Pesimistické rozpravy o útoku na mé mužní součásti se ukážou jako bezpředmětné. To, co se potácí na krajnici postrádá jakoukoliv podobnost s démonem, možná tak kdybychom počítali strašáky z halloweenu. Chybí ji jedna bota, punčocha čvachtá v kalužích. Mahagonově odbarvené vlasy vypadají jako z upoutávky na Schwarzkopf, pravdaže teď mám na mysli úvod, kde se u ženské s opadlým účesem objeví chlápek a za neustávajícího stoličkově zářivého úsměvu skládá litanie o nevýrazní barvě. Tak takhle nějak vypadá neatraktivní ženská po několika nocích v divočině. Na její obranu ale musím říct, že Anna nevypadala o moc lépe.
„Vando? “ zavolám za ní, protože se zdá, jakoby si auta ani možné srážky nevšimla. „Vando, počkej…“ Postrčím Lyotta stranou a pospíším za ní. Zastaví se až poté, co zahradím cestu vlastním tělem. Zamrká a prázdným pohledem si mě prohlédne.
„Jé, vampír, “ zasměje se a hodí se mi kolem krku, „Kylééé! “ Snažím se pomatenou holku setřást, ale drží jako klíště. Ruku, kterou se snažím čelit jejím projevům lásky, mi ukousne. Nakonec sebou aspoň přestane vrtět.
„Zabilo by tě, kdybys přišel pomoct, Lyotte? “ vycením zuby a shodím Vandu na zadní sedadlo. Vampír přihlíží z rozumné vzdálenosti.
„Víš, že nemám rád lidi…“ Způsob, jakým nato upozorňuje, mě poprvé dovede k myšlence, že za tím skrývá hodně peprný důvod. „Co budeme dělat? “ zeptá se šilhajíc po Vandě, která na nás oba vykřikuje oplzlé nabídky. Místo odpovědi kopnu do dveří. Vřískající slečna sice nezmlkne, ale přinejmenším to utlumí ten blekot.
„Lyotte, co se stalo se sukubou? Myslím, že můžeme klidně prohlásit, že tuhle už ze seznamu hostitelek vyškrtla…“
Na hlavu nám začínají padat čím dál mohutnější kapky. Prší.
„No… řekl bych, “ poškrábá se za uchem, co dělá jen když opravdu nezná odpověď, „nevím, našla si jiné tělo? “
„Nemohla prostě táhnout zpátky do pekel? “ vzdychnu s nadějí.
„Rád bych v to uvěřil, ale tihle se tak lehce nevzdávají. Kromě toho, “ namíří prstem na voz, „Videls, jak vypadá tahle. Možná sukuba našla lepšího hostitele a… no, divím se, že slečna Křížková přežila.“
Rozhlédnu se kolem, vlasy už pěkně moknou, zatéká za límec. Skládačka indicií pozvolna zapadá do sebe a jestli mám pravdu, mí přátelé by tu neměli být. „Lyotte, vrať se pro Dieye, bude se hodit…“
„To jako pěšky? “
„Chceš tady radši zůstat se slečnou Křížkovou? “
Polekaný vampír vypleští oči. „Já myslel, že bychom mohli zatelefonovat…“
Odhodím si kštici mokrých vlasů dozadu a přemýšlím, že bych vyhodil Vandu z vozu. Dva se tam v jejím stavu nevejdeme a mě je docela jedno, kdo bude stát v lijáku, pokud jen to nebudu já.
„Uměl bych ti uvést nejmíň dva dobré důvody, proč nemůžeme nikomu zavolat. Když se ale opravdu hluboce zamyslíš, přijdeš na to i sám…“ Za první – nemám mobil, za druhé – jediné číslo, kam by šlo zavolat je Annino a ta je zrovna v podzemí. Chvíle mlčení se prohloubí a mimo občasného ječení za námi je takové ticho, jak jen v bouři může nastat. Pak se Lyott nadechne a souhlasně pokývá hlavou. „Tak jo, půjdu. Autem asi…“ zmlkne ve středu věty. Ne, auto obtočené kolem kmenu mu opravdu nepomůže. „Hele a co když to nestihnu do svítaní? “ Mé hluboké zavrčení ho ujistí, že by to stihnout měl. Už jen pro vlastní dobro.
