Vylítnu mezi upírskou pospolitost a těkám pohledem po davu. Kde zas trčí Lyott? Strčím do chatrně vypadající holky a ta se skřekem dopadne na zadek. „Promiň…“ snažím se jí pomoct vstát, ale klidí se pryč, než vůbec natáhnu ruku. Dietrich svou přítomností ve smečce nadělal bordel, není divu, že se mladí starých bojí. Pokaždé, když se totiž začnou klátit vůdci, jsou to pěšácké hlavy, co padají první.
„Tak a dost, “ nadechnu se, „Najděte mi Lyotta, bando, fofrem! Koho uvidím vysedávat, obsáhne přes hubu.“
Nerad jim stěžuji situaci, ale čím dříve se to s Jezábel uklidní, tím více z nich se dožije své první stovky. Za chvíli se odněkud vyvalí Lyott sprovázen partou těch více nadaných. Počkají na můj spokojený obličej a teprve pak zmizí.
„Musím mluvit s Jezábel, ale u sebe není, víš o tom něco? “
Ošije se, hledajíc kolem sebe nezvané naslouchající uši. Zatáhne mě do výklenku ve zdi a potichu se svěří.
„Obávám se, že Jezábel jaksi… zmizela.“
„Co? Kam? “
„To nevím, “ nakrčí ramena a uhladí si vlasy, „Prošla kolem jako uragán, usekla pár chudákům hlavu a vytratila se. Víš, nemyslím, že je dobré, jak to tady poslední dobou chodí. Mlátíte se, vybíjíte si zlost na děckách a navíc sem vodíš lidi. Nic proti Anně, já ji mám docela rád, ale oni to můžou vzít špatně…“
„Nevodil bych jí sem, kdybys jí nebyl do všeho zatáhl, idiote.“ Krotím chuť ho praštit, ale moc se mi to nedaří. Lyott si to uvědomuje, no alespoň pro jednou nabere odvahu vyplivnout, co si myslí.
„Fajn, dělej co chceš. Ale na mě se pak nezlob, když ve městě začnou mizet lidi a přibývat mrtvoly. Protože zatímco vy aristokrati si krátíte čas protahovačkami o moc, my méně šťastní se můžeme přetrhnout ve snaze ochránit rasu před tak nedůležitou věcí, jako jsou lidé. Ne, vážně si nedělej starosti, “ pokračuje nasupeným šepotem, „Tady zatím nejde o vaše zlatem potřené prdele, takže vám může být patnáct, jestli někteří zemřou, nebo ne. Ale varuji tě. Jednou a možná to nebude trvat tak dlouho, jednou, až nebude nikoho, co by zhebnul, dojde i na vás. Doufám, že si na mě vzpomeneš, až ti některá slečna vrazí kůl do hrudi…“ Zvrtne se na patě, ale zachytím jej za loket.
„Kristepane, uklidni se, “ stočím vampíra nazpátek, „Já vím, že to není ani zdaleka pěkná situace, ale víš, že nemám většího přání, než aby tady byl konečně klid.“
Snažím se mluvit mírně a Lyott, potom co si mě důkladně proměří, souhlasně vzdychne. „Tak jo, co chceš dělat? “
Prostá otázka. Smířit Dieye a Jezábel vypadá být nemožné a přece nejúčinnější způsob, jak dosáhnout mír bez obětí, je tenhle. Trochu to komplikuje fakt, že královna se vypařila. Jestli se to doví král, bude po mírových rokováních…
„Co chceš tedy udělat? “ dožaduje se vysvětlení černě odbarvený vampír a rozhodně netrpí přehnanou dávkou optimismu. Neva, já taky ne, ale za pokus to stojí.
„Co asi? Najdu Jezábel a promluvím s ní jako milující syn s matkou. Tak zajdu za Dietrichem a s ním promluvím jako milenec s milencem.“
Lyott už sice viděl víc, než je potřeba, no i tak u slova milenec vykulí oči. Pro něj je Die tabu, poloviční bůh, ne chlap, s kterým se dá natahovat o místo ve vaně. Vtip spočívá v tom, že nikdy nevím, kdo je blíž pravdě.
Nakonec se mi podaří vampíra přesvědčit, aby nasedl do auta se mnou. Startuji motor vzývajíc všechny bohy a řadem jim slibuji duši, jen když zařídí, aby Anna zůstala v jednom kusu.
Vanda sedí u pobořené zdi na samém vrcholu věže zříceného hradu a nad hlavou jí visí petrolejka, které plamen už dávno pohasl. Stejně tak jsou vyhořelé její oči – prázdné, bez jiskry. S přibývající nocí má pocit, že se část z démoní síly vrací, sukuba však nepromluví. Až s nimi bude špatně, postará se o jídlo a ostatní potřeby, nic víc.
„Chci domů.“ Rozkáže Vanda nejistě a nepochybně ne poprvé. Chce, ale nohy by jí neposlechli. Nač tady démon čeká? Staré hradiště se město rozhodlo dát zrestaurovat jen provizorně, takže začátkem zimy moc návštěvníků nepobývá. A vůbec, nedá se říct, že by se sem turisti hroutili v kterékoliv části roku.
