Stephenie Meyer- Midnight Sun

1. Kapitola - První Pohled (2.část)

Další tvář patřila Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černá noc. Nebyl vlastně žádný důvod, aby mezi nimi podoba byla. Carlisle nebyl můj biologický otec v tom jednoduchém smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zbarvení pleti byla výsledkem toho, čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí - výsledkem naší vzájemné volby.
A ještě, třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti - podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi, jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři netvora. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi: veškerá podobnost se ztratí navěky.
V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi prominul ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než je ta moje. A měl by mě rád, i kdybych se mu nyní ukázal jako špatný.
Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby - společně s obavou? - a vůně její krve kolem mě vykvetla v neúprosný oblak.
Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z tohoto faktu bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní v hnusu - vzpíral jsem se netvorovi prahnoucím po tom, abych si ji vzal. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zruinovat tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém ne-životě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí.
Odvrátil jsem od ní tvář, zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem.
Kdo je tento lidský tvor? Proč já, proč teď? Proč musím vše ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to, aby se v něm objevila?
Proč přijela sem!
Já se nechci stát netvorem! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných dětí! Já nechci ztratit všechno, co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!
Nechtěl bych. Ona mi to nemůže udělat.
Vůně je problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob, jak odolat… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit moji hlavu.
Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy.
Je duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ho.
Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno.
Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat
Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla okamžitá, ale ne úplná. Stále jsem měl v hlavě památku na její vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný toho, abych ještě dlouho odolával. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to, abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely stát oběťmi. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.

Necítil jsem se ve své kůži, a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík, i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu, a to bylo první varování v případě nebezpečí. Nenarazil jsem až zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě - pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí.
Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou, tenkou, průsvitnou pokožku až k rozpálené, mokré, pulsující -
Hodinu. Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá dívka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod, proč nechala své dívčí kadeře rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti- a nenávisti- které mě nyní ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu-dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já… Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit - ten, který částečně pomáhal… Ano, podrážděnost, kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ, jestli by chutnala jako… Nenávidím podrážděnost… Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?
A jakmile hodina skončí…pak ona odejde z této místnosti. A já udělám co?
Mohl bych se představit: Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?
Ona řekne ano. Je zdvořilé, aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a když, domníval jsem se, by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se dostat ji k lesu pomocí pobídek, mezitím bych se prstem dotknul jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…
Všimnul by si někdo, že jsem byl tou poslední osobou, se kterou se potkala? Pršelo, jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu, nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediný student, který si dnes všímal její přítomnosti - ačkoli nikdo ji tak vražedně nevnímal jako jsem ji vnímal já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice, když se ošívala na své židli - necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno vlídné, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul, kdyby odešla ze třídy se mnou.
Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?
Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.
Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní náčelník Swan pracuje po celý den. Věděl jsem, kde leží jeho dům, jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městě. Jeho dům se choulil rovnou napravo naproti hustému lesu, bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.
Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou, není tu šance, aby se někdo jiný zranil, a není důvod, abych během této záležitosti pospíchal, a netvor v mé hlavě souhlasil.
To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menším netvorem, kdybych zabil jen nevinnou dívku. Ačkoli jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že to, co skutečně nenávidím, jsem já. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.
Probíral jsem se v těchto možnostech po celou dobu hodiny - představujíc si nejlepší způsoby, jakými bych ji zabil. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii, a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo k samému závěru, vzhlédla přes splývavou hradbu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit, jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná, když jsem se setkal s jejím pohledem - spatřil jsem důsledek toho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář, dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy, a já tím byl málem zničen.
Ale zvonek zadrnčel. Zachráněn zvonkem - jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona, se zachránila před smrtí. Já, jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se zároveň bál i nenáviděl ji.
Nedokázal jsem odejít tak pomalu, jak bych asi měl, když jsem vyrazil ze třídy.
Kdyby se na mě někdo pozorně zahleděl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem, jak se pohybuji.
Nikdo mi nevěnoval pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točili okolo dívky, která je odsouzená ke smrti za o trochu delší dobu, než za hodinu.
Schoval jsem se dovnitř svého auta.
Nerad jsem pomýšlel na sebe, jak se sám před sebou musím schovávat Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak nesporně je.

Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to, abych zůstal tam, kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehnul netvorovi, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku…
Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňují, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi nyní nejvíc pomáhalo, byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřené okénka. Ačkoli jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.
Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu, čím bych se nechtěl stát.
Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor, a mám na výběr. Pokaždé tu je volba.
Nepociťoval jsem tuto možnost ve třídě…, ale až teď, až když jsem byl od ní dál.
Možná, kdybych se jí velmi, velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba, abych svůj život měnil.
Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějakému protivnému a lahodnému bezvýznamnému člověku, aby vše zničil?
Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti …bolest. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, a tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest, bylo skutečně neomluvitelné
Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou dívku před ubohými, nevrlými výhružkami Jessicy Stanleyové uštěpačných myšlenek. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.
Kde je Alice? Nenadále jsem se divil. Nevidí mě ve velkém množství způsobů zabíjet Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc - zastavit mě nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoli důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problému s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu nic té dívce neudělám?
Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr, věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého "hlasu". Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, pozorujíc jím zvolené osoby s podrobným zkoumáním.
Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.
Pocítil jsem po celém těle nové pálení - pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.
Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl možnost, abych ji zabil - zrovna když jsem na to pomyslel, netvor se svíjel a skřípal v zuřivosti zuby - potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její vůně…
Nebyl žádný důvod, proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit.
Správně si vybrat. Pokusit se, abych byl takový, jaký si Carlisle myslí, že jsem.
Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti, kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus.
Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k této dívce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco, co by mě očernilo.
Šel jsem rychle - trochu příliš rychle, ale nebyli tu žádní svědci - přešel jsem malý areál školy přímo k její kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla skoro jako mor.
Kancelář byla prázdná tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu taky chtěl vidět.
Nevšimla si mého tichého příchodu.
"Paní Copeová?"
Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily.
Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamný předzvěst toho, čemu nerozuměli, nezáleží na tom kolikrát jsem to viděl v naší přítomnosti.
"Ach," zalapala po dechu, trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být mým synem. Příliš mladý, abych přemýšlela o způsobu jak… "Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" Její řasy se zatřepetali za tlustými brýlemi.
Trapné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby, co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to, jak každý zvuk nebo gesto přijali.
Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem, jako kdybych už byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." Promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro děšení lidí.

Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
"Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?"
"Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?"
"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku…"
"V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu - jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on… Vsadím se, že je jejich matka doučuje…
"Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů…"
"Nedělal bych žádné potíže."
Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. "Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je…"
"Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu."
"Vynechat biologii?." Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil."
"Dohoním to příští rok."
"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."
Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.
"Prosím, paní Copeová?" Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou …."
Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.
Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.
"Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem - myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---"
Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě…
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.
Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.
Otočil jsem se, i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojujíc o kontrolu nad svaly, které se bouřili proti mně.
Bella Swan stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou článek novin nebo test. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý, až nelidský pohled.
Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé, vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň..
Ten netvor na mě znovu zíral ze zrcadel jejích očí, maska zla.
Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil, abych se neohlédl za účelem toho, abych se dostal k ní na druhou stranu a pak praštil hlavou Mrs. Copeové do jejích psacího stolu s dostatkem síly na to, abych ji zabil. Dva životy spíše než dvacet. Obchod.
Netvor nervózně, dychtivě, hladově čekal na mě, kdy už to udělám…
Ale vždy tu byla volba - musela tu být..
Zastavil jsem chod svých plic, a zaměřil se na Carlisleův obličej před mýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji Mrs. Copeové, a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.
S využitím veškerého sebeovládání jsem se přemáhal během desetiletí - a to odpíráním, a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu, abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.
"To tak nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."
Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, pokoušejíc se o to, abych necítil horkokrevnou teplotu dívčina těla, když jsem ji jenom o kousek palce míjel.
Nezastavil jsem se do té doby, dokud jsem nebyl u svého auta, pohybujíc se příliš rychle po celou cestu z toho místa. Většina lidí už vypadla, takže tu nebylo mnoho svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.
Odkud Cullen přišel? - vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého vánku. …zase moje představivost… Maminka vždy říká…
Když jsem nasedl dovnitř mého Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se, abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu, jako kdybych se dusil.
"Edwarde?" zeptala se Alice, s obavou v hlase.
Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.
"Co se ti, zatraceně, stalo?" dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od faktu, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.
Místo odpovídání, jsem autem s trhnutím vycouval. Musel jsem vypadnout pryč z tohoto pozemku, dříve než by mě sem taky Bella Swan následovala. Démon mé vlastní osoby, se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím, než jsem byl na silnici. Na silnici jsem dosáhl sedmdesátky, dříve než jsem byl za rohem.
Aniž bych se podíval, věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírají na Alici.. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila, čím jsem prošel, mohla pouze tušit, co přijde.
Okamžitě předvídala budoucnost ve vztahu ke mně. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě, a oba nás to překvapilo.
"Ty odcházíš?" zašeptala.
Ostatní okamžitě zírali na mně.
"Vím já?" zasyčel jsem skrz zuby.
Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.
"Ach."
Bella Swan, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.
"Ach." řekla znovu.
Obrazy v mysli přibývaly na konkrétnosti. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu náčelníka Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříňkami, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu…nechal jsem, aby mě vůně dovedla přímo k ní…
"Přestaň!" zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.
"Promiň." zašeptala, její oči široké.
Netvor se zaradoval.
A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvěstě mílemi za hodinu.
"Ztratím tě." řekla. " Nezáleží na tom, jestli odjedeš jen na krátkou dobu."
Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojený pohled.
Byli jsme skoro u odbočky za dlouhou příjezdovou cestou, která vedla k našemu domovu.
"Vysaď nás tady." Nařídila mi Alice. "Měl by sis o sobě promluvit s Carlisleem." Přikývnul jsem, a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.
Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim objasnila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.
,,Udělěj správnou věc." zamumlala.,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky zabilo."
,,Ano." Řekl jsem, souhlasíc pouze s poslední částí.
Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích, bez jediného pohledu, dříve než jsem mohl otočit auto na druhou stranu.
Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu, a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je světlo.
Jak jsem uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout netvora uvnitř mě? Silnice mizela pod pneumatikami.

 Blog

2 0 0 0 0

Komentuj

Komenty k blogu