Die se překulí stranou a strčí hlavu do polštáře.
„Bylo to až tak špatné? “ štípnu ho do zadku beze strachu, že by mě to stálo hlavu.
„Pekelně…“ opáčí teatrálně, „bylo to to nejstrašnější, co jsem kdy v posteli zažil.“
„Proč jsi to tedy dělal? “
„Doufal jsem, že časem se přidá Kyle…“ přizná, protáhne se a obrátí tvář ke světu. Já zatím vylezu z postele, pričem se mi do zad vpíjí dvě soustředěné oči.
„Co je? “ špitnu navlékajíc svetr přes hlavu. Zrak mi padne na hodinky na mobilu. Půl páté ráno, kde vězí Kyle? Zabavit dědečka není zas tak jednoduché a mě se chce spát.
„Nejsi vůbec pěkná…“ zkonstatuje bílý vampír ze svého trůnu na posteli a taky sbírá oblečení. Divím se, že se mě jeho poznámka nijak netkla. Možná jsem ošklivá, ale pořád jediná smrtelná dívka, co prožila pchání prstů do zadku krále nemrtvých.
Vyběhneme do vyššího patra, kde jakoby zázrakem čeká jídlo pro oba naše druhy. Dietrich čichne ke svému a nezaujatě se odvrátí. Mě se moje kuřecí soté zamlouvá mnohem víc, i když pochází z laciného fastfoodu. Píchnu do krabičky plastovou vidličkou a aróma jídla okamžitě pronikne do každé molekuly vzduchu v místnosti.
„No fuj, ztratil jsem chuť do jídla.“ Obviní Die mě i celý potravinářský průmysl. Naštěstí , pomyslím si, protože dlouho už bych tě od svého krku odhánět nevydržela. Strčím si do pusy veliký kus kuřecího. Chutná gumově.
Lyott vběhne dovnitř takovou rychlostí, že se ani nestihnu od leku zadrhnout. Die se chystá připomenout mu jeho místo ve společenském řebříčku, ale u Kylova jména oba zdřevěníme.
„…tam čeká Jezábel.“ Zachytím poslední tři souvislé slova, než zadýchanému muži dojde zásoba vzduchu. Vladař po mém boku lehkým pohybem nohy nakopne židli, ta prolítne místnosti a než se zastaví na správném místě, zprostředkovatel její kinetické energie již stojí s rukou na Lyottovém ramenu. Zatlačí a mladší vamp, nevědouc jak a kdy, sedí.
„Teď mluv, dítě…“ poplácá ho Die přátelsky. To, co se dovíme, se ani jednomu z nás nelíbí. Jen s těžkostí přemluvím Dieye, aby Lyottovi nepřerazil díru do mozku zato, že tam Kyla nechal samotného. Taky bych mu zato nadělila, ale zůstat tam, stejně by ničemu nepomohl. Podívám se na hodiny, které se pomalu blíží k číslici šest.
„Máme pech, kluci, svítá…“
Dietrich nenávistně pohlédne na strop a souhlasně zavrčí. „Prší, možná bychom mohli…“
„Můj Pane, nemyslím, že…“ Lyottova námitka se udusí ve svěráku bělostných prstů.
„Zrádce! “ Puk, prásk.
„Tak dost! “ pověsím se Dietrichovi na paži a po chvilce natahování se mi podaří dosáhnout, aby Lyottovi nezlomil vaz. Ten padne na zem a reflexivně se snaží nabrat dech. Ne, že by ho opravdu potřeboval.
