"Stůj." hejkám, když mě i přes protest táhne dál.
"Je pozdě, měla bys domů.""neochotně zvolní krok.
"Jsi snad moje máma? rvu se a tak mě pustí, právě včas, zelená vlna se nesmlouvavě hlásí. Jenomže pro teď už je zasloužena.
"Nemůžu zas dostat medicínu? " fňukám bezvládně složena u stěny místního výčepu.
"Ne, nemůžeš." tón odmítnutí mi přijde podezřivý, ale neptám se. Nechce se mi, chci spát.
"Co...co děláš, nech toho! bráním se, když mě zvedá, nese. Upíři mají sílu.
"Jak jste se to vlastně setkali? Vanda pohodí závojem tisíckrát přebarvených vlasů a kromě mě si Kylova nakrčeného nosu nevšimne nikdo. Stěží, když nejste zvyklí hledat výraz tváře trvající méně než sekundu. Zaujatě piju svůj třetí míchaný drink, nešetřím, můžu si dnes dovolit víc, než pivo dvanáctku. Kdo kdy viděl, aby holka platila? Tak tedy jo, v tomhle století běžně, jenže já náhodou vím, že vampír má na dnešní večer kapesné se čtyřma nulama a takových papírku je v jeho kapse víc. Historka o našem setkaní u zapadajícího slunce mi přijde absurdní, no lidi Kylovi brebty o romantice žerou. Nedivím se jim. Já ten den ale pamatuji jinak, zcela jinak.
"Kruci..." zahodila jsem poslední kapesník, zmuchlaný do mokré mrznoucí koule, kolem je nejmíň mínus patnáct, téměř jako mě je let a bus nikde. Nejspíš taky umrzl, jako všechno. Jediný důvod, proč ještě žiju je, že mě babička před odchodem nasoukala do dětinské, krémově zbarvené věci, které říká větrovka. Z mého pohledu je to oblékací pytel, zimní fusekle a tak dále...
"Kde vězí ten bus! stěžovat se autobusové zastávce patnáct kilometrů od vesnice, první znamení toho, jak přestávám být v pořádku. Vykouknu ven, co mi je lejno platný, stejně prázdnou silnici je vidět i přes sklo boudky. Jak běží čas, schumlávám se pořád do skladnější koule hledajíc teplo. Zvláštní pocit ke mě tedy přichází jen hodně pomalu, ale najednou vím, že nejsem sama.
"Pusťte mě! trefím obličej, možná nos, to prý v sebeobraně zabere, pak mašíruji pryč, nebo s tím ještě jenom rátám, zkřehlé nohy neposlouchají. Zachytí mě v pádu a přitáhne, mocná ramena kolem jsou nahá.
"Neboj, kuřátko..." zavibruje hlas, který se mi zařezává pod kůži a shazuje mou veškerou ostražitost i cit po sebeuchování. Chlad taky dřímá. Náhlá touha uzřít rty, ze kterých ta píseň vyklouzla mi přikazuje zaostřit znavené oči. Nakonec jsem asi netrefila, protože nos má v pořádku.
Temný jako stín, nepřirozený, no podivně familiární a lidský, jako kdyby ani nepatřil jiné době, jinému světu. Nebylo to hned, co jsem poznala, že není člověk, ale přišla bych nato i nebýt několika jednoznačných indicii. Vzal mě pak do auta, neměla jsem totiž moc na výběr, umrznout venku, nebo být obětí neznámého v teple. A v skutečné zimě padá v úvahu jen druhá možnost.
Hodiny jízdy jsem prospala a když jsem přišla k sobe, na obzoru se týčila světla velkoměsta, mého velkoměsta, a řidič zrovna kroutil volant k odpočívárně u kraje vozovky. Vypadal jako jeden z těch věčně náhlících se chlápků v černém obleku, s kufříkem. Až nato, že na něm to vypadalo jako převlek na halloween.
