Pozonala jsem ji vlastně náhodou. Jako by mi ji snelo do prázdných dnů plných zoufalství a marnosti samo nebe. Jela jsem natáčet do Telče besedu studentů gymnázia se ženou z pokoje 28. Ženou, která zažila holocaust, potupu, urážky, hlad, tvrdou práci a strach v pouhých 11 letech.
Přijela jsem do Telče brzo. Raději. Měla jsem dost času projít si výstavu ve vstupní hale radnice. Byla působivá. Plná válečných fotografií, tváři děvčat a ukázek z deníčků. Velmi citlivé, přesto do té doby neosobní. Až přišla paní Anna...
Bez jakéhokoliv ostychu začala studentům vyprávět o životě malé židovské dívky. O tom, jaké bylo nosit žlutou hvězdu a nechat se urážet ostatními lidmi. O odvozu do Terezína
Předvolání do transportu přišlo Flachovým v podstatě jako "dárek" k Anniným
11. narozeninám.Tehdy viděla svého otce poprvé se slzami v očích. Přípravy
na deportaci byly naplněny smutkem a nejistotou. Maminka se snažila
nachystat s sebou alespoň trochu jídla a také něco upéct.Ovesné vločky,
které nabalila, jim potom přišly ještě několikrát vhod. Všichni si oblékli
více vrstev šatů, z nichž ale děti během doby strávené v Terezíně stejně
vyrostly. Tatínek s jednou rukou nemohl povolených 50 kilogramů odnést a
Anna s Alicí jako děti toho také moc nepobraly.Odešli na sběrné místo na
Merhautově 29. listopadu 1941 a zůstali zde 3 dny. Do Terezína odjeli prvním
rodinným transportem G v noci z 1. na 2. prosince 1941. Anna si, jako mnoho
jiných pamětníků, kteří byli tehdy dětmi, dodnes vzpomíná na své transportní
číslo - G 484.
o tom všem paní Anna vyprávěla studnetům Telčského gymnázia a já si zprvu nebyla moc jistá tím, jak moc to ty "puberťáky" může "brát". Přesvědčil mě ale jeden okamžik:
Paní Flachová ukazovala obrázky kamarádek z pokoje 28 (stejnojmenná kniha děvčata z pokoje 28, kterou daly přeži vší včetně Anničky dohromady). Ukazovala jejich tváře, vzpomínala na to jak na pokoji o 30m2 (kde jich žilo na několika patrových postelích 30!!) žily, skládaly básničky, šily vlajku své organizace, pomáhaly zesláblým a nemocným starým lidem...když najednou ukázala na dopis jedné z holčiček a řekla: "tohle slovo už desítky let luštím. Nemůžu přijít na to, co mi chtěla říct, nepřečtu to. Kdyby se to někomu z vás povedlo, budu vám nesmírně vděčná!"...uběhlo pár minut a my se chystali na besedu. Najdenou se jedna ze studentek ozvala: "paní Flachová, mi to asi rozluštili. Kamarádka vám psala: NEZLOB SE NA MĚ. Paní Flachová odpověděla: "jak bych se na ni mohla zlobit! Děkuju vám mockrát děti moje. Chytla tvář té slečny do dlaní a dala jí pusu na čelo. To byl okamžik, kdy jsem se slzám přestala bránit. A takových okamžiků bylo za těch pár hodin strašně moc...
Flaštička (jak se paní Anně na pokoji 28 díky jejímu příjmení přezdívalo) se nebála žádných otázek, byla otevřená, ohromně milá a usměvavá. Samozřejmě že jí vzpomínky na utrpení, dětství bez rodičů, strach, opouštění přátel, tvrdou práci a obrovský hlad strašně moc bolelely...ale vyprávěla. Nebylo to poprvé ani naposledy. Podobných přednášek dělá paní Anna Flachová hodně. Chce mladou generaci naučit toleranci. Nechce dopustit, aby v případě, že se něco podobného bude opakovat, nedokázali vstát a bojovat za pravdu. Nechci aby to znělo jako věty z učebnice. Já si tyhle pocity vážně odnesla.
Když jsem si potom s paní Annou povídala, ukazovala mi fotky své rodiny. Svého muže, který před časem odešel, svých vnoučat, na která je patřičně hrdá. Sama kvůli podvýživě dlouho nevěděla, jestli bude moci mít děti. Jsou teď pro ní velkou radostí. Stejně jako hudba, která se stala jejím životem. Vyučuje a sama jí dělá. To, co je v Terezíně vedlo dál, dávalo sílu nebo dokonce v případě sestry zachránilo život (balet), nejen z vděku vzala za své.
Paní Anna mi dala hrozně moc. Měla jsem najednou pocit, že jsem jí něco dlužná. Že si zaslouží radost, Dárek. Sáhla jsem proto do kabelky a vytáhla kamínek pro štěstí. Dala jsem jí ho do dlaně a poděkovala. Všichní víme, jak velký význam kamínky v židovské kultuře mají. Pro paní Flachovou jsou ale shodou okolností i koníčkem. Měla proto radost. Stejně jako já. Že jsem jí mohla potkat.
V životě mi nikdo nedal tolik energie.
» is.muni.cz/th/109786/ff_b/...
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
1
she
3. 2.febuára 2008 21:58
pekny blog a je to hrozne co museli vtedy ti ludia pretrpiet a cim viac o tom ludia budu vediet tym vacsia sanca je ze sa uvedomia a uz nikdy sa to nezopakuje
Napíš svoj komentár