"Ne, kytky se sami neprodají..." ušklíbnu se, můj lidský anděl už mě možná neslyšel. Dřímá, sní. Její mělký dech víří vzduch a nese sebou vůni. Zhluboka nasávám známý pach, na co se v mém nitru definitivně probouzí příliš dlouho potlačovaný hlad. Tiskne se do žil, čerpá zbývající sílu z vyprahlé krve. Skloním se a naposled vdechnu Anninu vůni…
…Ne, mám hlad a taky práci. Nejdřív ale ten hlad…
Venku je teplo, moc teplo na tvora jako jsem já, no alespoň je déle cítit stopu lidí, co dnes večer prošli ulicí. Hustá, krveslibná stopa mě vede kamsi k centru města, pak ji zkříží jiná, svěžejší. Krev jako horský pramen tudy prošla nejvíc hodinu nazpátek a zdá se, že nebude daleko. Najdu ji. Světlo dne už se nevrátí, zůstaneme navěky prokletí…
Podzemní chodba ke sanktuáři se vine nekonečně hluboko, až si připadám jako za starých dob, kdy byly tuhlety tunely opravdu nevyhnutné. Ted slouží jako pobavení pro mladé, protože být upírem nejde lecjak. Všichni víme, že upíři MUSEJÍ být dark a goth. Prý tak je to cool. Kéž by šlo říct, že tohle nenabrali ode mě…
"Že ses vůbec ukázal, frajere." Uvítaní hodné opravdického domova. Několik černě obarvených hlav se zvedne a kouká. Cítím se mezi nimi starý, moc starý na svůj věk.
"Jsi snad moje máma? " Kde já tuhle vetu asi vzal? Chytnu vyzáblého vampíra za loket a táhnu ho někam jinam.
"Co je? " stáhne obočí a čichá. Taky se odbarvil černě, uvědomím si.
"Co ty vlasy? Taky chceš být IN, Lyotte? Ehm, to je jedno. Pamatuješ, když jsme naposled mluvili…? "
Nechce se mi nic řešit, nejraději bych vypadl, ale povinnost, blbá dědkovská povinnost…
"Páchneš jako člověk, Kahylle…" nakrčí nos a tak mu vrazím pěstí. Už vím, proč mladí tak zírali. Trávím moc času s Annou…
"Jau, tak cos to chtěl? "
"Asi před měsícem jsi říkal něco o ztracených děckách." Promne si rukou naraženou čelist a konečně nadobude typičtějšího výrazu. Zvážní a vyklepává pazourem na displej diáře.
"Jo, za tu dobu už zmizeli další čtyři, víš o tom něco? "
"Snad bych věděl, kdo to dělá. Promluvíš s Jezábel? " Otřese se, ale kývne. Taky bych se třásl.
"Přijedu zítra."
Odřený lak nad předním kolesem vypovídá o příjezdu v poslední chvíli, než zalezu do postele, stihnu ještě vyklopit povadlé kytky do smeťáku. Snad je to blbost, ale měl jsem potřebu udělat cokoliv, co by, i když jenom vzdáleně, připomínalo práci, na kterou jsem se vymluvil u Anny. Skopu na koberec kalhoty, než v nich začne být moc těsno a přikáži si spát. Už u prvního snu sám sobě gratuluji k vynikajícímu nápadu zbavit se omezení v jistých partiích.
Je devět, slunce už decentně zmizelo za obzorem, no stejně mě bolí všechny svaly. Vstávat dřív, než v deset je do konce září sebevražda. Zapomenutý mobil se rozezvučí a než ho najdu, opakuje tu samou otravnou melodií už nejmíň čtvrtýkrát.
"Jo? " Doufal jsem, že budu mít dostatečný čas na osobní hygienu, ale Jezábel to zřejmě vidí jinak.
"Jdeš pozdě, sežere nás oba." Prorokuje Lyott, v jedné ruce elektronický diář, v druhé meč. Divím se, jak mu to s naši neomezenou vládkyní může fungovat, když pořád vyžaduje takový prkotiny.
"Sežrala by mě za neupravenost a to není o nic lepší, než být pozdě." (Snad jsem přece mohl vynechat alespoň píling, mrtvá kůže ho sotva potřebuje.) Lyott zmučeně povzdechne a otevře mohutní dveře.
"Má paní, Kahyll je tady." Uklání se, pak vejdu já.
"Jezábel." Kývnu staleté upírce a už na první pohled umím s jistotou říct, že tohle bude dlouhý rozhovor. Pak se pro jistotu taky ukloním, i když s úklonem můj tah sdílel jen málo podobností. Jezábel se napřímí na svém trůnu ve středu místnosti a dlouho mě přepaluje pohledem. Od posledního setkáni ji vlasy zcela zběleli a oči ztratili poslední nádech modré, jinak na ní ale stáří není poznat. Vypadá jako bohyně, což mou osobu nijak neovlivňuje, protože krása nebo ne, je to harpyje. A taky moje upíří matka.
