svedkovia Jehovovi su obyčajní zkurvysyni.. sekta, ktorá ťahá z ľudí peniaze a robí z nich trosky bez vlastnej vôle závislé od spoločenstva. otrávil by som ich rádioaktivnym kadmiom, nech by z nich pekne zliezala koža celý týždeň za ukrutných múk. alebo polial kyselinou.. tak ich nenávidím!
@6 to mi vysvetli .. odkial to mas , zo zvedavosti som nieco hadala ale internet nie je vel,mi spolahlivy zdroj a i tak tam boli len nejake kecy o tom ze skumaju bibliu alebo co..
nechapem ako niekomu moze vadit ze niekto v nieco veri v nieco, (vid prispevky vyssie), ziadne respektovanie druhych? ziadna demokracia? iba osocovanie za vlastny nazor?
ak je to sekta, tak ak sa tam niekto pridá, je obyčajný dement a nech potom tak aj dopadne.
Náboženstvo je niečo iné a kresťanstvo + všetky ostatné sú med lízať oproti islamu...islam už na svete spôsobil toľko smrti a zla, že nechápem, ako ešte môže v tomto civilizovanom svete existovať.
síce, tam kde je Islam sa dá o civilizovanom svete len ťažko hovoriť.
všetky... sú založené na zvyklostiach a pomeroch vládnucimi pred stovkami rokov a oni sa to snažia doteraz dodržiavať presne tak, ako kedysi. ale na druhej strane, v dobe, keď zvykli, niektoré veci mali svoje opodstatnenie. Napr. v islame keď sa majú päťkrát denne modliť a predtým sa umyť, tak tým kedysi položili základy hygieny... viete si predstaviť koľkým chorobám mohli tam v tých teplých krajinách predísť len tým,že sa umývali?
je pravda, že v ranom stredoveku bolo kresťanstvo nejakým spojivkom, čo držalo národy pokope, ale na čo sa to zvrhlo pár rokov po tom.. a ak sa niekto pokúsil reformovať náboženstvo, hneď bol heretik, kacír a čo ja viem čo ešte
@m@trixxx - nebrala som do úvahy stredovek, myslím, že porovnávať to podľa toho je dosť scestné, pretože vtedy bol úplne iný svet ako teraz a istým spôsobom kresťanstvo vystihovalo mentalitu ľudí v tej dobe. Boli ľahko ovplyvniteľní a NAVYŠE najdôležitejšie je to, že v tej dobe cirkev mala so skutočným Bohom pramálo spoločné (teda niežeby teraz nemala), ale v tej dobe bola celá cirkev založená na peniazoch.
Okrem toho, kresťanstvo sa cez upaľovanie a podobné sračky ktoré páchalo v stredoveku prenieslo a v súčasnosti je to snáď jedno z najumiernenejších náboženstiev. Dalo by sa veľmi ľahko a zjednodušene povedať, že v kresťanstve spáchaš hriech, ideš sa vyspovedať, pomodlíš sa a si opäť voľný. V Islame je skoro akýkoľvek prehrešok trestaný /resp. môže byť trestaný/ smrťou.
Islam sa cez stáročia nedokázal dostať cez Śítov a Summitov, cez džihád, cez islamský fundamentalizmus, cez Šaríju, ktorá doteraz legálne uznáva týranie žien mužmi atď.
Skús si najprv čo to o Islame a Sharii naštudovať.
islam pokladam za fascinujuce naboženstvo.a sialene samozrejmee.nie preto ake je to mi je jedno ale ako ho beru ľudia. veria tomu a nikto a nič ich nepresvedči,su ako posadnuti niekedy take psycho pači sa mi to
najkrajši je budhizmus a konec
každe naboženstvo ma niečo do seba nie?je to take akoby s ineho sveta
@mielikki Precitaj si @36 od ayreen, presne to som ti chcel napisat.
Krestanstvo uz nie je take ake byvalo, "poludstilo" sa, zatialco islam je rovnako sialeny ako v minulosti (ak nie je este horsi). Alebo je kamenovanie, bicovanie a stinanie standard pre 21. storocie?