Plynou hodiny, půlnoc, jedna, dvě… Bělostný závoj zahradí cestu na rozbité cimbuří, kde je kolem původní stavby rozestavené zašlé lešení.
„Ty? “ sykne nenávistí žena v černém. Bílá kůže jí silně kontrastuje se šatem a vlasy má jako stařena. Ve tmě není vidět obličej, no zbytek těla na stařenu nevypadá. Vanda si matně vzpomene na toho druhého a usoudí, že ti dva mají něco společného. Taky k nim patří, chce upozornit démona v sobě, to už jí ale vlastní hlas neposlouchá.
„Čekala jsem tě…“ ušklíbne se sukuba dívčími rty. „Tušila jsem, že mě vyhledáš.“
„Nehledala jsem tě, tenhle hrad mi patří…“ odsekne upírka procházejíc místností. „Proč myslíš, že bych měla hledat mršinu jako jsi ty? “
Démonka stiskne zuby, ale ví, že nesmí promarnit šanci. Mile se usměje a projde k bílé ženě. „Nenávidí tě, viď? “
„O čem to mluvíš? “
„Dietrich, tak se jmenuje. Stvořil tě. Viděla jsem to v jeho mysli, když se mnou bojoval. A taky to, že bys ho ráda viděla mrtvého…“
Jezábel zavrčí a chytne útlý krk. Kůže člověka je teplá a vábná, ona však nemá chuť. Stiskne a čeká, až tvor přestane bojovat. „Nebuď hloupá, Jezábel, “ křikne démon v lidské kůži namáhavě, „mohu ti pomoct ho porazit...“
Vampíří královna povolí stisk, ne však dost nato, aby démon vyklouzl. „Co mi tak ty můžeš nabídnout? “
Vlastní sily ji zradili, její rod opustil, v čem by mohl být dobrý démon, když navíc taky prohrál?
„Pusť mě a já ti vysvětlím, jak můžeme vyhrát. Společně.“ Železné sevření pomalu slábne.
„Když se pokusíš utéct, zemřeš.“
„Máš mé slovo.“ Sukuba se ve své pravé podstatě usmívá. Konečně našla hostitele, který jí bude hoden.
Zabočím na prašnou silnici, nejspíš nikam nevede, ale Lyott kreslí prstem po mapě a přikyvuje.
„Tady, pár kilometrů, jsem si tím jist.“
„Odkud vůbec víš, že Jezábel měla hrad? “ zaujímám se.
„Píšou to v kronikách, co jsem…“ nadechne se k přednášce. Mrknu na něj svým nejpůsobivějším pohledem a to by mělo stačit, aby pochopil, že mě žádné kroniky nezajímají.
„Tak dobrá, ty kronikomile, radši mi řekni, jestli je něco nové se sukubou, pořád mizí naši? “
Lyott se spokojí s novým tématem a vytáhne diář. Meč, druhá neodmyslitelná součást Jezábilina gardistu, spočívá na zadním sedadle. „Pokud vím, tak ne. Nedělal bych ale unáhlené závěry, Lord Dietrich ji porazil jen před pár dnami.“
Nesouhlasně zacmukám manévrujíc volantem pomezi díry v silnici. „Porazil jak porazil, zdrhla.“
Lyott nadzvedne obočí. „Takže nevíme, jestli ji zničil? “
“To závisí od toho, co se pod zničením sukuby myslí. Ale ne, nezabil ji, aspoň to sám říká.“
Lyott se odrazu zdá být nesvůj. Zahledí se do lesní scenérie přes boční okýnko a pietně houkne. „No, obávám se, že poznám důvod, proč se tak nestalo.“ Mlčím, to by mělo stačit jako odpověď.
„Víš, ne nadarmo se říká, že sukubu může porazit jenom muž. Dominantní muž. Tedy ne, že by Lord Dietrich nebyl… No… Ale on je…“
„Gay, “ dopovím, „ženské se, pokud skutečně nemusí, nedotkne.“
Lyott souhlasně zabručí, k čemu já přidám pár nadávek. Ničemu nepomohou, ale mně se uleví.
„Takže můžeme čekat, že se ta chátra zas objeví a nezmizí dokud…“
„Dokud ji někdo neošuká, ano, Kahylle…“ Musím říct, že takové prohlášení jsem od Lyotta jakživ neslyšel.
„A sakra! “ dupnu na brzdu o něco později, než bych vzhledem k svým reflexům měl. Voz se zatočí a skončí bokem v nešťastné borovici. „My o vlku…“ začnu a Lyott s rozraženou lebkou si přiloží na ránu kapesník. Jeho smůla, já jej varoval, že tam po Dieovém zásahu nemám pas.
„Co to bylo? “
„Vanda, kamaráde, sukuba.“
Vymyslený príbeh
Komentuj
3 komenty k blogu
1
tsunade
31. 10.októbra 2009 21:52
aaaaaaaaa ja chcem viaaaaaac daaaaaaj upíreee
Napíš svoj komentár