Ale uz nedychala....
Co si myslite o cloveku, jiz lezi na zemi ? Nebo spatne chodi ?
Je ozralej ? Sfetovanej ? Tak ho objedeme, vzdyt si za to muze sam...
Ale nekdy, nekdy je to i jinak...
Po ty melodii jiz se ve mne uz nikdy pote neozvala, byl jsem celej nesvuj, stale jsem na ni myslel ale nemohl si spomenout ako se k ni znova dostanu... Tak jsem ji sel hledat ven.
Och blahovy ten, kto veri na lasku! Kapky deste stekali mi z vlasku po vlasku...
A dest ten miluji! Rekla mi. A pak se rozplakala...
Chtel jsem se zeptat proc place, oci i rty se prece usmivali... Rekla, ze spomina.
Rekla: Jednou jsem doopravdy milovala. Nebylo nic, co by nas mohlo rozdelit. Milovala jsem tak, ze jsem jej nasledovala napriek obrovskemu strachu. Nejednou jsem se kvuli nemu nechala zbit... No vzdy kdyz byl dest, utikal.. Rozbehla jsem se za nim, a oni za mnou.. Dolapili mne, vytrestali mne a on se nadranem vratil. Kazdej den ten isty scenar. Sli jsme ven jeste za svitani, potichu do lesa. Naucil mne vsechno co vedel.. Az na jednu vec.. Zmirit se s pocitem, kdy jsem se ho jedinkrat nezastala a nechala ho umrit... Pak jsem jen zbirala jeho kosti po poli, kde ho vyodili jak prasiveho psa a konbajn jej roztrhal a roznesl po sto metrech do vsech stran...
Nevite si to predstavit...
Vonel jako boure, jako dest... Proto to tolik miluji, kdyz na mne kape voda z nebes, je to jak kdyby ze mne na chvili zmyvala tu tihu a ja si mohu ulevit. Mohu skryt sve slzy do kapek deste...
Mezi tym jsem uz brecel i ja... Jake to je, kdyz chodite v noci po poli a zbirate pozostatky milovaneho ? V tej agonii udelat pitomost... Chtet se pomstit na male divenke, jiz tato zena mozna v stejne agonii uskrtila vlastnima rukama. Ten pocit kdyz vas to premuze, a pak se jen jakoby vzbudite a vidite jakou ohavnost delate... Jake to je ? Vedet, ze hockdy to nejste vy a delate podobny veci.. A celou svou dusi se to snazite kontrolovat, no vase telo to uz nezvlada.. Jake to je nemoct usnou ze strachu, ze se ten druhej jez je i neni vy vrati a premuze vas pomoci strachu, hnevu, nenavisti a pocitu viny..
Nad tymhletym jsem premyslel stale dookola cestou domu, uz prestalo prset no ja jsem mel tvar jeste vlhkou.. Ani jsem si neuvedomil, ze ta melodie znovu vstoupila skrze ni do meho srdce. Ze ona tam vzdy bila, len ja jsem ji nevidel. Ja jsem byl ten, kto ji utikal. Az ji priste spatrim, chci ji obejmout a rict dekuji ze jsi.
Presto je tu nekdo, kto chce jit ''domu''.
Ah blahovy... Priliz rychle uveril, a ted mu kape krev!
Záchod
Komentuj
6 komentov k blogu
1
johnysheek
18. 5.mája 2014 14:24
wau, skoda len...
Napíš svoj komentár