Peklo

a opäť česky, neviem čo to so mnou dneska je...

PEKLO

Co je peklo?
Ráj či smrt?

Peklo, řádí v něm démoni a přízraky.
Ale, co když to není tak?
Co když to je jen zbylé krásy vrak?
Co když to byl ráj?

Otroci v okovech,
Bolest, oheň a skáza číhá tam,
Ale, co když pravdu nemám?
Mluvím o zakázaných věcech.

Ráj, bůh a andělé,
Jenže nemělo to tak být navždy.
Prišel boj, oheň a žár,
A na ráj, všichni zapomněli.

Satan, ten ho převzal,
Ďábel, ten ho chtěl.
A když už byl konec,
Měl co chtěl.

Proč chtěl ďábel ráj,
Plány svý měl,
No ty vyšli na zmar.
Hněv stoupal a oči planuly,
Ohněm starým tisíce let.
A když studený větry vanuly,
Měl už ďábel rozkousaný ret.

„Bůh, on za všechno může!“,
„Zderu ho z kůže!“.
Řekl ďábel a šel do nebe.
Jenže, potkal tebe.

Člověka, stvoření tak hloupé a prázdné,
Ďáblovi až myšlenka vázne.
Pak se jen ušklíbne,
„Copak si za tvora?“, ptá se.

„Člověk.“, odvětí to stvoření a jen tupě čumí,
Ďábel se zamyslí, copak asi umí?
Prohlíží si člověka,
V mysli pomsta odvěká.

„Řekni mi, člověče, kdožepak tě stvořil?“, optá se a čeká.
„Bůh.“, odvětí prostě a ďábla se leká.
„A pročpak si nahý?“, ptá se ďábel dál.
„Je to hádam špatné?“, řekne člověk a hraje si dál.

Ďábel se zašklebí a dá mu kalhoty.
„Co je to?“, ptá se člověk a oblékne se.
„Kalhoty.“, řekne ďábel a ušměje se.
Pak mu podá košili.
„Co je to?“, ptá se člověk a oblíkne se.
„Košile.“, řekne ďábel a ušklíbne se.

Pak dá ženě šaty.
„Co je to?“, optá se a oblékne se.
„Šaty.“, řekne ďábel a zašklebí se.

Bůh se na to kouká, nevěříc vlastním očím.
On snad z toho hněvu, z kůže vyskočí.
Než však došel do zahrady, ďábel dal človeku pravdu.
Bůh už vzteky bez sebe, hodí po nich kládu.

Ďábel se jen žašklebí a zmizne,
Před tím však naposled promluví s bohem:
„Lidé jsou jen loutky a je na nás, jak s nimi naložíme.“

Tak vzniklo svědomí, bolest, čest, láska, nenávisť, žárlivost a mnoho dalších vlastností které bůh a ďábel nadělují lidem...

 Blog

3 0 0 0 0

Komentuj

4 komenty k blogu