1. Kapitola - První Pohled (1.část)
Toto je ta část dne, kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku.
Střední škola.
Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím, co jsem si sám vybral, a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý.
Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku - tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.
Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnost nebyly. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat hlasy, které uvnitř mé hlavy působily jako vytrysknutí proudu řeky.
Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.
Když přicházeli lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.
Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem, a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvilku mi zabralo, než jsem se jimi přehrabal. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou, z každého úhlu. Jen normální lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné - stejně jako když probudíte zvědavost dítěte lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe, jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil, abych jejich myšlenky přestal vnímat.
Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo.
Poskytoval jsem jim co nejvíc soukromí, tolik kolik jsem jim jen mohl poskytnout. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat.
Můžu se pokoušet jak chci, ale přes to já stále…vím.
Rosalie myslela, jako obyčejně, na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí, a dumala nad vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.
Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a vyčkal bych, až skončí školní den, abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Trochu jsem se cítil vinen, kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí, abych se je dozvěděl. Jestli Rossaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper…trpěl. Potlačil jsem povzdech.
Edward. Alice pomyslela na moje jména a hned tak získala moji pozornost. Bylo to to samé, jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé, když někdo pomyslel na jakéhokoli Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.
Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v těchto soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce.
"Jak je na tom?", zeptala se mě Alice.
Zamračil jsem se, jen maličká změna nastala na mých ústech. Nic takového, co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost, přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu.
Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále pozorujíc čáry na stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na stěně. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.
Uklidnila se. Dej mi vědět, až se to stane příliš hrozným.
Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.
Děkuji, že to děláš.
Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení je na mojí straně?" To by asi těžko byla pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné, abychom tak experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice. Proč flirtovat s katastrofou?
Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak nesmírně těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné - obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídali to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.
Jasper byl právě teď velice nebezpečný.
V ten okamžik, malá holka na kraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými, světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně - na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…
To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno, než jakou mívám já.
Jasper nechal své představy, aby od něj odešly. Představoval si to - představoval si sám sebe, jak vstává ze svého sedadla nacházejícího se vedle Alice a chystá se postavit vedle té malé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní, jako kdyby jí chtěl zašeptat do ucha a nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si, jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy…
Kopl jsem do jeho židle.
Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem, a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě.
"Mrzí mě," zamručel Jasper.
Pokrčil jsem rameny.
"Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho mrzutost. "Mohla jsem to vidět."
Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem.
"Trošku pomáhá, pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ si?"
"Já vím, kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.
On dnes musí jít na lov. Bylo absurdní, abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by dále pokračovat tímto způsobem.
Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos s jejím jídlem - rekvizitami - a zanechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy už Jasper má dost jejího povzbuzení. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byla to Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky - ale pouze jeden druhému.
Edward Cullen.
Bezděčná reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila, třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela.
Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských oči, které se nacházeli v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím nespatřil. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera náčelníka městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravuje každého, kdo použije celé její jméno…
Otráveně jsem se odvrátil. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno.
Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly.
Teď jsem poznal "hlas" Jessicy Stanleyové - do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním švitořením. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné, abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál to, abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv.
K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani příliš hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá…nebo Mike.
Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové dívky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.
Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny…Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co ona -
Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným brebentěním, které mě dohánělo k šílenství.
"Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zamumlal jsem na rozptýlení Emmettovi.
S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si.
"Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašně. Maličko jsem zklamaný."
"A ta nová dívka? Je z těch pomluv také zklamaná?" Poslouchal jsem, abych uslyšel, co si tato nová dívka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala, když hleděla do neznáma, o rodině mající křídově bledou pokožku, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?
Byla to trochu povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit, více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a nenuceně vyklidit pole. To se čas od času přihodilo - nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z kina. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké nové místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali příležitost, aby si mohli ověřit svou hypotézu. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku…
Nic jsem neslyšel, i když jsem zablokoval pozornost pošetilého vnitřního monologu Jessicy, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta dívka? Nezdá se mi až zas tak pravděpodobné, že Jessica pořád blábolí pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to, co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo - a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo, na tom samém místě, kde seděla i předtím, a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní klepy o Cullenových.
Mluvili zrovna o nás, což je přirozené.
Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.
Sklopila svou přitažlivou, červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena, jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral oknem ven. Nerad jsem si představoval, jak bych dokázal, aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou.
Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela: údiv jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessičiny historky, a bylo tam ještě něco jiného…okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, pro naše zamýšlené kořisti. Potom, nakonec jsem uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě.
A ještě, ačkoli její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích - neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdáli mělké v jejich temnotě -nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa, kde seděla. Vůbec nic.