@porygon toto: v kresťanstve spáchaš hriech, ideš sa vyspovedať, pomodlíš sa a si opäť voľný, je také, že niečo spravím, ale keď sa párkrát pomodlím, tak je to zabudnuté, nič sa mi nestane... hentak si to aspoň zapamätajú.. hej, je to prehnané, ale treba brať do úvahy kultúrne rozdiely a tak
ja nezaznávam ani jedno ani druhé, ja len porovnávam, nakoľko nepatrím ani do jednej ani druhej, ani tretej... skupiny..
@ayreen@36 Vysvetlím. Kresťanstvo je tu od roku 0. Križiacke vojny prebiehali medzi rokomi 1000 a 1200 a inkvizícia asi do 1400 (opravte ma, ale myslím, že približne)
Islam je tu od roku 622. T.j. Islam je teraz niekde okolo roku 1400. Nepripomína ti to niečo?
A ešte sa pozri na jednu vec. Ty hovoríš, že ľudia boli vtedy ľahšie ovplyvniteľný? Šak presne to, čo robí Islam s ľuďmi teraz, robilo kresťanstvo v stredoveku. Lenže, kresťanstvo sa vyvinulo.
Mrkni na to. Teraz tu máme politické strany, žehnania politickým vodcom. Politika je mocná zbraň. A tiež média. Cirkev ľudí neovplyvňuje? To som si to všimol iba ja?
Ako som povedal, kresťanstvo sa vyvinulo, a za 600 rokov bude Islam tam, kde je dnes kresťanstvo.
A nemáš pravdu. Jednotlivca, alebo skupinu treba hodnotiť podľa jeho skutkov počas celej existencie. NIEJE náboženstvo, ktoré by napáchalo toľko bordelu ako kresťanstvo. A tiež zavádzania a brzdenia vývoja. Vďaka nemu sa vývoj v stredoveku prakticky zastavil. A to zďaleka nieje všetko. Odporúčam nejaký blog od @ivlu Ten to má pekne spísané.
@ayreen a ešte jedno zarazenie "v tej dobe bola celá cirkev založená na peniazoch" Do prdele. A teraz žijú z lásky, že? Môj ty bože. Pozri sa, ty hovoríš, že cirkev nemanipuluje? Veď ty si ukážkou.
@ink - to si ma teraz akože pekne sundal, fakt...ale akurát tak od smiechu...
JA že som ukážkou manipulácie cirkvi? JA, ktorá som v kostole nebola snáď od prvého svätého prijímania? JA, ktorá absolútne neuznávam všetky tie ich šialené zásady?
Na to ti môžem povedať akurát tak veľké HA HA HA a ešte jedno, najprv by si ma musel poznať aby si mohol vynášať závery o tom, kto so mnou manipuluje....
V tom čo som napísala som jasne uviedla, že podľa histórie sa neriadim, riadim sa podľa toho, čo je TERAZ, pretože aj otázka ankety je formulovaná v PRÍTOMNOM ČASE. A to, čo dnes robí s ľuďmi Islam, od toho má kresťanstvo pekne ďaleko a v súčasnosti sa tieto náboženstvá nedajú ani porovnávať.
Pekný deň.
A musím uznať, že si ma rozosmial tak, ako málokto na Birdzi s tou cirkvou...
Ak teda niesi zmanipulovaná, tak máš iba obmedzené vedomosti a nevhodne ich prezentuješ. To som písať nechcel, ale keď inak nedáš...
Otázkou je "Aké náboženstvo je podla vás najšialenejšie?" ja hodnotím celkovo náboženstvo. S celou ich históriou. Podľa mňa sú šialené všetky, ale ty si sa tu začala rozpisovať o tom, aký je Islam strašný, tak som ti vysvetlil prečo a prirovnal paralelu ku kresťanstvu.
