Mirko Filipovic začal svoji profesionální kariéru v roce 1996 jako kickboxer, následoval tak svého krajana Branka Cikatice (ten je mimochodem nejstarší vítěz K-1 Grand Prix – bylo mu 38 let a 208 dní.) V době, kdy Filipović pracoval u komanda chorvatské police, u protiteroristické jednotky Alpha, získal svojí přezdívku Cro Cop. Na začátku své kariéry vytupoval také pod jménem Tigar. Filipovic je známý zejména díky svému ničivému “left high kicku” , kterým už dokázal knockoutovat nejednoho soupeře (podle názoru některých lidí ovládá tento kop nejlépe na světě...) Jeho další silná zbraň jsou dlouhé kombinace úderů, kterým málokterý soupeř dokáže čelit.
K-1:
V roce 1996 ve věku 21 let vstoupil do K-1 Grand prix. Hned v prvním zápase zdolal finalistu z roku 95, Jeroma Le Bannera. V dalším zápase byl však zastaven Ernestem Hoostem. Do K-1 GP se vrátil o tři roky později,kdy knockoutoval britského fightera Rickyho “Tanka” Nicholsona, ale následovně opět utrpěl porážku od Švýcara Xhavita Bajramiho.
Navzdory tomu dostal divokou kartu na světový turnaj K-1, kde šokoval kickboxový svět svým vítězstvím nad tehdy nejvíce uznávaným fighterem K-1 Mikem Bernardem.Následovali knockouty japonské hvězdy Musashiho a australského karatisty Sama Greeca. Ve finále ale znovu utrpěl porážku od Ernesta Hoosta. Významným faktorem v tomto zápase byly jeho vzrůstající bolesti zlomených žeber, které měl už od čtvrtfinále. Poté následovala řada mnoha vítězství proti vysoce postaveným fighterům K-1, jako byli např. Peter Aerts, Mark Hunt a Remy Bonjasky. Filipovic byl první člověk, který dokázal knockoutovat neporazitelného velikána Boba “Bestii” Sappa a to za pouhých 86 sekund! V roce 2000 následovala opět řada vítězství a dostal se až do finále Grand Prix v Nagoye, kde natoupil proti Miku Bernardovi. Filipovic ale opět doplatil na zranění...do ringu doslova doskákal na jedné noze kvůli zranění z minulého zápasu. Bernard toho využil a neustále útočil na zraněnou nohu až do chvíle kdy bezmocný Filipovic už nemohl na noze ani stát...to pro něj znamenalo TKO v prvním kole. Mirko si nicméně v Japonsku získal obrovský respekt za svoji vytrvalost a výdrž. V tom samém roce se probojoval do finálové 8 světové GP, avšak byl opět poražen Ernestem Hoostem. V roce 2001 následovala šokující porážka od Kanadˇana McDonalda v prvním kole. Krátce ba to Filipovic nečekaně opustil K-1 a přestoupil do Pride FC.
Pride FC:
V roce 2001 začal Filipovic svoji kariéru v Pride FC. Sám to nazval jako osobní výzvu, po velké nespokojenosti se svými posledními výkony v seriálu K-1. Rok poté nechal práce u protiteroristické jednotky a začal se naplno věnovat své “zápasnické” kariéře. I v tomto období si uchovával “low kickboxing profil”,a i když nedosáhl titulu, zaznamenal další významná vítězství proti Marku Huntovi, Remy Bonjanskemu a Bobu Sappovi. Jeho start do Pride FC byl vynikající, po dlouhé řadě vítezství dostal v listopadu 2003 šanci bojovat proti držitely tituli Antoniu Rodrigu Nogueirovi. Filipovic kontroloval celé první kolo a už to vypadalo na senzační vítězství....ale ve druhém kole předvedl Nogueira úpěšný “takedown” a titul si tak ponechal. V roce 2004 pověsil Filipovic svoji K-1 kariéru na hřebík a za svého trenéra si vybral fabricia Verduma (šampióna v brazilském Jiu-Jitsu) a žačal pracovat na svých bojových schopnostech na zemi. V roce 2005 si vysloužil po 6 vítězných zápasech opět šanci bojovat o titul, který v té době držel dosud neporažený borec Alexander Emelianenko. Ale ani Filipovicovi se nepodařilo Emelianenka porazit a utrpěl porážku ve třetím kole. Později uvedl Filipovic v rozhovoru pro televizi, že do zápasu přišel hodně vyčerpaný , protože si neztihl zvyknout a časový rozdíl a v Japonsku téměř nespal...Měsíc se u Mirka projevili srdeční problémy a Pride FC opustil...netrvalo to ale dlouho a do seriálu se vrátil. 5. května 2006 nastoupil do Pride Open Weight turnaje. A hned v prvním zápase knockoutoval Ikuhisu Minowu za 70 vteřin. 1. června nastoupil do dalšího zápasu proti olympijskému vítězi v judu z Barcelony Hidehiku Yoshidovi. Ten nevydžel ničivou sérii Filipovicových kopů na jeho nohu a ring opustil v prvím kole. Toto vítězství mu vyneslo účast ve finálové 8 Pride a nastoupí 10.září proti W. Silvovi v turnaji Final Conflict.
