"Snažím se analyzovat a pochopit emoční separaci od mého schizofrenního bratra, která byla nutná pro moje prežití. Zrovna tak jako prožívaní hlubokého pocitu ztráty a smutku, který toto oddělení provázel. Asi před 10 lety byl můj bratr diagnostikován jako schizofrenik. Když jsem jej o víkendu spatřila, vypadal skoro stejně, jen byl více rozcuchaný a utrápený než obvykle. Byl stále stejně hezký, ale příliš hubený a trošičku zapáchal. Přestože se těšil na mou návštěvu, nebyla možná plynulá konverzace, neustále se stahoval zpět. Při další návštevě jsem zistila, že žije v "podzemním světě fantazie" - s neustálou obavou, že vše je zaměřeno proti němu, vše ho ohrožuje a uvězňuje. Když jsme byli malé děti, byla jsem to já, kdo žil ve vymyšleném imaginárním světě. Zatímco bratr měl mimořádně vyvinutý smsl pro realitu, tak až jako by pozoroval svět zvětšovacím sklem. Vždy když se mi můj vlastní život zdál pustý nebo chaotický, mohla jsem si ( a také jsem to dělala) kouzlem vymyslet jiný. Můj bratr si nikdy nepřetvářel svět.
Viděl jej s fotografickou přesností. Přestože jsme nahlíželi na svět a vyrovnávali se s ním různými způsoby, byli jsme si s bratrem jako děti nesmírne blízci. Jeho přítomnost v mém životě a moje v jeho byla stálejší konstantou než kohokoliv z našich rodičů. Zbožňovala jsem svého staršího bratra, soupeřila jsem s ním, chtěla jsem se mu vyrovnat, věřila jsem, že je mým ochráncem. Nedávno jsem se dívala na staré rodinné fotografie a moje paměť dostala ránu. Ptala jsem se sama sebe, kdo vlastně koho chránil. Paradoxně tyto fotky usvědčují mou paměť ze lži. Všude stojím v popředí. bratr, "můj ochránce", o několik kroků za mnou, přestože je o 1,5 roku starší než já a jsme na obrázku sami dva. Já jsem statná a usmívám se, bratr je křehký a své krásné rysy má stažené do grimasy. Jeho tělo se nálezá v divné konkávní pozici, propadajíci se ve středu těla, hlavu podivně vysunutou dopředu. Tenké paže, ohnuté v lokti, visí ochable za jeho trupem, jako by se přidržoval neviditelného páru tyčí. Někde se i usmívá. Ale tyto fotografie jsou nejvíce zneklidňujíci. Bratrův výraz je napjatý, odhaluje zuby - je to zamrzlý, bezhlučný výkřik. Jak jsme stárli, naše životy se začaly rozcházet. Zatímco můj svět se rozšiřoval, bratrův se stával stále omezenější. Bratr byl ve škole špatný, často hrozilo propadnutí, ačkoliv jeho IQ bylo vysoce nadprůměrné. Byl samotář, jeho sociální svět byl prázdny. Přestože jsem nevěděla, čím můj bratr onemocněl, cítila jsem, že je na šikmé ploše a klouzá stále dolů.Z hrozného strachu o vlastní přežití (což jsem ťěžko chápala) jsem mezi námi začala vytyčovat pevné hranice. Hledala jsem důkazy, že nejsme stejní. Moje snaha byla úspěšná, ačkoliv jsme chodili do stejné školy, málokdo si uvědomil, že jsme sourozenci. Když učitelé nebo spolužáci naše příbuzenské vztahy odhalili, spanikářila jsem, cítila jsem se odhalena.
Pociťovala jsem, že i když nepatřím k bratrovi, mám něco ve svém vnítřním životě, co našlo vyjádření v bratrově chorobě. Co mě mělo ochránit od nemocí?
Máme společné rodiče, mnoho společných génů, stejné prostředí, stejné dětství. V jeho očích jsem zase viděla odraz něčeho, čeho jsem se bála, že by se mohlo stát se mnou. A přeci, když vrstevníci byli k bratrovi krutí, pociťovala jsem mučivou bolest, ale přitom jsem se styděla, že jsem jeho sestra.
Ale když jsem chtěla bratra vzít do své společnosti, končilo to vždy fiaskem. Cítil, že je brán "z milosti", žárlil na mne a choval se nemožně. Naše rodina žila jen mým bratrem. Cítila jsem se opomíjená, protože jsem zdravá. Moje starosti byly odsouvány stranou před většími problémy bratra. Moje radosti a úspěchy ve světle bratrovy nemoci byly triviální. Když jsem vyžadovala od rodičů pozornost a uznání, cítila jsem se vinna, protože bratr potřeboval více. Pociťovala jsem, v horších chvílích, že mohu získat náklonnost svých rodičů jedině tím, když se rozstůňu také. Vědela jsem však, že duševní nemoc je příliš velkou cenou - i za lásku. Nemohla jsem zachránit bratra. Můj život šel dál a kladl na mne své požadávky. Cítila jsem destruktivní sílu víru, ve které se točila naše rodina, a věděla jsem, že pokud se nebudu distancovat, budu stržena a utopena. Abych se sama zachránila, musela jsem opustit bratra a rodinu." (Brodoff. 1988)
zdroj:Schizofrenie v dětství a adolescenci (Eva Malá)
"Deštruktívne emócie ako hnev, nenávisť a žiarlivosť neškodia ostatným, škodia iba vám samým.
Môžu Vám znepríjemniť život, môžete z nich ochorieť.
Odpustite všetkým ľuďom, ktorí vám kedy ublížili - odpustite im z hĺbky duše - a potom odpustite sebe samým."
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
1
antifunebracka
17. 7.júla 2015 16:34
toto by som dal skor do stavu, ale kazdopadne celkom zaujimave citanie
Napíš svoj komentár