V té chvíli jsem pocítil neklid.
Toto bylo něco, s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem naslouchal ještě usilovněji.
Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy
…lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu…možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko… přemýšlel Mike Newton, o dva stoly dál - upírajíc zrak na Bellu Swan.
Podívej se na něj, jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek z školy… Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky, rovněž se motajících okolo té dívky.
….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo něco na ten způsob…Dokonce i Edward Cullen, zírá… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip… A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.
…Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat A proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku… přemítala Ashley Dowlingová.
…Snad se mnou bude na španělštině… Doufala June Richardsonová.
…zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývali normálními věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.
Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc, na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysli. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima.
A, pochopitelně, jsem mohl slyšet to, co ta dívka říkala, když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky, abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti..
"Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?" Slyšel jsem ji zeptat se, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto, aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že na ni pořád zírám.
Když jsem měl teď příležitost, očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek, ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.
Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl neochvějně jistý. Naprosto nový.
…hm, hodně štěstí hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím, než odpověděla na dívčinu otázku.
"To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." Odfrkla si.
Odvrátil jsem hlavu, abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměli představu, jaké mají štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem, jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem jasně nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessičiných myšlenek, který si ta nová dívka neuvědomovala…Cítil jsem to nejpodivnější nutkání, abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem vyslídit podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou dívku.
Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt - silný chrání slabší.
Tato dívka vypadala zranitelněji než její nový spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovala jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží, bledou membránou…Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení..
Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala…
To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s lidmi, které neznala, a být v centru pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu, jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské dívky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?
"Jdeme?" Zamumlala Rosalie, přerušujíc tak moji soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání - to mě dráždilo. A rovněž jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že se byly přede mnou skryty.
Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky - a já bych našel způsob jak to udělat - byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi úsilí, které bych vynaložil, abych dosáhl cíle.
"Takže, má už ta nová z nás strach?" Zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku.
Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat.
Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny.
Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti, a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie, a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý Mr. Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoli jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.
Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy - rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal - vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu zaplňovala, jak se postupně ostatní trousili z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál, abych byl schopný spánku.
Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel, a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou dívku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.
Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…
Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na svém sedadlu a podíval se na vstupující dívku.
Dosud, z místa kde stále Bella, nic. Prázdné místo, zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat.
Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k učitelskému stolu. Ubohá dívka, sedadlo vedle mě bylo tím jediným, které bylo k dispozici. Automaticky jsem uklidil to, co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji.
Bude tu přítomna dlouhý semestr - v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.
Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace.
Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní, na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku, jako nikdy, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný, abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále existoval.
Já jsem predátor. Ona je má kořist. To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo pravdou.
V místnosti plné svědků nebylo nic - oni již paralelně s tím byli v mé hlavě zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic, vzhledem k tomu že by v nich už dále nepokračovala.
Já jsem upír, a ona má tu nejsladší krev, jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dlouho předtím. Pročesal bych celou planetu kvůli ní.. Dokázal jsem si představit tu chuť…
Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který byl připomínkou žizně. Mé svaly se stočili jako pružiny.
Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.
Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě mínila, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým, a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.
Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil, ji zachránilo život na několik palčivých okamžiků. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně silně zamlžila mou mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji, jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný - klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá. Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej netvora ve mně - obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisní sebekontroly. Jak snadno ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila hrstku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mého sedadla.
Ne.
Moje ruce sevřely okraj stolu, zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovala si a bez přerušení, dorazila souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byli rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.
Zničit důkaz. To je nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nezanechávajíc tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách, na podlaze. Zničit důkaz. Souběžně zničit…
Věděl jsem, co se to se mnou děje. Dívka musí přijít, musí si sednout vedle mě, a já ji musím zabít.
Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit, aby opustili tuto místnost, až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při myšlence na to, co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet najednou.
Tvář netvora v odrazu se mi vysmívala.
Zatímco se kousek mě chvěl z plánu netvora, další kousek mě to plánoval.
Kdybych zabil to děvče jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc, než by si první z nich uvědomil, co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve tehdy bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře - zatarasit je a jsou polapeni.
Bylo by pomalejší a obtížnější, pokoušet se je sejmout všechny, když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla během toho, co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila, uzavírajíc tím moje hrdlo suchou bolestí…
Takže, jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti, v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá strana by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v místnosti.
Dost dlouh�%
Blog
Komentuj
3 komenty k blogu
1
jajusqa123
9. 5.mája 2011 15:14
Moja, ja to mám v compe
Napíš svoj komentár