Len som ťa chcel vyviezť z omylu. Rozhodne som nechcel hovoriť, že ťa poznám.
každé jedno náboženstvo má svoju fundamentalistickú odnož, vrátane mierumilovného budhizmu alebo hinduizmu, čo je paradoxné.. tým pádom sa pre mňa stáva šialené úplne každé a je blbosť hádať sa o tom, ktoré viac ublížilo a zabilo viac ľudí. náboženstvo sa stáva šialeným už len vtedy, keď má násilné tendencie, prestáva pomáhať a fanatizuje. a tak sa deje s islamom, kresťanstvom a všetkým ich odtrhnutým sektám a podobne. navyše, islamskí fundamentalisti si chcú chrániť ten svoj svet, boja sa nás presne takisto ako my ich. tak neviem, prečo prevyšuje ich šialenstvo nad naším šialenstvom.
AJ JA SOM SI DÁVNEJŠIE ROBIL "ILŮZIE" O TIBETSKOM LAMAIZME....
Tibetský buddhismus bez růžových brýlí
Popularita Tibetu a tibetského buddhismu na Západě dosáhla v posledních letech stavu, kdy mnoho „praktikujících“ buddhistů a příznivců Tibetu a tibetského buddhismu přijalo představu ideálního, vysněného Tibetu. Desetitisíce turistů se každý rok vydávají na zájezd do Tibetu, na který je pod záminkou expedice do tajemné země lákají velké i malé cestovní kanceláře. V tajemné Šangri-la, magické zemi na střeše světa, hledáme to, co nechceme nebo neumíme hledat doma.
To, že je buddhismus a jeho tibetská forma jednou z možností, jak naplnit náš duchovní život, je logické a normální. Tibet a tibetský buddhismus bychom však měli vidět takový, jaký je, se všemi jeho klady i zápory. To nejlepší, co můžeme udělat, je odložit růžové brýle idealismu a snů a podívat se na tibetský svět v plné jeho barevnosti.
Následující text se snaží ukázat některé méně známé a částečně kontroverzní události v nedávné tibetské historii. Jeho cílem není někoho od Tibetu a tibetského buddhismu odradit, ale spíše pomoci při odkládání oněch růžových brýlí...
Spojení světské a duchovní moci, které je známé prakticky po celém světě, se nevyhnulo ani Tibetu. Již od prvního příchodu buddhismu do Tibetu tibetští králové a jejich pozdější následovníci využívali buddhismus k získávání, upevňování nebo rozšiřování své moci. Dvanáct století tibetské historie spojené s buddhismem, je obdobím soupeření místních světských vládců podporovaných nebo podporujících různé buddhistické školy, obdobím plným násilných i nenásilných střetů nejen mezi vládci, ale i mezi příslušníky a přívrženci jednotlivých buddhistických škol.
Těchto střetů se účastnily všechny hlavní tibetské buddhistické školy i příslušníci původního tibetského náboženství - bönu.
Od 8. století Tibetu dominovala škola Ňingma až do doby, kdy v zemi vznikly a získaly na významu další školy založené v průběhu druhého šíření buddhismu. Od poloviny 13. století dominovala Tibetu škola Sakja, v 15. - 17. století vládly v Tibetu světské dynastie za podpory školy Kagjü, zejména Karma Kagjü. V 17. století převzala dominantní roli škola Gelug.
Stalo se to v době 5. dalajlamy, kdy se Tibet změnil v teokratický stát a kdy propojení světské a duchovní moci v osobě dalajlamů dosáhlo vrcholu.
Tento stav se zachoval až do čínské okupace v polovině 20. století, odkdy Tibetu dominuje krutý nacionalistický a komunistický režim novodobých vládců z Pekingu.
Tibetská historie i historie dalších buddhistických zemí v Asii ukazuje, že stejně jako křesťanství, islám nebo hinduismus, tak i buddhismus byl, je a pravděpodobně i bude zneužíván vládnoucími nebo vládychtivými jednotlivci a skupinami. Jménem buddhismu bylo vedeno mnoho krvavých bojů po celé Asii. Toto zneužití buddhismu (stejně jako křesťanství či islámu) mnozí buddhisté a příznivci buddhismu neradi přiznávají a raději přejímají nepravdivé tvrzení, že ve jménu „mírumilovného buddhismu nikdy nebyly vedeny žádné války“.
