„Nikdy bych nebyl věřil, že tudy jednou projdeš, ne takhle.“ slabě se usmívá, to poznám i ve tmě, „Promiň, že jsem tě do toho zatáhl…“
Zacukám sebou do protisměru, takže zastane a nadýchne se k dotazu. Vytáhnu se na špičky a nahmatám prstem rty. Jazyky se nám střetají v mnohokrát odzkoušené souhře, krev se budí v obojí tělech. Vampír těžko vydýchne, nevědouc jak zabránit své přirozenosti a nakonec prostě skousne naprázdno.
„Mohls…“
„Ne.“
Pokroutím hlavou a zas sunu jednu nohu za druhou vstříc cíli, který ani nevidím.
Přítomnost člověka v úkrytu znatelně způsobil rozruch. Je jich tam hodně, víc, než jsem čekala, že tohle město může bez odhalení uživit a mnoha z nich možná zrovna není... doma. Soudíc z Kylova stylu, ostatní zřejmě taky mají své soukromé životy. „Čau, Lyotte…“ pozdravím nenuceně známý obličej, což přitáhne dvakrát tolik pozornosti. Prolítnu zrakem z panikařícího osazenstva na Kyla a jeho pobavený úšklebek mě ujistí, že přítomni rádi vidí v komárech velbloudy. Pak mě postrčí k obloukovitému průchodu na konci shromaždiště a hejno upírů zaostane.
„Vypadali jako…“ nechci urazit zdejší obec. Kyle má naštěstí názor podobný mému.
„Jako pošuci. S těmi ale nikdo moc nerátá… Do dvou let se předávkují nebo navzájem vyhubí. I sebevraždu bych vzal v úvahu. Řekněme – kdyby vampíři oficiálně měli hierarchií, tihle by se radili k nevolníkům.“
“Tak to jsem asi ulovila docela vysokou třídu, hm? “ Píchnu mu loktem do boku. Zasměje se a oplatí mi to stejně, jen asi desetkrát menší silou. Strkáme do sebe až po následující kamenný oblouk a čím hlouběji do nitra země se chodby zvažují, tím víc světla přibývá. Ve výklencích hoří opravdové svícny, na zdech tu a tam visí zašlý gobelín. V jedné osobité chodbě na vteřinku zahlédnu pár postav rozmlouvajících u dvoumetrového obrazu v zlatém rámu.
„Hele kdo to…? “ otážu se divoce gestikulujíc. Průvan, co se kolem nás prožene fakticky nepostřehnu, dokud mnou Kyle nešoupne za sebe. „Jau…“ fňuknu a následovně vyvalím oči. Neznalá příběhu, bez pochyb zařadím Jezábel mezi Dietrichovy sourozence. Vynímajíc vztek, co jí křiví celou tvář, mohla by být i stejně pěkná. Bílé vlasy má vzadu dlouhé a uhlazené, vepředu zastřižené nad okrouhlým obočím, pod kterým se skrývají planoucí bezbarvé oči. Jejich tvar připomíná něco z arabských, nebo možná severoafrických zemí. Hubené, souměrné tělo přesné kopíruje půlnočně černá róba hodná královny mrtvých. Naproti tomu ale není vysoká ani tolik, co já. Dvakrát mrknu, zatím co ona stojí jako vytesaná z kamene a pak je pryč. Vtáhnu dlouho zadržovaný dech do plic a uvědomím si, že i Kyle ulehčeně vydechl. „Tak… to byla Jezábel…“
Ráda bych řekla, že jsem se nestihla bát, ale ono to stejně dorazí časem. Druhý nápor větru už si všimnu i já.
„Seznámili jste se s její výsosti? Měla naspěch, co? “ Die v červeném přilítne jako kdyby se opravdu zrovna proměnil z netopýří podoby, dlouhé vlasy spletené do copu. Nevím, jak se Kylovi podařilo navléct na něj džíny, protože určitě nepatří do jeho běžného šatníku. Rudá suknice začíná kdesi na bedrech a končí u kotníků, rozdělena dvěma rozporky vepředu na stehnech. Středem jde pruh zdobené látky sloužící jako opasek i ozdoba. Kromě náramků na rukou a jiných ozdob je pak Dietrich zcela nahý. Tlumeně písknu.
