V noci by se skutečně mělo raději spát... (II.)

"Anno? " ozve se z mého pokoje. Ráda bych mu odpověděla, co není tak snadné. Zvednu hlavu k varování, ať sem nechodí, jenomže je pozdě.
"Fuj..." teď se otřásl hnusem, pomyslím si a zavěsím se na záchodovou mísu. Zas. Už sedmnáctý krát. Proč do sebe pašu tolik nevhodného jídla zrovna v den D?

Za půl hodiny už jsem schopná vstát a tak se vrátím do pokoje. Předtím ale, pro jistotu, vydrhnu zuby a přeperu jazyk ústní vodou. Ne, že bych čekala, že dnes vůbec dojde na líbání.
"Lepší? " obětavě čeká celou tu dobu, usazen v mém křesle. Mém jediném křesle. Svalím se na postel, naše lóže smilství, teď degradováno na pelest pro nemocné. Je těžké nemyslet na to, jak dobře dnes vypadá ten za mými zády a ještě těžší je vědomí, že toho nijak nevyužiji. Vzal na sebe ty nejobtáhlejší gatě, jaké jsem snad kdy viděla, latex nebo co, stehenní svaly a lýtka se v černém vidí jako kůže jaguára. Triko nemá, jenom síťku a na ni bundu, kterou nepotřebuje, protože jeho přirozená tělesní teplota je nižší, než celsius v téhle části roku. Probudím se z letargie.
"Ne o moc lepší." přiznám. Sune se blíž, teď už í cítím, jak voní, Nomadic Him od Oriflameu, tu jsem mu vybírala já, je to vůně, která mě kdykoliv dostane do švungu. "Promiň, dnes ze mě nic nebude." omluvně zakňourám. V břichu mi narůstá další "zelena vlna", snažím se ji potlačit.
"Anno, otevři pusu...." přikáže nesmlouvavě, na co si v duchu řeknu, že je debil jako všichni chlapi. Než ale můžu vyplivnout některou z nadávek, v rohu mého vidění se sklání vampír a není to kasáren, co se otevírá, jak jsem očekávala. V jedné ruce drží můj zcela tupý nůž a to otevřené jsou žíly jeho zápěstí. Upije vlastní krve a přilne k mým rtům. Šokem se mi zvedne žaludek, ale nepobliju ho. Buďto ho chrání všichni bohové, nebo alespoň jeho matka (pravděpodobně taky bohyně, snad Afrodita).

Mezi slinami mám ještě pocit, že cítím krev, no nejspíš si toho jen namlouvám. Stejně jako skutečnost, že zelená vlna je pryč. Svalit to na placebo efekt je totiž snazší, než uvěřit v upíří magii Každopádně jsem byla donucena líznout si chcíple krve a nemám z toho radost. Chutná jako břečka. Navzdory tomu teď ale funguji a jsem připravena vyrazit do města podle původního plánu. Až skončíme s jinou činností, pochopitelně.

Kroužím mu ukazovákem kolem bradavky, výrobcové triko-síťky mysleli prakticky a udělali díry dostačující velikosti pro vlezení prstem. Vzdychá, kouše povlečení a škube sebou. Nepochybuji o faktu, ze moje chlupatá pouta ho drží asi tak, jako páratka tygra v kleci. Ale něco ho přece drží - vědomí, ze jakmile se vzbouří, má po zábavě.
"Můžeš? " vydechne namáhavě.
"Až za chvíli, miláčku." Povolím zip těsného latexu, ale nic víc. Želízka zašramotí a vampír hrdelně vrčí.
"Nebýt mě, pořád jsi zelená a líbáš se s hajzlem..."
"To byla výčitka? " směju se, při čem se v jeho pohledu formuje vzdor. Čekám, že praskne padesátikorunovýma želízkama, ale ne.
"Anno..." šeptne podmaňujícím hlasem a hruď se mu nadzvedá nepravidelným dychem. "Anno..."
Kolikrát já už tomu propadla? Dívám se, je mi horko, hlava vybílená. Chci ho. A přesně o to mu jde.
"Až za chvíli, miláčku..." zopakuji sladce.

Divím se, že mi ještě nikdo nepřisel účtovat pokuty za rušení veřejného klidu. Ten vřískot...

Jdeme pozdě. Žaludek mi kručí hladem, co nelze říct o mém "klukovi". Vypadá spokojeně. Mrtvý nebo ne, cesta k muži vede přes žaloudek.
"Jak to bylo, s tou krví? zeptám se v tramvaji. Řinčení vozu naštěstí zaručuje prostor pro privátní rozhovor.
"Co myslíš, že to bylo? koukne dolů. Má popři mě nejmíň patnáct centimetrů navíc a to jsem na holku vyšší, než bych možná chtěla být.
"Nevím, placebo? Raději střelím blbost, než bych mu dala šanci smát se stejně, jako když jsem hejkala nad křížkama a česnekem, který, mimochodem, kromě puchu na tři dny nedělá vůbec nic.
"Mám své danosti. Nenápadně odhalí špičáky v typickém vampiro – úchyláckém úsměvu a těší se mému podezíravému pohledu. "Co myslíš, kolik mi je? "
"Já nevím, sto, dvěstě? "
"Přidej..."
"Až tak moc děda? " vtipkuji předvádějíc znechucení. Veme mě kolem pasu a přitiskne k sobě, zvláště v oblasti kritických partii.
"Ty mi řekni, jestli jsem dědek..." šklebí se, tam dolů je rušno, ale nezdá se, že by mu to překáželo.
"Myslíš ty někdy i na jiné věci? " zajedu rukou mimo zónu slušného chováni a babka naproti přepaluje pohledem nejdřív mě a pak výlučně jeho. Ano, správně, babi! On je ďábel pokušitel, ne já!

Meškání se prodloužilo kvůli nutné návštěvě veřejných toalet a tak dobíháme na místo dvě hodiny pozdě. Parta už je v náladě, stůl naskládán pitím, podle počtu sklenic to vypadá na třetí rundu.
"A hele, Anno! " křičí Mattel, kamarád, tak trochu metrosexuál. Sedí naproti dveřím a tak mě zahlédl první. Zbytek se na ono volání obrátí, já stisknu vampírovi ruku, kdyby si to náhodou v poslední chvíli rozmyslel a chtěl zmizet. A pak je to tady. Chvíle mého triumfu, mé konečně vyložené eso.
"Nazdar, lidi, sorry za zpoždění." Jak mluvím všechnu energii vkládám do snah nešklebit se jako psycho. S ním za hřbetem to každopádně tak lehce nesvedu. "Tohle je, ehm… Kyle, můj přítel."
"Rád vás poznávám." Zazní tlumeně, hluboce, svodně. Vidím, jak se oči mé nemesis upřou kamsi ponad mé plece, široké úžasem. Čas odplaty, holčičko.

 Vymyslený príbeh

5 0 0 0 0

Komentuj

9 komentov k blogu