Boj o pravého karmapu
V moderní tibetské historii najdeme mnoho příkladů, kdy politika, politikaření, mocenské ambice a prestiž sehrály klíčovou roli v oblasti výsostně duchovní. Z pohledu Západu se snad nejvýrazněji projevily v událostech kolem vyhledání 17. karmapy, které mj. ukázaly na rozpory v tibetské exilové komunitě v Indii a Nepálu.
Situace, kdy byli na významnou duchovní pozici vybráni dva i tři kandidáti, v historii Tibetu není ničím novým: došlo k ní již několikrát. Smrt 16. karmapy Rangčung Rigpä Dordžeho v roce 1981 postavila Tibeťany před obtížný úkol:
najít nové vtělení jednoho z nejvýše postavených lamů v situaci, kdy přibližně 98 % Tibeťanů (asi 5 - 6 mil.) žije v Čínou okupovaném Tibetu a jen asi 2 % (100 - 200 tis.) žijí v exilu, ale prakticky všichni hlavní a významní představitelé všech buddhistických škol a všichni buddhističtí učenci žijí v exilu.
Na jaře 1992 zahynul při automobilové nehodě Džamgön Kongthul rinpočhe, a tak konečné rozhodnutí o novém karmapovi zůstalo na zbylých třech regentech. Tai Situ rinpočhe a Gjalcchab rinpočhe označili za sedmnáctého karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho (nar. 1985). Ten byl v létě 1992 po uznání dalajlamou (dalajlama karmapu nepotvrzuje protože patří do jiné školy) intronizován v tradičním sídle karmapů v klášteře Cchurphu, asi 70 km západně od Lhasy.
Třetí z regentů Žamar rinpočhe přišel s jiným kandidátem. V roce 1993 byl tímto regentem v indickém Dillí intronizován sedmnáctým karmapou Thajä Dordže (nar. 1983), který nebyl dalajlamou uznán.
Dnes, po několika letech, se situace kolem obou karmapů uklidnila, opadly vášně a všichni Tibeťané v Tibetu a naprostá většina tibetských exulantů uznává karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho. Thajä Dordže, sídlící v Dillí, je uznáván malou skupinou Tibeťanů soustředěných kolem Žamar rinpočheho.
V Evropě a USA je však situace jiná, především díky velkému množství buddhistických center vedených dánským lamou Ole Nydahlem, jenž patří do linie Žamar rinpočheho. Počty příznivců jednoho i druhého karmapy na západě jsou přibližně vyrovnané, možná s malou převahou stoupenců Thajä Dordžeho.
Čínské úřady rády využily rozkolu v tibetské exilové komunitě a rychle přispěchaly s „oficiálním potvrzením“ Orgjän Thinlä Dordžeho a zároveň předpokládali, že si mladého karmapu "na svém území" v Tibetu „vychovají“ podle svých představ.
Karmapa obklopený nepřátelským prostředím policie a falešných mnichů, nasazených do kláštera čínskými úřady, bojoval o zachování své identity a osobnosti více než sedm let.
Pomáhala mu v tom pouze hrstka nejbližších. Ve svých deseti letech odmítl uznat čínského „trucpančhenlamu“ a podpořil dalajlamou uznaného Gendün Čhökji Ňimu.
Čína mnohokrát zneužila jeho pobytu v Tibetu k propagandistické kampani o tzv. náboženské svobodě v Tibetu. Nakonec karmapa na začátku ledna 2000 za dramatických okolností utekl do indického exilu.
Dalajlama versus čínské vedení
Krátce po vyhledání 17. karmapy si Tibeťané našli i nového pančhenlamu, který je všeobecně považován, hned po dalajlamovi, za druhou nejvýznamnější postavu tradiční tibetské společnosti. Dalo by se tedy očekávat, že vyhledání jedenácté inkarnace pančhenlamy budou provázet i podobné problémy jako v případě vyhledání 17. karmapy.
Situace se však vyvinula úplně jinak: tibetská exilová komunita i Tibeťané v okupovaném Tibetu jednoznačně přijmou jediného kandidáta, čínské úřady však proti tomuto kandidátovi tvrdě zasáhnou, okamžitě jej uvězní a přijdou s vlastním kandidátem.
