V noci by se skutečně mělo raději spát... (VI.)

Bus zůstal v zácpě, takže na setkání s Vandou přicházím pozdě. Je mi divně, když se na přivítanou obejmeme, ale vampíři návštěva mě ubezpečila, že jako holce mi od sukuby nic nehrozí. Když se ji podívám do očí, mám na jazyku dotaz. „Tak co, sukuba hladoví? “ chci říct, ale neřeknu.
„Cože tak najednou voláš, chyběla jsem ti? “ uculí se Vanda, teď je rada na mně, abych odehrála svoji dobře známou roli.
„No jasně, dlouho jsme neměli čas pokecat na čistě dámský jízdě, ne? Ti chlapi, pořád něco chtějí…“ Zajímá mě kolik toho ví. Uvědomuje si, že je posedlá, nebo ne? Když jo, přišla k tomu ze své vůle? Ví taky, že Kyle je vampír? A ví, že to vím já…?
„Jsi v pohodě, Áně? “ Kráčíme k oblíbenému podniku, bude pizza a kola, jenže žaloudek mám stažený.

„Neházejte mi tam olivy, jo? “ Domlouvám číšnici a pak jdu na věc. „Jak to jde s Martinem? “
Vanda se rozezpívá, blaženě komentuje každičký moment, co strávila se svým klukem od posledního pátku a já ji tradičně vůbec neposlouchám. Je to takové moje osobní trýznění, úchylka.
„Hele, chtěla jsem se zeptat, “ skočím ji do řeči, když mele už deset minut v kuse. „Nenašlo by se v tom tvém k…lubu (kultu, byla bych řekla) místo? Mám nějak moc volna a sešla by se mi taková mimoškolská aktivita…“
Vidím, jak váhá, nevěří mi dost nato, aby mě jen tak zasvětila. Musím ji dopomoct…
„Možná bych dotáhla i Kylea, hm? “ Oči slečny Křížkové se rozjasní, chytla se.
„Týýý, no to není blbý nápad, “ Přinesou nám pizzu, jak jinak, s olivami. Začnu je vytahovat. „V sobotu se pořádá akce u kámoše na chatě, tam by jste mohli…“
„Budeme tam! “ chytnu se šance i když v sobotu dorazím nabeton sama.

Mobil vrní nedočkavostí jako hejno holek u jednoho hajzlu. Vytratím se na zmíněné místo a přiložím přístroj k uchu.
„Co je? “ syknu tlumeně, hlas na druhém konci se nejprve distingovaně pozdraví a pak se zeptá na postup naši věci. „Krucišpíz, jak si toho představuješ? Ne, až v sobotu. Jo, pozvala… rozumím, žádné strachy ...budu infiltrovat.“ Koutkem oka sleduji koridor klikatící se přes budovu zpátky k restaurační časti a vampír z telefonu mi klade na srdce, abych pracovala rychleji. Cítím se jako speciální agent a nebýt Kylea, pověsím tenhle džob na hřebík. Aha, Kyle… „Hele, co můj vampír? “ Telefon je hluchý.

Toho večere sednu za telku a civím na jeden stupidní film za druhým. Chce se mi spát, ale pokaždé, co zavřu oči, přepadají mě hloupé vzpomínky na minulost, od dětství stráveného převážně u babičky, přes dlouhý rad školních let až po dnešek. Vlastně ne, dnešek jakby nepatřil ke mně. Život, s kterým jsem konečně začínala být spokojená, mi někdo ukrad.
„Nechci o něj přijít…“ svěřím se prázdnému bytu, televize nehlučně šumí ohlašujíc konec vysílaní.

Do soboty mám dva dny, dnešní čtvrtek a zítřejší pátek. Škola má pohov, do zkoušek moře času, takže nemám co dělat. V takový den bych zavolala vampíra k sobě a vybodla se na realitu. Chvíli by si stěžoval na neodkladní prodej kytek a jakmile bych se chystala zaklapnout mobilní véčko, rozmyslel by si toho.
„Jsem u tebe deset minut po setmění, zlato.“ Do mobilu člověk nevidí, ale vždycky mám tušení, že se u toho tváří úchylně.
„Budu ti to stopovat podle webpočasí…“ řekla bych já. Dosud se nikdy neopozdil ani o minutu.
Zvednu mobil a vyzváním. Trvá to dlouho, ale volaný nakonec zvedne.
„Slečno Hanáčkova, promiňte, je den…“ mluví rozespale, jako zastánce upířích zvyklostí možná kvůli mobilu vylezl z opravdické krypty.
„Vím, promiň, “ Omluvím se rychle a nesoucitně pokračuji. „Můžeme se sejít? “
„Teď? “
„Až budeš moci, samozřejmě…“ Na druhém konci je ticho, pak se nadechne. „Není to pro vás bezpečné…“
Lidi opravdu nemusí, to nepotřebuji dostat písemně, ale já dva dny nevydržím jen tak sedět. „Nebuď srab…“
Ta slova mají kdoví proč magický účinek…

