„Pitomý krám…“ rozeženu se, pěst letí, ale centimetr před dopadem rány ji zabrzdím a poklidně spustím podél těla. Rána jako tahle a Dietrich schytá hysterií z airbagů. Už tisíckrát jsem žádal svého automechanika, aby je dal pryč…
„Já říkal, že to nepůjde správně…“ spolujezdec se zamračí, pak pohrdavě frkne na GPS-ku a než se stačím vzpamatovat, vezme do zubů hrudní popruh. Vysvětlení, jak z jednoho kusu udělal dvě půlky opravdu nemám, vím jen, že mně by to vylomilo chrup. „Víš kolik ty pasy stojí? ! “ zaječím za upírem řezko vykračujícím někam k lesu, abych dostal pocit, že jsem pořád ve velení.
„Mládě, Jezábel měla v jedné věci pravdu… Komplikuješ lehký věci…“ mentoruje Dietrich otcovsky hned, jak vylezu z autu a rezignovaně se kodrcám v jeho stopách.
„Jezábel mi může vylézt na hrb…“ odpovím přiškrceně, zrovna pro tuhle vlastnost Dieye nesnáším, moc se stará. Čeká u prvního stromu, vidím, jak kroutí hlavou, přičemž jeho bezbarvé oči zachytávají paprsky měsíce a lesknou se jako ze skla. Ruce zkřížené na prsech mu pokrývají prameny těch nepřirozeně světlých vlasů. Dokud si pamatuju, nikdy je nenosil jinak, než teď. Sahají mu až po zadek, který má… ach jo, krucišpíz…
„Dietrichu, nemám čas na kecy o mé výchově, pomůžeš mi najít Annu, nebo ne? “ obořím se na něj, až stáhne oči do uzoučké štěrbiny. Trvá však jenom chvilku, než se hrozivý obličej vyjasní. „Ano, pomohu.“ Z milosti jeho veličenstva se dává na známost…
„Dík…“
Panicky zvažuji, jak velkou plochu dokážou dva vampíři pokrýt za pár zbývajících nočních hodin. Může to být třeba slušný kus, ale jakou máme jistotu, že jeden konkrétní člověk bude zrovna poblíž? Zvednu pohled od míhající se země, Die přede mnou upaluje snad ani ne polovičním tempem svého maxima a zastavuje jenom v krátkých okamžicích, když zavětří život. Taky je cítím – kance, liščí brlohy, osamělé vlky, které se občas na chvíli přidají k našemu běhu a pak zase zmizí, protože jejich rychlost se s námi nemůže srovnávat.
„Diei, stůj, takhle to nejde…“ S prudkým úkrokem zůstane stát a nevzrušeně se vrátí, aby mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Krotím touhu ho praštit. „Copak, dítě, nestíháš? “
„Nebuď pitomý, víš, že na rychlosti nesejde. Potřebujeme plán…“ Odmlčím se a uspořádávám v hlavě možnosti. Můžeme hledat krev, Dietrich by jí určitě uměl ucítit mnohem dřív... To by jí ale musel někdy pít, co se nestalo. V jiné době bych zato byl vděčný…
„Než ji najdeme, bude pozdě a tobě to samozřejmě je patnáct…“ pravím usazen u kořenů stromu a plesknu po dlani, která se ke mně konejšivě natahuje. „DIETRICHU, já nežádal, abys šel se mnou, tak si přestaň hrát na idiota, nebo vypadni! “ Nervy povolí.
Kdyby nebylo sukuby, nemusel bych chodit za Jezábel a ta by se nenasrala. Lyott by pak nezatáhl Annu do sraček a prosím, jsme ok. Místo toho trávím večer u měsíčku s prehistorickým hezounem, kterému jde o můj zadek.
Stáhne se a najednou mě popadne nepříjemné podezření, že skončím uvázaný u stromu (mimo jiné). „…promiň…“ polknu. Udělá krok nazpátek a tentokrát už před jeho dotekem neuhnu.
„Neměj strach, ty ne…“ říká hypnotickým hlasem a pak si uvědomím, že se vkradl do mé vůle. Měl bych protestovat, ale nejde to, nezmohu se na nic. Přitáhne se blíž a palcem mi nadzvedne bradu. Rozpamatuji se na dobu, kdy mě takhle ovládala Jezábel. Byl jsem jenom člověk. Poznání, že proti Dietrichovi nemám sebemenší šanci ani jako tvor stejného druhu, mě ochromuje. Možná nebude na škodu konečně začít uznávat nadřazenost starších.