Proč najednou taková změna, když od intronizace karmapy neuplynuly ani tři roky?
Poté, co tibetské historii dominovala v posledních 400 letech škola Gelug, jsou i dnes naprostou většinou tibetské společnosti, v Tibetu i exilu, vnímáni dalajlama a pančhenlama nejen jako významní duchovní učitelé, ale i jako světští vůdci. Oba byly v době obsazení Tibetu v 50. letech 20. století ustaveni nejen do svých duchovních, ale i světských a politických funkcí. Jejich životní osudy se po necelých deseti letech rozešly.
Čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho (nar. 1935) utekl do indického exilu a stal se osobností, kterou zná celý svět jako neúnavného bojovníka za nenásilné řešení „tibetského problému“. Desátý pančhenlama Čhökji Gjalcchän (1938 - 1989) z Tibetu neutekl a strávil mnoho let v čínských věznicích, při nedobrovolném pobytu v Číně však i ve významných politických funkcích. Po svém návratu do Tibetu za zatím nevyjasněných okolností zemřel.
Na jeho osobu jsou dodnes rozporuplné názory: jedni ho považují za kolaboranta, druzí za hrdinskou oběť čínských represí. Seriozní zhodnocení jeho úlohy v tibetských dějinách bude provedeno pravděpodobně až s odstupem několika let.
Na rozdíl od dalajlamy a pančhenlamy je karmapa Tibeťany, čínskými úřady i okolním světem vnímán pouze jako duchovní vůdce a hlavní přestavitel Karma-kagjü, jednoho z pěti směrů školy Kagjü.
Vyhledání 17. karmapy byla sice událost významná, avšak přímo se dotkla pouze relativně malého počtu Tibeťanů, kteří se hlásí ke směru Karma-kagjü.
Autorita současného 14. dalajlamy je mezi Tibeťany, bez ohledu na to, kde žijí, tak velká, že jeho rozhodnutí jsou jednoznačně přijímána. Proto poté, co v roce 1989 zemřel 10. pančhenlama, inicioval dalajlama proces tradičního vyhledávání nového vtělení.
Po šesti letech v květnu 1995 dalajlama oficiálně potvrdil jako jedenáctého tibetského pančhenlamu (dalajlama pančhenlamu potvrzuje - patří do stejné školy Gelug) Gendün Čhökji Ňimu.
V procesu vyhledání nového pančhenlamy tedy hrál jednu z hlavních rolí dalajlama, hlavní ideologický protivník čínského komunistického vedení, a k činnosti předcházejícího desátého pančhenlamy již čínské úřady nemlčely, a tak rozhodně vstoupily do procesu, v němž měl dalajlama jednoznačně navrch.
Po několika dnech vyčkávání byl Gendün Čhökji Ňima i s rodiči zadržen a uvězněn na neznámém místě. Současně s ním čínská policie zatkla také Čhadel Rinpočheho, představeného sídelního kláštera pančhenlamů Tašilhünpo, který vedl skupinu vyhledávající nového pančhenlamu. Dodnes jsou oba zadržováni.
Po půl roce přišly čínské úřady s vlastním kandidátem na pančhenlamu. Gjalcchän Norbu byl ve zinscenovaném obřadu v chrámě Džókhang ve Lhase intronizován jako jedenáctý pančhenlama. Nikdo z Tibeťanů v Tibetu ani v exilu, ani ve světě ho však neuznal.
Mocný blesk a budoucnost tibetského exilu
V posledních letech řešila i samotná tibetská exilová komunita závažný problém, který pošramotil pověst Tibeťanů a tibetského buddhismu na Západě. Jedním z hlavních aktérů „problému Dordže Šudgän“ byl sám 14. dalajlama Tändzin Gjamccho, který pro „mnoho západních příznivců buddhismu ztratil auru neochvějného náboženského vůdce a jeho vlastní škola Gelug se dramaticky rozdělila na dva tábory“ [Brechtová].