Upíři se od člověčenstva zas tak moc neliší. Taky mají své dobré a zlé dny, tedy noci, taky mají svá osobní postoje, problémy, přesvědčení. A zrovna mě se dostalo bojovat s démony právě s jedním z těch více pošahaných svého druhu. Kromě toho dnes nemá náladu. Postavím před něj skleničku s rudou tekutinou.
„Co to je? “ ohrne nos a i teď si drží odstup. Vypadá, jako když jde jeden spát a probudí se s vědomím, že nic nenaspal.
„Kuře, strejda je řezník…“ Vampír sáhne po sklenici, usrkne a pak se rozzáří. „Obstojné přijetí, na člověka…“ nadhodí, beru to jako kompliment.
„Víš, zrovna to mě zajímá…“ dívám se a na udivenou mi ta krev vůbec nevadí. Nevadí mi mrtví chlapi, zuby, krev… Stejně jako když se dívám na Kylea. Jejich svět možná neznám, ale ten kousek, co mi byl dosud odhalen, se zdá mnohem logičtější, než svět smrtelníků.
„Co zajímá? “ Vampír s umazanou pusou zvedne zrak od jídla, tmavé kruhy pod očima výraznější, než si je pamatuji od naposled.
„No, doufala jsem, že bys mi mohl vyprávět… o vás, o upírech.“ S nadějí pohlédnu do nelidských očí a bádám pochybnosti, opatrnost. „Jen to co můžeš… nechci od tebe číslo účtu…“
„Ne.“ Ohradí se a rázně odloží poloprázdnou sklenici.
„Nemůžu jen tak vhupnout do něčeho, čemu nerozumím, pane upíre. A není to fér, ani ses nepředstavil…“ Hrám na city, funguje to mezi lidmi, bude to fungovat i s vampíry. „Když já nevím…“ těká pohledem pryč a má neobyčejně hezký profil.
„Nebyl bys přijel, kdybys nebyl ochoten mluvit…“ upozorním ho důrazně a on přikývne. Sklenice zas v rukou.
„Nemůžu ti říct moc, ale vynasnažím se.“ Přitisknu si na prsa polštář a cítím jak mým tělem prochází mravenčení. „Je tady příběh, který bys měla znát… a aha, mé jméno je Lyott.“

Stáhnout dlaň do pěsti, roztáhnou, zas stáhnou… pořád dokola. Jak dlouho potrvá, než si na tebe Jezábel nejblíže vzpomene? Znáš ji, klidně to může být i stovka let, nemá důvod se náhlit. Vampír hladem nezemře, jenom zešílí v agonií touhy.
Povedlo se mi zuby přitáhnout přehoz až k bradě a alespoň už mi není taková zima, no hlad neodbytně sílí. Divím se, že mám i po tolika dnech své vědomí pod kontrolou, ale to bude ta samota. Není pokušení, není hlad. Není hlad, nu… není hlad. Navlhčím spráskané rty slinami a nutím se pořád dokola přecházet všemi momenty svého života. Čtyři sta let stačí tak v průměru jen na den a půl bizarního bloumání v nadrealitě a to mám zatraceně dobrou paměť.
Copak asi dělá Anna? Všimla si vůbec, že u ní nejsem? Zuby mi vyrazí přes spodní ret u pomyšlení na dívku. Uchopím v dlaních řetězy, které mi spoutávají ruce a s řevem nimi divoce zaškubám. Obraz zčerná a všechno je najednou rudé. Krev, teplá, živá… tak moc ji chci. A bude hůř…

 Vymyslený príbeh

3 0 0 0 0

Komentuj

3 komenty k blogu