„Vstávej, dítě…“ Studený dech se otře kolem mé lícní kosti a sžírající vztek uvnitř vyprchává. Konečně nadobudu svobodné vůle. „A teď dovol, abych vysvětlil, co značí být opravdu starý…“
Za posledním slovem se odněkud z hor ozve vlčí vytí, rozvíjí se do písně několika různých hlasů a pak ztichne. Vnímám zvláštní spojení, jako kdyby kolem nás někdo upředl síť, přes kterou se na neviditelných strunách pronáší i nejmenší záchvěv listí v okruhu stovek mil. Už vím, kde je Anna, ví to celý les. „Nejsme sami, Kahylle.“
Celý les jakoby se probral k životu. Zpěv vlčího sboru trvá jen krátce, ale přichází odevšud. Setřu si z obličeje zablácené vlasy a zaostřím před sebe, protože pořádně nedohlédnu ani napříč místnosti. Můj útek tedy, pochopitelně, nevyšel. Jen co jsem upadla do půlmetru hluboké kaluže a teď mi nejen že je zima, ale jsem i mokrá.
Sukuba, kdoví proč, před časem přestala zářit a vrátila se do lidské podoby, i když nemyslím, že tvor stojící u okna je Vanda. Je to ale možné, protože už vím, jak to funguje…
„Vando? Slyšíš mě? “ zkoušela jsem, když mě vlekla lesem po druhém útěku. Ohlédla se a na chvíli zkrotila ohnivou žár očí. „Tvá přítelkyně teď nemůže a doufá, že jí to omluvíš…“ řekl démon a tehdy jsem pochopila, že i když mě Vanda nejspíš slyší a vnímá všeho, co se kolem děje, nechystá se zasáhnout.
„Hezká spolupráce…“ poznamenám skrz zaťaté zuby. Nečekám, že konverzace bude pokračovat, ale démoní žena zas promluví.
„Víš, děvenko, najít skutečně vhodného hostitele není snadné, i když ne nemožné. Vezmi si tady svoji Vandičku – chudinka, potřebovala mě. Myslím, že jsme se shodli. Já potřebuji pořád čerstvý tovar a ona touží být žádaná, co, nic ve zlém, pro holky vašeho typu není nijak běžný jev.“ Nesnáším, když se směje… „I když ten tvůj vamp… překvapil mě. Buďto tě má opravdu rád, nebo je teplý. Jinak bych ho už měla. Nevadí, o to je to teď zajímavější, nemyslíš? “
„Já tady zamrzám! “ postěžuji si, když les zas pokojně šumí. A chtělo by to i nějaké jídlo, přednesu potichu jedno z mnoha zbožných přání.
„To nemůžeš být alespoň minutu ticho? ! “ Zasyčí v strohou odpověď a bez pohybu upírá zrak ven. Čeká. Naštěstí neví, že Kyle nemůže přijet i kdyby chtěl. A než toho bude schopen, umrznu, takže pani Pokušitelka dostane leda tak kravský lejno. A já si dám záležet, abych ji ze záhrobí mohla navštěvovat. Kéž by mi pomyšlení na pomstu dlouho vydrželo…
Bouda asi patří lesníkům, ale nezdá se, že by sem moc chodili a proto nečekám, že se v dohledné době objeví pomoc. A když, moc by nepomohli. Tady by byl užitečný snad jen Superman… nebo ani on ne, protože i to je chlap.
Ha, zrovna to je to, co mám na pesimizmu ráda. Když už máte pocit, že je všechno v tanku, něco přijde. Vanda – démon se zatočí jako dětský vlček a než dvakrát mrknu, zlaté světlo prolítne na mýtinu. Bez váhání zaujmu místo u okna. Jeden nepotřebuje nadpřirozené smysly, aby poznal, že příchozí nebude lesník…
„Anno? “
„Ale, ale…“ řekne sukuba.
„Kyle…“ vyslovím nevěřícně já a zatočí se mi hlava. Neměl tady být. A není sám.
Vymyslený príbeh
Komentuj
2 komenty k blogu
1
orfea2
18. 9.sept. 2009 19:15
asi som sa zaľúbila do nej
Napíš svoj komentár