Koncem 70. let 20. století se dalajlama veřejně zřekl jednoho z ochránců školy Gelug, který má svůj původ v 17. století. Dordže Šugdäna (v překladu mocný Mocný blesk) označil za „jednoho z nejnebezpečnějších démonů, který byl kdy podroben a přinucen k ochraně buddhismu a který krutě trestá všechny, kteří ho zradí“ [Brechtová].
I přesto, že Dordže Šugdän plní roli ochránce školy Gelug, dalajlama jako nejvyšší představitel této školy vyzval Tibeťany, aby se Mocného blesku vzdali.
To vyvolalo velkou roztržku v Gelugpě, kde uctívaní Dordže Šugdäna mělo hlubokou tradici. Důvodů, proč dalajlama odmítl uctívání Dordže Šugdäna, je více. Kromě doktrinálních buddhistických důvodů plynoucích z „nebezpečnosti mocného božstva“ to byly i důvody sociální a politické.
Mezi nejdůležitější úkoly Dordže Šugdäna patří chránit školu Gelug jako vládnoucí školu v Tibetu a chránit čistotu gelugpovského učení před vlivy dalších škol, zejména před Ňingmou. Tato koncepce byla v Tibetu přijatelná v minulých stoletích, ale v době rychle se měnícího života na konci 20. století musela být opuštěna.
Nejistá budoucnost tibetské exilové komunity a postupující věk dalajlamy, zatím jediného jednotícího prvku tibetského exilu i Tibeťanů v okupovaném Tibetu, vede hlavní politické i duchovní exilové autority stále k větší spolupráci, k překonávání ideologických a dogmatických rozdílů mezi jednotlivými buddhistickými školami i nebuddhistickým bönem, který je dnes spíše další buddhistickou školou.
Stále důležitější roli hrají různá ekumenická setkání a přebíraní praxí z jiných škol. Na druhé straně je vidět snahu po doktrinální čistotě, konzervativní dodržování staletých tradic a zachovávání výlučnosti "vládnoucí" školy Gelug, kterou reprezentují příznivci Dordže Šugdäna.
Dalajlamovy snahy o potlačení významu Mocného blesku a jeho přívrženců zesílily v roce 1996. Tehdy již bylo zřejmé, že jedním z vážných kandidátů na budoucího duchovního vůdce Tibeťanů je 17. karmapa Orgjän Thinlä Dordže - příslušník školy Kagjü.
Stoupenci Dordže Šugdäna se sdružili do několika umírněných i velmi radikálních organizacích. O sporu se dozvěděl celý svět.
Vězni Šangri-la
Nedílnou součástí tradiční tibetské duchovní tradice jsou nejen vysoce postavení mniši a mnišky - lamové a tulkuové, kteří dosáhli hlubokého duchovního vhledu a jsou schopni předávat svým žákům nejvyšší učení, ale i potulní mniši, poustevnicí, věštci, astrologové, šamani, zaklínači a znalci magických formulí.
Všichni patří do každodenního duchovního světa Tibeťanů, který zahrnuje nejen tibetský buddhismus, ale i bön a původní tibetské náboženské představy v tzv. kultu horských božstev.
Do exilu odešli hlavně představitelé „mnišského buddhismu“ a nositelé lidového buddhismu zůstali převážně v Tibetu. A tak se k nám dostala jen ta „část tibetské duchovní tradice, kterou reprezentují lamové a tulkuové“. [Bishop]
„Lidová stránka tibetského náboženství byla zanechána v okupovaném Tibetu, což je také jednou z příčin toho, že tibetský buddhismus je na Západě vnímán jako systematičtější, než jakým ve skutečnosti je či alespoň dříve byl.
Temné a poněkud chaotické stránky tibetského buddhismu byly zanechány za hřebeny hor na okupovaném území a tibetský buddhismus se na Západě zjevil znovuzrozený a jaksi očištěný.“ [Rozehnalová].
Toto nové vnímání „očištěného“ tibetského buddhismu na Západě někteří tibetští i západní učenci dokonce označují za novou tzv. „západní formu tibetského buddhismu“.
