„Vybrala sis okouzlující místo…“ praví Bílý a nonšalantně rozhodí rukou. Na rtech se mi rozlévá pobavený úsměv. Kde Kyle sehnal tuhle posilu?
Vandino alter-ego ustoupí, spíš opatrností, než něčím jiným a nahodí hlas trénované prostitutky.
„Co jseš zač, drahoušku? Nečekala jsem, že vás přijde víc.“ Z toho mála integrovaného oblečení, co nosívá v druhé podobě, se postupně ztrácí další části, no nezdá se, že by to některého z vampírů moc bralo. Bílý dokonce, zdá se, krčí nos.
„Kahylle, jdi pro tu dívku, o tohle se postarám já…“ Můj vampír, dosud čekající v záloze, vyrazí obloukem podél hranici lesu. Sukuba zaskřeká, v jedné sekundě zmizne z pozice a pak, než stačím někoho varovat, proletí vzduchem zcela opačným směrem. Bílý stojí u Kyla, který se tváří překvapeně nejmíň tak jako já, v ruce chumáč řezavých vlasů a jakýsi kus něčeho. Kývne, na co druhý vampír pokračuje ve sprintu.
„To ne! “ zasyčí sukuba sbírajíc se ze země, kolena a půlka obličeje ve špíně. Postaví se a z přikrčeného postoje skočí.
Levého ramene se mi dotkne ruka.
„Ty blázne, já tě zabiju, kde ses motal? ! “ přitáhnu Kyla za vlasy a stískám ho jako malá holka plyšáka.
„Promiň…“ zahuhlá přidušeně.
Pravidelné, rychlé údery Annina srdce mě ukolébávají, vrací pokoj narušený v posledních událostech. Bez Dietricha by to nevyšlo, přiznám si. V momentu, co sukuba obrátila pohled na mě, nebylo to mou vůli, že její magie neúčinkovala. Dieove hradby se roztáhli a zastínili i mě. Nemohla ho uhranout, ne tak snadno. Byl pro ní příliš velké sousto a vsadím se, že už se přesvědčila i sama.
„Anno, pusť mě, nedýchám! “
„Já vím, technicky vzato si přece mrtvola…“
„Ale já mám zrovna teď pocit, že se mi dýchat chce…“ Sevření neochotně povolí. Ne, že bych si s její sílou neuměl poradit i jinak... „Měly bychom jít…“ navrhnu analyzujíc rozsah škod. Je mokrá, zablácená, hladná, ale nezraněna. To hlavně. Zbytek se brzy napraví.
Otočí hlavu k okénku zrubu, kde padesát metrů od nás tančí démonka. Dietrich stojí na místě a jen občasně uhne.
„O něj si starosti nedělej…“ mrknu na Annu a vytáhnu si ji na hřbet. Její pach mi až teď udeří do nosu. Možná je to způsobeno nehygienickým pobytem v lesu, nebo časem našeho odloučení, ale cítím se, jako bych objevil ztracenou součást sebe samotného.
Bentley poslušně čekal u krajnice a když jsme se konečně vydrali z lesu, vyhřátý interiér auta se mi zdál jako nejluxusnější hotel. Schoulila jsem se na zadním sedadle a spokojila se s tyčinkou Mars.
„Nepočkáme toho druhého? “ Odhryznu a volnou rukou na sebe soukám bundu nalezenou v kufru auta. Kyle otáčí vůz.