„Co se stalo? “ Kylovy buňky, pochopitelně, reagují na onen zjev zcela jinak. Aneb je na sexy fantasy chlápka zkrátka zvyklí. Dietrich nám kývne a společně pokračujeme směrem dál do podzemí.
„Urazila mě, tak jsem jí dal za vyučenou.“
„Vykopnul jsi ji? “ mladšímu vampírovi se počínaní toho staršího viditelně nelíbí. Na rozdíl od krále se tady ostatní mají proč bát rozzlobené nemrtvé ženské. Po staletích spánku mu to možná hned tak nedojde, ospravedlňuji jej v duchu. Slabá ozvěna sarkasmu nejde utišit. Kdepak, Dietrich by nebyl sám sebou, kdyby mu starosti o bezpečnost národu nebyly šuma fuk.
„Nevykopnul…“ podrbe se za uchem jedním špičatým pazourem a důležitě hloubá. „vlastně když se to vezme, odešla bez svolení. Mohl bys prosím tě vzkázat po někom, ať vzkáže Jezábel, že ji vzkazuji, že očekávám omluvu? “
Nebeský klid, s jakým si Kyle promne obočí a nos by nejeden záviděl. Škoda, že po další větě už mu nevydrží…
„Já si zatím půjčím tady naši smrtelnou přítelkyni…“
„Sadla co? Kyle má ránu…“ šťouchnu do vysokého muže po mém boku. Zrovna rozplétá vrkoč a na volných vlasech mu zůstávají vlny. Ono přátelské podpíchnutí evidentně pochopí po svém a věnuje mé osobě jeden extrémně nepříjemný pohled. Přesvědčit Kyla, aby mě tady nechal samu s tímhle, nu, to byla patrně chyba. Fouknu si do vlasů na čele a vypustím vampírovy pomsty- slibné výhružky z hlavy. „Chtěls se mi něco, myslím…? “
“Jo.“ Zapře se do obrovitých vrat, které by lidé otevírali v skupinách po deseti a s nevelkou námahou je rozrazí dokořán. „Prosím.“ Mávne dovnitř, takže mi nezůstává, než vejít první.
Kamenný sál nemá konkurence v šířce ani délce a mramorová stezka lemovaná sloupy a svícny se pedantně vine po precizně rozloženém hollywoodském koberci. Takových dvacet metrů od vchodu, kde se vypíná několik schodů vysoký kamenný piedestal, stojí trůn z granitu. Svým půldruha metrovým opěradlem přidává majestátnosti královského sídla další hvězdičku. Točit tady středověkou fantasy, zdejší pokladnice vydělá majland z pronájmu prostorů.
Rozpačitě se hnu kupředu, naslouchajíc chladnokrevnému zabouchnutí ohromné brány, která odděluje dva naprosto rozdílné bytosti od ostatního světa. Dietrichova dlaň na hřbetu mě zlehka potlačí a zůstane tam i poté, co zrychlím. Ozvěna mého úsilí cupitat souběžně s dlouhými mužskými kroky se rušivě šíří do prostoru.
„Nebývalo zde takové ticho.“ Zhodnotí nespokojeným tónem král, stáhne ruku a vystoupá po schůdcích ke svému úřadu. Já jen přenesu váhu z nohy na nohu a dál hrám hluchoněmou. Buďto jsou tyhle prostory tak chladné, nebo atmosféra opravdu zhustla. Celou svou vůli upřímím na plápolající ohýnek nalevo, jen abych oddálila tajemný rozhovor. Témata, kterých se může týkat je horda a jedna hrůznější než druhá. Třeba mi dá na vybranou: kliď se nebo zhebneš. Nebo bude diskrétnější a projde rovnou k druhé části ponuky.
„Tak…“ zahřmí.
„Tak? ! “ zalknu se jako dopadena u činu a zachytím jeho pohled, čekajíc na ortel. Průzračné duhovky se zúží kolem svislé zornice, nic jiného na něm ale není poznat.
„Hele, Diei, já vím, že se ti seru do karet, ale snad bychom to mohli probrat…“
Napřímí se, nadechne a…
„Neklep se strachy, Kahyll mi to pak bude vyhazovat na oči. Chci si jenom promluvit.“ Sepne ruce do stříšky a pohodlně se uvelebí v kameni. Mé tělo se sklátí o pár napjatých centimetrů níž a mysl se začne zabývat poněkud volnějším tématem. Kdyby tu botu dal o něco víš, poddaní by vskutku měli o čem mluvit.