Nepochopení rozdílů mezi naším „západním tibetským buddhismem“ a skutečnými duchovními představami Tibeťanů v Tibetu, umocněné našimi představami a sny při čtení knih Lobsang Rampy, Jamese Hiltona nebo Alexandry David-Néelové pravděpodobně vedou k tomu, že si vytváříme o Tibetu mýty, které jsou realitě velmi vzdálené.
To, že by samotní Tibeťané mohli tyto naše představy a mýty uvést na pravou míru, je zatím nereálné. „Tibeťané totiž hledají na Západě oporu a pomoc a za takové situace jistě není vhodné bořit mýty,
které právě tuto potřebnou pozornost Západu přitahují.“ [Rozehnalová].
Významný americký znalec tibetského buddhismu Donald Lopez trefně pojmenoval stav, ve kterém se dnes Tibet nachází, slovy „Tibeťané jsou dnes vězni mýtu o Šangri-la“. A co s tím můžeme udělat my? Pokusme se sami v sobě zlomit mýtus Šangri-la a vypustit Tibeťany z jejich vězení..
TIBET (MF Dnes) - Do nedozírných stepí vtrhl agresivní moderní svět. Čínské úřady se snaží o zlepšení životních podmínek nomádů, mnohdy ale páchají více škody než užitku. Všechno tradiční se rozpadá, ale mají pastevci jinou možnost než se přizpůsobit?
Z dálky vypadá jejich život jako sladká idylka.
Šťastná a nekonečně svobodná. Panečku, to je něco, říkáte si. Nikdo je nehoní, žijí si stranou shonu světa, uprostřed oceánu trávy a barevných koberců kvetoucích rostlin,milují se, kdy se jim zamane, a podřizují se jen svým zvířatům.
Už už začínáte drokpům, tibetským nomádům, kapánek závidět.
Ale má to háček, přímo hák. Takhle nějak můžete přemýšlet při povrchním pohledu z okna teréňáku, který si to šine kolem rozlehlých pastvin a početných stád.
Realita se od idylky liší jako láska a nenávist.
Když pak vystoupíte a chvilku pobudete v černých nomádských stanech, kolikrát byste brečeli. Ani ne tak kvůli očividné bídě jejich obyvatel.
Spíše kvůli tomu, co museli od toho cizího světa, který se k nim nekompromisně hrne a kterému nerozumějí, v posledních letech vytrpět.
Pro Číňany a jimi řízené tibetské úřady jsou kočovní drokpové, zdá se, jen jakési nepříjemné položky ve statistice, s nimiž lze jediným podpisem, jediným škrtem pera dle libosti manipulovat.
Třeba nařízením změnit v usedlé „vesničany“. O dopady se nikdo nestará.
Je to koneckonců pro jejich „dobro“, přesvědčují snad sami sebe úředníci.
Drokpové jsou stejnou hříčkou čínského inženýrství jako vše ostatní v okupovaném Tibetu.
Hostina v jačím stanu Vrásčitý Losang s úzkým copánkem zapletených vlasů sedí před stanem z jačí srsti a s gustem vyvrhuje ovci. Bude hostina, před pár dny se mu totiž narodil vnuk. Jeho žena Mingun už netrpělivě postává vedle, voda na plechových kamínkách sycených argalem, sušeným jačím trusem – jediným palivem široko daleko – už vesele bublá.
„Kuchařské umění nomádů je dost jednoduché,“ říká náš řidič, jako by měl potřebu omlouvat to, co bude následovat. Zbytečně. Masitá polévka chutná skvěle, čaj s nezbytným jačím máslem je hustý a výživný a jačí jogurt jako závěrečný chod přímo nepřekonatelný.
A že si nikdo nedělá moc starostí s hygienou? Tak už to mezi pastevci chodí.