„Dietrich nemá rád jízdu autem. Neboj, vrátí se sám. To bych chtěl vidět, jak se jemu něco stane…“ Slyším za slovy škodolibou zvěst o nedobrém osudu pro jistého tvora, co mě neodkladně přivede na myšlenku. Panicky se nakloním k sedadlu vodiče. „Kyle zastav! “
„Je ti špatně? “ obrátí hlavu, takže se teď nedívá na vozovku. Známý případ. Ponechávám průchod taky známému píchnutí podrážděnosti, když ho něžným použitím pěsti napravím do vhodné řidičské polohy. Promne si čelist, ale jinak nedá najevo vážné poškození. „Hm, tak cos to říkala? “
„Musíme zpátky.“
„Co? “ mykne hlavou dozadu, no než může pohyb dokončit, připomene se má pěst. Odplivne ven okénkem. „Jdeme domů, to je mé poslední slovo.“
Strčím mu loket pod krk. „Kyle nemůžeme tam Vandu nechat, někomu bude scházet! “ Auto zpomalí a tak si vydýchnu. Nechce se mi zas k jelenům a hmyzu, ale Vanda bez sukuby je člověk, co dělá problém. Zrovna když se chystám stáhnout, přes silnici prolítne bílá šmouha. Kolesa zapiští ve svěráku brzd, auto se stočí do půlkruhu a vampír se rozkašle. Asi jsem ho úspěšně uškrtila, ale aspoň stojíme. Představím si placku, co by ze mě zbyla, kdybych se ho zrovna tak pevně nedržela.
„DIETRICHU! “ vyštěkne řidič. Ze svého místa za ním slušně doslechnu skřípot do sebe zaklestěných zubů. Pořád neumím odhadnout, jaký vztah tihle dva mají. Ten očividně starší si ale z téměř osudové autonehody těžkou hlavu nedělá.
„Koně byli opravdu praktičtější…“ poplácá kapotu, nespokojeně stiskne rty a stáhne ruku jakoby auto mohlo zato, že je z kovu a neřehtá. Kyle provází jakési dechové cvičení zaměřené na krocení vzteku. V tom samém rozpoložení se nachází i potom, co Dietrich nastoupí na místo spolujezdce. Usmívá se.
„Sukuba? “ zeptá se suše Kyle.
„Vybaveno. Nemůžeme už jít? Mám hlad…“
Sesunu se do postele, za oknem pomalu svítá, tak jen napřáhnu ruku a otočím žaluzie. Konečně doma. Vyhodila jsem oba vampíry, jeden šel lehko, druhý o něco hůř, jenom teď nevím, kterému patří který přívlastek. Zívnutím vyjádřím momentální názor na oba a líne kopnu do nevyhovujícího záhybu peřiny.
Přijít domů bylo jako setkání po letech. Dokonce i záchod vypadal, že mě rád vidí. Blbost, dělám si srandu.
Srovnala jsem si pohárky na umývaní zubů a konečně čistá se vrátila do pokoje.
„Nemám tolik postelí, takže bych řekla, že by jste se měli pakovat. Svítá už brzo takže…“ Slova mi vyprchala, protože to, co zkoušel Bílý s Kylem bylo zajímavé.
„Heš! “ řekl Kyle a ledabyle nakopl staršího vampíra, kterému, přirozeně, násilný akt nijak neublížil. Pravdivým důvodem toho, že vstal, bylo vlastní rozhodnutí, nikoliv Kylův chatrný pokus o obranu. Vstal tedy a obrátil se ke mně.
„Anno, tohle je Dietrich, náš samozvaný král…“ přecedil Kyle pořád povalený na zemi. Představený nepostřehnutelně sklonil hlavu, podávaní rukou se neudálo. Aha, takže král…
„Anna Hanáčkova, těší mě.“ Zdrapla jsem jednu jeho bílou ruku a pořádně ní zatřásla. „Můžu vám něco nabídnout? “
„Jak už jsem řekl, mám docela hlad…“ pohlédl na mě seshora a zamyšleně stáhl ruku. Ani trochu jsem si nebyla jistá, jak vážně to s tím hladem myslí. Říkala jsem si ale, že tohle je možná ten okamžik, který rozhodne, jestli se v budoucnu stanu jeho jídlem, nebo známou.
„Obávám se, že tak vznešenému hostu nemůžu nabídnout nic vhodné jeho postavení. Kdyby byla jeho výsost tak hodná a spokojila se zatím bez jídla? “
Odhalil zubatý úsměv a chvíli soupeřil s mým obyčejným. Přebleskla mezi námi jakási neopsatelná shoda. Jo, my dva si budeme rozumět.
Vymyslený príbeh
Komentuj
2 komenty k blogu
Napíš svoj komentár
ale ona je fakt bohovská
a samozrejme aj ty, už len za tieto články