Strunová nostalgia

„Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem jí zaspívat, ona mi zmizela. Zmizela jako laň u lesa v remízku, v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků...“

Hore, dolu, behajú prsty po strunách.

„Pozri, tento prst sem, tento sem. No dobre, a zahraj!“

Prešla som po strunách brnkátkom.

„Dobre Dadka! Vidíš, to je C,“ povedal s úsmevom.

Sedela som tam, menšia, než gitara v mojich rukách, a žiarila som hrdosťou.

....

„Nebe je modrý a zlatý, bílá je sluneční záře. Horko a sváteční šaty, vřava a spocený tváře. Vím, co se bude dít, býk už se v ohradě vzpíná!“

„Kdo chce ten může jít,“ pridala som sa, „já si dám sklenici vína! Hej!“

„Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít, ve stínu pod fíky poslouchat slavíky zpívat si s nima a pít!“

Dohrali sme a smiali sme sa. Už som bola väčšia než tá stará gitara na mojich nohách. A znova som rástla od hrdosti. Čo na tom, že sa občas pomýlim, zle chytím struny? Myslí si, že som sa zlepšila!

....

„No poď!“
„Kam ideme?“
„Uvidíš. Tuto za rohom,“ odpovedal, ukazujúc smerom k obchodom.
Zastali sme. Pozerám hore. Hudobniny?
Vošli sme a ja som sa presúšala sem a tam, obzerajúc krásne kúsky, ktoré som mala chuť pohladiť a zobrať domov, aj keď nie som taký maník, že by som ich potrebovala.
„Vezmem ju,“ počula som od pultu. To vážne?
„Všetko najlepšie Dadka,“ dal mi pusu, držiac v rukách novučičkú gitaru. Moju.

....

„Velká a odvěká tajemství přírody, že jenom z člověka člověk se narodí, že kořen s větvemi ve strom se spojuje, krev našich nadejí vesmírem putuje, na na na...“

Hore, dolu. Po strunách...

„Na na na, na na naaa....“

Sedím a hrám, so slzami v očiach. Chyba. Znova zle. Ale už ma nemá kto opraviť...

„O vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se. O lásce, o zradě, o světe...“

Hore, dolu. Kvap! Na struny...

„Bude to písnička o nás... A kometě.“

 Vyznanie

4 0 0 0 0

Komentuj

Komenty k blogu