"Proč stojíme? s teplem a spánkem se vrátila ostražitost. Je směšné, jak moc se člověk opouští , když trpí nedostatkem. Kdyby mě už byl cestou znásilnil, asi bych si toho vůbec nepamatovala. Opře se čelem o volant, nemluví. Na obzoru zrovna vykouká ranní slunce, opožděné tímhle ročním obdobím, kolem jsou zabílena pole i silnice funguje jenom na jeden pruh. "
"Nemůžu dál... Chvíli..." šeptne jako kdyby ho natahovali na skřipec. Pohlédnu na něj, ruce svírá v pěsti, vlasy černé a dlouhé se kroutí kolem jako hadi na hlavě gorgony, do tváře mu vidno není. Jenom kůže, bílá kůže jako všechno kolem prosvítá mezi prameny.
"Jste... V pořádku?
"Ne." tmavá skla nepouští světlo a vím, že slunce stejně nehřeje, no jaksi mi náhle chybí.
"Možná by jste měl jít na čerstvý vzduch...? navrhnu účastně a přemyslím, že je možná vhodná chvilka dát se vlastní cestou, než se ze spolujezdce opravdu vyklube vrah.
"Nepochybně." odpoví pobaveně, cítím za slovy úšklebek věštící něco nesvaté. Sune se ke mě.
Touhle dobou bych byla tak zatraceně v depce, nebo ještě zatraceněji ve vztahu s jakýmsi Honzíkem, kdyby jeho Bentley neměl centrální uzamykání dveří. Zdrhla bych a teď vím, že by mě nemohl pronásledovat přes světlo. Zůstal by uvnitř nejmíň hodinu nebo dvě hladového utrpění, než by sila vycházejících paprsků slunce polevila a byl by schopen zas startovat. Jenomže, díky těm zámkům zdrhaní nevyšlo. Nejprve jsem myslela, ze jde o sadistické líbaní, pak se rozsvítila žárovka a rázem bylo dobře. Byt vysána upírem mi kdoví proč přišlo lepší, než být znásilněna, ubita a mrtvá. I když výsledek směroval stejně.
"Jak se cítíš? Neboj se..." řekl později, když jsem zas jednou přišla k sobe, no jakmile jestvovalo ujištění, že jsem živá, spánek mě stáhl zpátky. Od té doby patří do mého života vampír.
"Páni, jsi romantik, Kyle." švitoří Vanda na konci příběhu o setkání a zapadajícím slunci, Mattel vypadá být taky unesen, jenom Martin kouká poněkud vztekle. Nedivím se mu, Vanda objevila hodnotnější cíl.
Kyle způsobně poděkuje za kompliment a ucucne barevné, Kubánské daiquiri. Nechci si představit, jak děsně mu to asi chutná.
"Á… studuješ, nebo pracuješ? vyzvedá Vanda máchajíc řasami, já dělám, že její otevřený zájem o flirt nebádám.
"Mám vlastní biznis, ale jsem v spojení s většími firmami. Prodávám dekorace a kytky. Vysvětluje Kyle klidně, vždyť je to pravda, jen ty kytky a dekorace jsou určeny pro pohřební obřady.
"To je moc zajímavé. I když si tě neumím představit jako businessmana. Tenhle styl ti jde o moc víc…" Holka se přesouvá blíž k objektu, pod stolem tuším dlaň natahující se po stehně. Kdybych ji neznala, řekla bych, že tohle je do očí bijící nehoráznost. Začínám vřít a tak vztekle kouknu na Kylea.
"Jenomže tenhle styl by zákazníci, obávám se, neocenili." Natáhne se, položí ruku kolem mých ramen a vidím, jak se celkem nenápadně ušklíbne. Baví se. Harpie snad poprvé za letitou existenci máchla pařáty naprázdno.
"Spi, Anno." Z polovičatého snu tuším teplo domova, k spaní mě nemusí promlouvat. Ovinu mu ruce kolem pasu, ale náhle chmatám jenom vzduch.
"Nezůstaneš? zívnu.
"Ne, chechtá se. "kytky se sami neprodají.""
Vymyslený príbeh
Komentuj
3 komenty k blogu
1
tsunade
29. 7.júla 2009 22:03
jeeeeeej to je také kawaiiiiii píš, píš, už chcem ďalšie pokračovanieeeeee
Napíš svoj komentár