech sil pochovává myšlenky do hlubin. Může ho zabít jednou ranou…
„Myslíš, že jsem slabá? ! “ vřískne vampíři vládkyně a přitáhne si sluhova brady, aby mu pohlédla do očí. Ten chvíli neodpovídá a pak stěží ovládajíc strach promluví.
„Jenom muž může porazit ženského démona…“
Bílá Královna stiskne pery, čelist kterou drží v ruce zapraská. „Co tedy navrhuješ? “
Lyott ignoruje bolest, nadechne se, vyhrál. „Vzkříšení, výsosti, vzkříšení Bílého Krále…“
Vymyslený príbeh
Komentuj
3 komenty k blogu
1
tsunade
30. 8.augusta 2009 00:36
ooooo, ja musím dostať ďalšiu dávku, toto je hrozne návykovéééé
2
nabudúce už by sa to malo rozbehnúť, toto bolo hrozne nudné obdobie
Napíš svoj komentár