Holčičku klovni.

Byla jedna dívenka,
co již znala písmenka,
dolíčky jak rozinky,
na nohou boty z kozinky.

Měla zrzavý lokýnky,
až po okraj sukýnky,
vlnily se jí přes záda,
které měla tolik ráda.

Šaty z kašmíru,
ušité na míru,
rukavičky z bavlny,
úsměv zlatý, neviný.

Měla i panenku,
slečnu Pomněnku,
porcelánovou pannu,
bez ní ani ránu.

Měla i kočku.
Černou kočku.
Černou jako smůla.
Bez ní se nehnula.

Pak přišla vrána,
z daleka, neznáma,
rozbila jí panenku
na lehkou spomínku.

Kočku chytla a uřízla,
dívenka v koutě uvízla,
bledá líce, však světlejší ústa,
a zoufalý křik měl ustat.

Rudé peří zmáčené krví,
po celém těle šrámy a jizvy.
Brečela holčička, brečela trpce,
zobák vraní rozerval jí srdce.

Tvář zmáčená a se šmouhy,
vrániny ošklivé a nelidské touhy,
zobákem usmívala se sladce,
celé to tělíčko roztrhala hladce.

Nadránem.

Třásly se jí krvavé ruce,
její srdce již dotluče
Vrána se krákavím škřekem,
odletěla blízkým oknem.

Zbylo s ní jen syrové maso a kosti,
po podlace se válí vnitřnosti.
Teče karmín po podlaze, okapává,
stejný osud jinou dívenku očekává.

 Blog

17 0 0 0 0

Komentuj

7 komentov k blogu