„Lyott by Kyla neprodal, “ prohlásím nejprve, „takže se uklidni. A má pravdu, jestli se chytneš na slunci, nebo kvůli tomu oslábneš, Jezábel s tebou vymete podlahu. Nevíš, kolik síly teď má, tak si šetři tu svou. Kromě toho, Kyle je dost inteligentní nato, aby se proti té ženské nepostavil sám. Nejspíš zalezl do auta a Vandu pověsil za nohy na strom. Dřív, než po setmění nás ani nebude čekat. Zůstaneme tady.“
Dietrich si sedne a chvíli vypadá mírně jako beránek. Pak vrazí pěstí do stolu a ten se, i navzdory svým pěti centimetrům hrubky, rozpadne na dva kusy. Řev, co u toho vydá, mě téměř odhodí o pár metrů dozadu.
Půl šesté ráno. Přitáhnu kolena k bradě a zvažuji, jestli bude moc kruté uvázat Vandu ke stromu, nakolik, až začne svítat, chci být někde ve tmě a soukromí. Kéž bych se i mohl pojistit, že během mé ranní slabosti nevleze dovnitř.
„Vampírku, vampiřátko, ona tě dostane…“ popěvuje Vanda s nosem nacapeným na předním skle. Naštěstí přes tónované sklá není moc vidět. Lehnu si napříč kapotou vozu a s rukama za hlavou se vyžívám v padajícím dešti. Zvuky přírody jsou upokojující jako relaxační CD, no pohádka o celodenním spánku uvnitř luxusního Bentley se i přesto pomalu tříští. Svezu se na zem a pro zaměstnání mysli počítám kroky směrem k hradu. Jedna… Dal si Lyott dva a dva dohromady cestou, nebo mu to ani nedošlo? Jezábel chce mrtvého Dieye, sukuba mrtvé vampíry. V kombinaci jednoho s druhým až identické ambice. Dvě, tři… Co udělají, až se tam zjevím? Jezábel mě stvořila, vampíři si málokdy zabijí vlastní děti, no i tak. Třináct, čtrnáct, patnáct… Jestli někoho vyslechne, tak mě. Proto je lepší, když jdu sám. Jednadvacet, dvaadvacet, tři… Mám hejno času. Dietrich je starý, ale přesto na slunce nemůže. Počkají do setmění a pak naběhne kavalerie. Sedmatřicet… Do té doby přesvědčím Jezábel, aby se vzdala vendety a sukuba se může jít vycpat. Pětačtyřicet… Je tohle cosi jako synovská láska? Nebo nevěřím, že Dietrich by byl schopen porazit démonem posilněnou Jezábel? Šedesát... už se mi nechce počítat.
Těch devět hodin, co jsem spala, snad ani neexistovalo. Vzbudila jsem se s bolestí hlavy, prázdným žaloudkem a neodkladnou potřebou jít na záchod. První dva šli prohlédnout, třetí ne.
„Rychle! “
„Šlo by to rychleji, kdyby ses nekoukal! “ Vytáhnu gatě a vrátím se před boudu, co stojí poblíž vchodu do úkrytu. Die, kuriózně se tvářící snad kvůli mým hello kitty spoďárům, na sebe pro změnu natáhl něco, co sice vypadá jako z téhle doby, ale víc připomíná středověké brnění. Zacházející slunce ve tři čtvrtě na čtyři mu patrně nedělá problém.
„Připomeneš mi, proč tě vůbec beru sebou? “
Vylézt mu na hřbet není nic nové, tam už jsem dnes byla, ale jaksi nevím, co si představovat. Koně, nebo slona, velblouda?
„Protože nemáš šajn, kudy kam a líbilo se ti, jak jsem potěšena představou, že Vandě ruplo v bedně.“
Pokroutí hlavou a omotá si mé paže kolem krku. „Uvidíme, kolik vydržíš…“ Předkloní se, odfrkne jako kůň a pak už si pamatuji jen trhnutí v krku. Většinu času jsem totiž měla pocit, že letím připoutaná na křídle Boeingu 747 a to není moc příjemná představa.