Kromě zápasení se Mirko věnuje i fotbalu a hraje za chorvatský tým Cibalia Vinkovci. V roce 2003 vstoupil do politiky, když kandidoval za chorvatské sociální demokraty. Dostal se do tamního parlamentu, kde se soustředií hlavně na otázky prevence zločinu a financování policie.
neviem ci mirco nekedy vyhral K1, teda finalovu pyramidu.
a este jedna poznamka, porazit boba sappa neni sice jednoduche, ale povedzme si pravdu, bobbo neni skutocny fighter, skor nafucany nadopovany americky fotbalista, ktory vydrzi maximalne 30sekund sa v ringu pohybovat
moj oblubeny fighter je jednoznacne alexei ignashov, skoda ze je dlhodobo zraneny...
Ved Mirko porazil tusim Alexandra Emelianenka ale jeho brata Fedora uz nie.Tu sa pise ze Alexander ho porazil.Mirko mu dal High Kick a padol jak hruska.
Roleta je špeciálny inkognito mód, ktorým skryješ obsah obrazovky pred samým sebou, alebo inou osobou v tvojej izbe (napr. mama). Roletu odroluješ tak, že na ňu klikneš.
10 komentov
Povolání: kickboxer
Věk: 34
Datum narození: 10. 09. 1974
Místo narození: Vinkovici, Chorvatsko
Znamení: Panna
Životopis
Mirko Filipovic začal svoji profesionální kariéru v roce 1996 jako kickboxer, následoval tak svého krajana Branka Cikatice (ten je mimochodem nejstarší vítěz K-1 Grand Prix – bylo mu 38 let a 208 dní.) V době, kdy Filipović pracoval u komanda chorvatské police, u protiteroristické jednotky Alpha, získal svojí přezdívku Cro Cop. Na začátku své kariéry vytupoval také pod jménem Tigar. Filipovic je známý zejména díky svému ničivému “left high kicku” , kterým už dokázal knockoutovat nejednoho soupeře (podle názoru některých lidí ovládá tento kop nejlépe na světě...) Jeho další silná zbraň jsou dlouhé kombinace úderů, kterým málokterý soupeř dokáže čelit.
K-1:
V roce 1996 ve věku 21 let vstoupil do K-1 Grand prix. Hned v prvním zápase zdolal finalistu z roku 95, Jeroma Le Bannera. V dalším zápase byl však zastaven Ernestem Hoostem. Do K-1 GP se vrátil o tři roky později,kdy knockoutoval britského fightera Rickyho “Tanka” Nicholsona, ale následovně opět utrpěl porážku od Švýcara Xhavita Bajramiho.