"Ztracený syn se konečně vrátil domů, viď, Kahylle…" Podotkne ledově, mezi mnou a ní sotva plápolají teplá rodinná pouta. Neodpovídám, není z těch, co by poslouchali jiné. "Prý už ani nepoužíváš své vlastní jméno. Chceš od nás odejít? " Za slovy se skrývá vyhrůžka. Pozor, co řekneš, chlape, upozorňuje mě Lyott pohledem.
"Kam bych tak asi šel, královno. To jméno bylo nutné, v lidském světe ty naše moc… vyčnívají." Ani se ji nesnažím sdělit, že občanku na jméno Kyle Reese mám vystavenou už deset let.
"Ti tví lidi, vůbec si se neměl starat do jejich věcí…" Kroutí hlavou a vypadá skoro mateřsky. Zrůdně mateřsky. Jako pavouk, který sežere otce svých dětí. I když je to třeba opravdu pohledný pavouk.
"Někdo to dělat musí, " špitnu otráveně. "Nemůžeme všichni sedět v podzemí a čekat na návrat středověku." V rohu mého vidění Lyott nadskočí úděsem, já, na svůj vlastní údiv, zůstávám v pohodě. Upíří královna prsty drví trůn.
"Nezměnil ses, Kahylle. A to jsem doufala, že ti stáří dopomůže k rozumu."
"Nu, asi ne."
"A zdá se mi, že tě až moc zajímá ta dívka…" Přikovám Lyotta pohledem, tohle mohl zavařit jenom on. Omluvně stahuje ramena, možná to nakonec ani vyzradit nechtěl. Jak už jsem řekl, harpyje.
"Cením si tvého zájmu, ale do mého soukromého života ti nic není." Odhalím tesáky, možná teď stavím na špatnou kartu, ale tohle si nemůžu nechat líbit. V dalším momentu už jenom vidím, jak Jezábel rozzlobeně vstává, tesáky blýskají, rána přes spánek.
První co přijde, je docela obyčejné zaúpění. Lebeční kost už srostla, no bolí pořád. Šáhnu po bolesti, ale ruce se nehnou. Pak mi dojde, že zápěstí mi svírají želízka. Mimovolně pomyslím na Annu, jenomže tyhle nepůjdou tak snadno rozervat.
"Vždycky jsi byl můj oblíbený, Kahylle." Bělovlasá aristokratka sedí v křesle, vampíři aspekty pochovány pod naškrobeným výrazem vládkyně.
"Hluboce si toho cením." Řeknu bezbarvě a hledám způsob, jak vypadnout. Standardní trhnutí, jak už jsem předem tušil, nezmůže nic. Když se ohlédnu po místnosti, vidím tuny hedvábí a pravé kůže. Burgundská červená se s jistotou odvolává na vládce. Nebo vládkyni. Tak tady bydlí naše Jezábel. "Smím vědět, proč jsem tady? "
"A ty to sám neuhodneš, synáčku? " Zvedne se a usedne na pelest. Její oči se stáčí poníže mých. Náhle je kolem chladněji a nahá kůže mi trne v neexistujícím vánku. Než zas kouknu na ní, už není na svém místě.
"Jezábel, tohle se k tobě nehodí…" řeknu chmurně, když se zjeví u mě. Průsvitný župánek pozvolna schází k podlaze. Upírka vycení zuby a ladně se natáhne na postel.
"Byli časy, když jsi byl za mou společnost vděčný." Zapřede uraženě a pomalu se kroutí blíž. Obkročmo usedne na mém břichu a dlouhé prsty se uzamknou kolem ramen. Ženské tělo se pomalu posouvá níž. K ovládnutí vlastních součástí potřebuji všechnu vůli a proto zaženu záblesky vzpomínek na své lidské já. Vracet se k rozpravě o tom, jestli jsem ji opravdu miloval, na to teď není vhodná doba.
"Kahylle, nevěnuješ se mi." Nadzvedne se, jedna kamenná dlaň na chvíli zmizí, vampírka dosedne a začne se pohybovat. Skousnu zuby a nanutím si představu čmeláčků, zajíčků a jiných debilit. Nepomáhá. Jezábel šeptá moje jméno, kočičím jazykem shazuje veškerou mou obranu, vlastně už se ani nesnažím. Není to špatné, není… Jenomže já bych raději do jiné postele. Upíří královna zatne stehenní svaly a já se neubráním sténaní.
"Anno! "
Jezábel zamrazí na místě, chvíli vypadá jako socha. Pak se skloní a tesáky vejdou do tepny. Řez prastarých zubů pálí. Instinkt mi velí řvát a nemám důvod se mu vzpírat.
Vymyslený príbeh
Komentuj
4 komenty k blogu
2
ohh, kawaiiiiiiiiiii, geniálneee chcem ďaleeej, pokračovanie, musíš písať kyle je mnaaaaaaaaaaam
Napíš svoj komentár
BRAVOOOOOOOOOO