Dostat se za město a dokonce bez mé navigace, mu trvalo něco nad deset minut. Mně deset minut trvalo jen vyvrácení všeho, co zůstalo ze soté. Die mi účastně podá vyšívaný kapesníček a nevypadá, že by ho chtěl zpátky.
„Nechal bych tě u té boudy, kdybych tušil, že se chystáš na tohle…“
„Taky bych si to rozmyslela, kdybych tušila, že se chystáš jet tak rychle…“
Založí ruce v bok a zamžiká do ubývajícího světla. „Necítím ho…“
Stoupnu si vedle něj a snažím se napodobit jeho činění. Bůh ovšem ví, co to vlastně to činění je. „Takže co? “
„Máš tu GP desku? “
„GPS-ku, “ opravím ho, „ale nemyslím, že jí budeme potřebovat. Podívej.“ Píchnu prstem do vzduchu, hrdá, že jsem zahlédla hrad dřív, než vampíří zrak. Moc dlouho si v tom ale nelibuji, nakolik mě Die z otočky nabere do sedla a skočí. Tentokrát se už odvážím mrknout pod sebe. Chvíli pádí po vlhkém jehličí, co mi přijde jako jízda na lvu, pak se ze dřepu odrazí, čímž si nadjede tak deset-patnáct metrů a zas běží. Po celou dobu se drží u zemi, jako prehistorický tyrannosaurus v patách své kořisti. Zajímá mě, jak dlouho je takové tempo schopen udržet.
„Automobil.“ Označí slabikářově otřískané černé Bentley a dopadne všemi čtyřmi na střed silnice.
„Kyle? “ zavolám, ale vampír pokroutí hlavou.
„Není tady, “ zahledí se ke hradu a nezaujatě kývne bradou k autu, „uvnitř je jen ta ošklivá ženská…“
Po bližším zkoumání rozeznám Vandu nehybně sedící na předním sedadle. Kolem sebe má asi patnáct papírků od naši oblíbené tyčinky, ale těžko si dovedu představit, že Kyle dobrovolně ponechal tajné zásoby právě jí.
„Vando? “ zaklepu na sklo. Dietrich se s nevelkým zájmem taky dojde podívat.
„Mysl má jako ementál, od té se nic nedovíš.“
„Dostane se z toho? “
„A ono to není její běžný stav? “ uvědomím si, že to je asi poprvé, co se mnou Dietrich reálně žertuje. Se mnou, ne na můj účet. „Dobrá, “ zvážní Dietrich, „až bude čas, mohu se jí trochu lupnout v mysli, snad to pomůže. Počkej tady.“
„Dík.“ Cože? „Hele, počkej! Kam jdeš? ! “
Škubne sebou nazpátek v polovině připravovaného skoku. „Najít Kyla.“
Přistoupím k němu a pro jistotou na něj položím ruce, aby neufrnkl dřív, než zodpoví všechny mé otázky.
„Takže myslíš, že…“ Postaví se a trpělivě snáší mojí narůstající paniku.
„Ano, myslím. Nikdo jiný totiž není schopen přede mnou zastínit Kylovu přítomnost.“
„Protože je jeho matka? “
„Správně.“
„To mu pak ale neublíží, ne? “
Otočí se mi hřbetem a obejme si ramena. „Jednou už jsem na to spoléhal, nedopadlo to dobře…“
„Jak to myslíš? “ obejdu ho a podívám se mu do očí. Vší silou se snaží něco krýt. Něco velmi staré a prosáklé bolestí.
Zarazí mě to, takže moje pozornost na chvíli poklesne a v následujícím momentu už Dietrich není na svém místě. Proč si chlapy pořád musí hrát na hrdiny?
Vymyslený príbeh
Komentuj
3 komenty k blogu
1
tsunade
11. 11.novembra 2009 21:51
ooooo ja chcem ešteeee krásne, krásne
3
To si fakt písala ty? Lebo je to veľmi, veľmi dobré. Akoby si bola nejaký profík. Teším sa veľmi na skoré pokračko!
Napíš svoj komentár