Navzdory tomu dostal divokou kartu na světový turnaj K-1, kde šokoval kickboxový svět svým vítězstvím nad tehdy nejvíce uznávaným fighterem K-1 Mikem Bernardem.Následovali knockouty japonské hvězdy Musashiho a australského karatisty Sama Greeca. Ve finále ale znovu utrpěl porážku od Ernesta Hoosta. Významným faktorem v tomto zápase byly jeho vzrůstající bolesti zlomených žeber, které měl už od čtvrtfinále. Poté následovala řada mnoha vítězství proti vysoce postaveným fighterům K-1, jako byli např. Peter Aerts, Mark Hunt a Remy Bonjasky. Filipovic byl první člověk, který dokázal knockoutovat neporazitelného velikána Boba “Bestii” Sappa a to za pouhých 86 sekund! V roce 2000 následovala opět řada vítězství a dostal se až do finále Grand Prix v Nagoye, kde natoupil proti Miku Bernardovi. Filipovic ale opět doplatil na zranění...do ringu doslova doskákal na jedné noze kvůli zranění z minulého zápasu. Bernard toho využil a neustále útočil na zraněnou nohu až do chvíle kdy bezmocný Filipovic už nemohl na noze ani stát...to pro něj znamenalo TKO v prvním kole. Mirko si nicméně v Japonsku získal obrovský respekt za svoji vytrvalost a výdrž. V tom samém roce se probojoval do finálové 8 světové GP, avšak byl opět poražen Ernestem Hoostem. V roce 2001 následovala šokující porážka od Kanadˇana McDonalda v prvním kole. Krátce ba to Filipovic nečekaně opustil K-1 a přestoupil do Pride FC.
Pride FC:
V roce 2001 začal Filipovic svoji kariéru v Pride FC. Sám to nazval jako osobní výzvu, po velké nespokojenosti se svými posledními výkony v seriálu K-1. Rok poté nechal práce u protiteroristické jednotky a začal se naplno věnovat své “zápasnické” kariéře. I v tomto období si uchovával “low kickboxing profil”,a i když nedosáhl titulu, zaznamenal další významná vítězství proti Marku Huntovi, Remy Bonjanskemu a Bobu Sappovi. Jeho start do Pride FC byl vynikající, po dlouhé řadě vítezství dostal v listopadu 2003 šanci bojovat proti držitely tituli Antoniu Rodrigu Nogueirovi. Filipovic kontroloval celé první kolo a už to vypadalo na senzační vítězství....ale ve druhém kole předvedl Nogueira úpěšný “takedown” a titul si tak ponechal. V roce 2004 pověsil Filipovic svoji K-1 kariéru na hřebík a za svého trenéra si vybral fabricia Verduma (šampióna v brazilském Jiu-Jitsu) a žačal pracovat na svých bojových schopnostech na zemi. V roce 2005 si vysloužil po 6 vítězných zápasech opět šanci bojovat o titul, který v té době držel dosud neporažený borec Alexander Emelianenko. Ale ani Filipovicovi se nepodařilo Emelianenka porazit a utrpěl porážku ve třetím kole. Později uvedl Filipovic v rozhovoru pro televizi, že do zápasu přišel hodně vyčerpaný , protože si neztihl zvyknout a časový rozdíl a v Japonsku téměř nespal...Měsíc se u Mirka projevili srdeční problémy a Pride FC opustil...netrvalo to ale dlouho a do seriálu se vrátil. 5. května 2006 nastoupil do Pride Open Weight turnaje. A hned v prvním zápase knockoutoval Ikuhisu Minowu za 70 vteřin. 1. června nastoupil do dalšího zápasu proti olympijskému vítězi v judu z Barcelony Hidehiku Yoshidovi. Ten nevydžel ničivou sérii Filipovicových kopů na jeho nohu a ring opustil v prvím kole. Toto vítězství mu vyneslo účast ve finálové 8 Pride a nastoupí 10.září proti W. Silvovi v turnaji Final Conflict.
Kromě zápasení se Mirko věnuje i fotbalu a hraje za chorvatský tým Cibalia Vinkovci. V roce 2003 vstoupil do politiky, když kandidoval za chorvatské sociální demokraty. Dostal se do tamního parlamentu, kde se soustředií hlavně na otázky prevence zločinu a financování policie.
neviem ci mirco nekedy vyhral K1, teda finalovu pyramidu.
a este jedna poznamka, porazit boba sappa neni sice jednoduche, ale povedzme si pravdu, bobbo neni skutocny fighter, skor nafucany nadopovany americky fotbalista, ktory vydrzi maximalne 30sekund sa v ringu pohybovat
moj oblubeny fighter je jednoznacne alexei ignashov, skoda ze je dlhodobo zraneny...