„Bude se ti to líbit…“ řekne přelud a kývne druhému, který odněkud zrovna vytáhl rozžeravěný pohrabáč. Naštěstí mimo snu práskne o zeď blíže nepopsaný předmět, takže prozatím nepoznám, zda li se mi to s tímhle nástrojem líbí, nebo ne. Vyklidím se z postele. „Nemuč moji kuchyň! “
Die zápasí s mixérem. Stav 1:0 pro vampíra, domácí robot v nevýhodě – plastové tělo nevydrželo.
„Co to mělo být? “ zívnu na plnou hubu a netrápím se tím, že kdysi v staré době by to snad mohlo znamenat výzvu na souboj. Dietrich, doufám, zas tak staromódní není.
„Nevím, šťouchl jsem do toho a ono to začalo vrčet, takže…“ Zacpu mu pusu dlaní.
„Víš co? Nech to být… Prosím.“
Osvobodí se. „Špatně jsi spal? “ zabručím a ze zvyku nahlédnu do chladnice. Je prázdná, ale používám ji jako měřič řízně. Když napočítám za hodinu víc, než tři nahlédnutí, je čas se nasnídat.
Die nechápavě nazírá přes mé rameno. S temnou radostí třesknu dvířky a starší vampír syčivě ustoupí před chladem, co u toho pohybu unikne do prostoru. Bod na vyrovnanou pro techniku jednadvacátého století. „Jdu se umýt, “ pečlivě se vyhýbám slovu sprchovat, což by bylo na něj moc, „takže čekej a snaž se nic dalšího nerozbít…“ Velkodušně kývne. Už v té chvíli jsem měl tušit, že ani koupelna nebude v dokonalém stavu.
Nad městem zasedla jedna z posledních mokrých bouří roku, takže než moje dvě vampírčata překlusali od auta do vchodu, proměnili se ve vodníky. Kyle u toho vyjmenoval všechny bohy a svaté, Dietrich podotkl, že sprchovaní přírodní vodou osvěžuje tělo i ducha. Na to černý vampír beze slova zamkl dveře do koupelny a dosud nevylezl.
„Poslyš… co se stalo s Vandou? “
„S kým? “
„S Vandou, sukubou, její lidská část by opravdu někomu mohla scházet… není… nezamordovals ji, ne? “
„Ne.“ Zaškaredí se. „Utekla. Něco málo jsem ji potáhl na loučce u měsíčku a…“
„Potáhl, nebo přetáhl? “
„Holky nešukám.“ Ošije se jakoby hledal původ něčeho shnilého. „Nebo alespoň ne tak často…“ Náhle zpozorní a ponechá malinké akvárium beze své tyranské nadvlády. Šaty, co svlékl, se pomalu suší na pohovce. Nezdá se, že by mu chyběli. Vzpomenu si na bezpečnostní síť stříbrných příborů. Nejblíže jeden odpočívá za závěsem, ale prosmýknout se kolem vampíra nebude lehké…
„Hm… Chceš kafe, nebo něco? “
Odhalí špičáky v širokém úsměvu. „Toužíš po mém kousnutí? “
„Jaks na to přišel? “ Odseknu strnule, v břiše hejno motýlů. Nohy se mi ale napodiv neklepou a to je v rozporu s tím, co říká rozum. Nehraj si s ním. Nehraju, snažím se přežít. A to ti přijde náramně vzrušující. Jo. Není jako Kyle. Není, ale mohl by být… Co tě to, sakra, popadlo? Nic. Jsou to jenom neškodné, ulétnuté myšlenky. Snad. Ach ne… Ach ano!
Alabastrová kůže u pohybu klouže po napjatých svalech a každý moment jako kdyby byl okopíroval ze soch antických hrdinů. Nemůžu ho opravdu chtít, je to nesmysl… který nejspíš ani nepochází z mé vlastní hlavy. Nejspíš je v tom jen další z rady vampýrských hříček. Všechny mé smysly ale prahnou po kontaktu. Přistihnu se, jak nasávám vůni, kterou bych si jinak nevšimla, protože všeobecně na nos zvlášť nespoléhám. Oblíznu si rty, tišíc rozběhnuté srdce.