Usoudím, že si taky můžu sednout, takže obsadím první schod u paty trůnu. Dietrich nenamítá. „Jak dobře znáš Kahylla? “ optá se. Pokrčím rameny. Kdo ví, kolik tajemství si Kyle nechává pro sebe? Donedávna jsem ani netušila, jak se skutečně jmenuje.
„Něco a něco, ale ty na tom budeš jistě líp.“
Zasměje se a podepře si bradu dlaní, přičemž se nakloní blíž. „Spal jsem dvě stě let, cukrátko, hodně se změnilo. Proto chci, abys mi o něm řekla vše, na co si vzpomeneš.“
„Nic víc? “ nadzvednu obočí.
„Nic víc.“
„Nerozmlátíš mi hlavu o mour? “
„Bojíš se? “
„Ne.“
„Měla by ses. Ale nerozmlátím, zatím.“
„Dokud na tom bude Kylovi záležet…“ odhadnu.
„Správně.“ Odhalí špičáky v širokém úsměvu a v těsné blízkosti vypadá jako smrt. Andělsky krásná smrt. V krku se mi na chvíli zasekne hruda smíšených pocitů, načež se Dietrich milostivě přemístí do méně důvěrné polohy. „Tak mluv. Kahyll nám moc času nedá.“
Převrátím oči, myslíc si své, ale přesto vybírám, co bych tak na Kyla vyzradila. „Pro začátek bys měl možná pouvažovat nad tím jménem. Myslím, že Kahyll se mu nelíbí. A vůbec, co to vlastně je? Výrobce Afgánského sýru? “
„Značí to mládí, mladost“ procedí skrz zuby dotčeně, ale nakonec přisvědčí, „nu, dobrá tedy, když nelíbí, tak ne. Řekni mi radši, co v tomhle století dělá…“
Následující půlhodinu odpovídám na všemožné i nemožné otázky, vysvětluji běh pohřebního průmyslu a výrobu plastových kytek, protože Die o PVC dosud neslyšel. Ubezpečím jej, že ani mé vědomosti ohledem moderní chemie a fyziky nejsou nějak zvláště ohromné. Velkoryse k tomu doloží, jak je smutné, že se z nižší společnosti pořád nevytratila nevzdělanost.
„Ty, proč se Kyla nezeptáš sám, určitě by si s tebou rád popovídal.“ reaguji rovným dílem na urážku ohledem vzdělanosti. Už zdaleka je mi jasné, že Kyle by Dietrichovi o svém polidštěném životě nevyprávěl.
Bílý mě probodne pohledem. „Anno, nekazme si příjemný dialog. Slíbil jsem ti bezpečí, nechci to porušit.“
„Ale chceš…“ brouknu si pro sebe. Zhoupne se na trůne a sklouzne na stupínky.
„Je mnoho nebezpečných věcí, co bych s tebou mohl provést...“ zašeptá smyslně. Strnu, ale je to příjemné mrazení. Bloudivé ruce mi vlezou pod triko a u krku tuším hladové zuby. Stočím loket a zaklíním v dlani vampírovu bradu.
„Úchyle…“
Zasyčí a sugestivně olízne nejbližší z mých zatnutých prstů. „Mohl bych tě udělat jednou z nás… Když si to srátáš – jak dlouho budeš Kylovi dost dobrá? “ Nehty, co mu zadírám do kůže oplácí stejnou mírou, akorát jeho šelmí drápy bolí víc. Přitáhnu si ho a vtisknu mu kousavý polibek.
„Neboj se, králi, já už si to zařídím a podle možností bez tvého laskavého dohledu. Jinak bych dopadla jako Jezábel a tím bys sis věci až nechutně moc ulehčil…“
Vymyslený príbeh
Komentuj
7 komentov k blogu
1
tsunade
28. 10.októbra 2009 19:25
smekám před tebou na kolenou, má drahá I need mooore
2
keby tu bola možnosť desiatich hviezdičiek, tak ti ich všetky dám
za bieleho úchyla, za sexi kajla, a hlavne za tú malú kurvu vrr. pošli mi ju sem
za bieleho úchyla, za sexi kajla, a hlavne za tú malú kurvu vrr. pošli mi ju sem
Napíš svoj komentár