Zastane přímo přede mnou a hluboký nádech zakončí téměř neslyšným zasyčením. Plíce se roztáhnou a na tu chvíli žebra pevněji obepnou svaly. V přímé rovině mých očí trůni kostra požehnaná. Michelangelův Dávid, nebo možná samotná jeho předloha. Škubne mi v ruce, jak se pasuju s nutkáním sáhnout před sebe. Je těžké odhadnout, jakou reakci očekává a jaká potom bude ta jeho. Jednou jsem na national geographics viděla dokument o kosatkách, které svou kořist nejprve pro zábavu opleskají o hladinu a až pak ji zabijí. A tenhle vampír, tahle nadlidsky krásná zrůda, to je akorát to samé. Ne, není jako Kyle. Ale i mezi svými musí působit jako bůh…
Když se mu teď chci podívat do očí, musím zaklonit hlavu. Chyba.
„Není potřeba uhodnout skutečnosti tak zřejmé…“ zašeptá procházejíc do lákavého vrnění a pevným stiskem dlaní mi uzamkne ramena. Matně hledám otázku, ke které odpověď patřila. Už to nejde. Zapomenu se a ze zvyku natáhnu ruce. Prohrábnu vampírovy bíle vlasy, přičemž má mysl, jako v transu, jenže zcela vědomě, ustupuje síle jeho vůle. Natiskne se na mě a než sjede špičáky po krku, kůže mi zabrní pod vlahým dechem. Sevření zesilní a bodavá bolest jakby ani nebyla. Beze ztenčujícího se bodu světla, který rozeznávám jako lampu, ani bych nebyla řekla, že pomalu umírám. Oči se pozvolna přivírají, ruce chabnou. Sama si o to řekla, doví se pak Kyle.
„Kyle…“ vyhrknu překvapena náhlým poznáním, že svět obsahuje i jiné, než zbytky umělého osvětlení a chladné tělo přitisknuté ke mně. Sama se mu začínám vyrovnávat, no blikající světélko se krkolomně zadrápne na místě a nepustí. K lidem chlad nepatří, chlad patří smrti a před tou se utíká. Dává to smysl, kývnu si souhlasně, dobrá práce.
„Kyle! “ zakřičím ze všech sil, co mi zbývají. Ostrý vánek se prožene kolem a jeden mizivý moment stojím jen na vlastních nohou. Pak se nebezpečně přiblíží zem. Pudově se připravím na dopad, ale ten už nepřijde. Trvá minutu, nebo dvě, než kolem mě zesílí co-to světla a z tmy se vynoří zvuky.
„Zabiju tě, zabiju, jestli se jí ještě někdy dotkneš! Rozumíš? ! “ Vříská černovlasý vampír, obličej zkřivený do nelidského úšklebku. Někde před ním stojí Dietrich, koutky úst mu cukají, jak si není jist správností svých počinů.
„Nech ho být Kyle…“ Hlas zlomený u každého slova. „Je to moje vina, vyváděla jsem pitomosti…“
Oslovený si mě posune v náručí a v pohledu, který mi věnuje, už není vidět nic z předešlé zuřivosti. „Už je ti líp? “
„Jsem v poho.“ Levou rukou nahmatám oporu v podlaze a posadím se, abych potvrdila pravdivost výpovědi. Temnota se na chvíli vrátí před oči, takže musím neustále mrkat, abych zas neomdlela. Kyle se prudce postaví, asi kvůli něčemu, co právě udělal Dietrich a zavrčí. „Nech ho být, Kyle…“ potahám ho za lem županu. „Slyšíš? Nech toho…“
„Chtěl tě zabít, Anno, pořád ti to nedochází? “
„To by mě rovnou nechal v lesu, ne? “ argumentuji přesvědčivé a spiklenecký pohled adresovaný nahému vampírovi naproti ze mě jen tak srší. „Chtěls mě zabít Diei? “ Překvapen přímou otázkou se nahrbí. Nechápe můj výraz. Výhružně sevřu rty, než tenhle packal všechno poplete a tvrdě procedím přes zuby. „Viď, žes nechtěl? “
„Neovládl jsem se.“ Nelže, podivím se a obrátím hlavu na Kyla, který pomalu zvolňuje ztuhlý postoj. Pochopil. O problémech s ovládáním ví své. Dotknu se mu ruky, aby ho náhodou nenapadlo rozhodnout se jinak. „Co se stalo, stalo se. Příště…“
„NEBUDE žádné příště! “ proplete prsty s mými, ale hněv už jenom hraje. Vyčerpaně vydechnu a již zcela zrestaurované vědomí usoudí, že je čas poukázat na přítomnost ne jednoho, ale dvou nahatých chlapů.
Vymyslený príbeh
Komentuj
2 komenty k blogu
1
orfea2
13. 10.októbra 2009 21:59
ani nevieš, ako si ma potešila takto na večer!
Napíš svoj komentár