Losang se chechtá, když mu přes tlumočníka naznačím, že mu závidím svobodný život. Pak zvážní, trochu si povzdechne a říká: „Už to není jako dřív. Loni jsem porazil tolik zvířat, kolik jsem jen mohl, abychom s rodinou přežili. Cítil jsem se pak kvůli nim provinile, jako bych vraždil vlastní děti.“
Po staletí přicházely do vysokohorské stepi změny jen s ročními obdobími. V zimě se zbarvila do rezavě žluté, na jaře vyrašila šťavnatě zelená. Jaci a ovce se svobodně proháněli po svěžích pastvinách skoro 5 000 metrů vysoko. A když se přiblížily zimní mrazy, nomádi hnali stáda do údolí přes horské průsmyky.
Ovšem od 50. let minulého století byl Tibet vystaven drastickým metodám komunistických plánovačů. Nomádské rodiny násilně kolektivizovali, tradiční pastevectví nahradilo „novátorství“. Reformy nalinkované odkudsi z Pekingu ovšem zcela ignorovaly zkušenosti drokpů.
Tibetský způsob, při němž se zvířata sama pásla, byl shledán „primitivním“ a „nevědeckým“. Výsledkem samozvaného inženýrství byl hlad a erodované pastviny.
Mějte stálé adresy!!
Po zrušení Maových komun rozdělily úřady dobytek jednotlivým rodinám. Očekávaly ovšem, že se na přidělených pastvinách usídlí natrvalo. Tedy že se přestanou toulat a zbudují si „stálé adresy“.
Dalekosáhlé změny – často krajně pochybné, které mají podle úřadů zlepšit životní standard nomádů, přicházejí také do Sengta, pastevecké oblasti na řece Sengge Khamba poblíž posvátného Kailásu, kde žije Losang.
„Stálé domy, ploty a ostnatý drát, to pro nás není,“
vykládá starý kočovník a zuřivě srká horkou polévku. „Možná promladé, ty zajímajímotorky, auta. Ti utíkají do měst, tak jako můj syn – teď dělá v autodílně v Ali, už jsem ho rok neviděl,“ posteskne si.
Číňané či k nim loajální „pokrokoví“ Tibeťané vysvětlují nutnost trvalého usídlení pastevců logicky: „Umožňuje to efektivnější budování dalších sociálních projektů, škol, zdravotnických středisek, zavádění elektřiny,“ vysvětloval mi místní úředník v městečku Saga.
Úmysl jistě bohulibý. Pro nomády jde však často o změnu nestravitelnou.
Nedokážou si v nových podmínkách poradit, zvláště staří, v genech mají zakódovaný zcela jiný způsob existence.
Losangova rodina vlastní jedenáct jaků, sedmnáct ovcí, dva koně a šest koz. Patří v oblasti k těm méně majetným. Živí se, jak se dá – prodávají zvířata, aby si mohli zakoupit ostatní nezbytné potřeby, jako je nepostradatelná ječná mouka. „Prodáváme i jačí máslo a sůl,“ vypráví Losang a vrásčitou rukou hladí svého obrovského mastifa.
„Každý drokpa sní o tom, aby jeho stádo bylo co nejpočetnější, je to nejlepší taktika pro přežití,“ dodává. V drsném prostředí Tibetu, kde se sněhové bouře střídají s obdobími krutých mrazů, často mnoho zvířat vymírá a pastevci se ocitají na mizině.
Trvá jim pak celé roky, než dobytek znovu vypiplají. Cyklická pastva a různorodé složení stáda, to byly tradiční klíče k přežití v krutých podmínkách.
Není cesty zpět
Kritici vládních reforem tvrdí, že omezování pohyblivosti drokpů a ohrady přinesou víc škod než užitku.
Je obtížné rozhodnout, jak to opravdu je. Obě strany mají svoji pravdu. Tvrdit, že vše se má zakonzervovat ve středověku, aby neutrpěly jakési „hodnoty“, to je stejně scestné jako namyšleně soudit, že všechno spasí „novoty“.
Problémem je, že v Tibetu není nikdo, kdo by citlivě vážil pro a proti, kdo by se zeptal samotných drokpů, co vlastně chtějí. Všechno se dělá hr hr, šéfové u plánovacích stolů jsou až příliš netrpěliví.
Když se kácí les, holt létají třísky, chtělo by se dodat.
„Nevěřím, že tibetští nomádi by měli zůstat stejní jako před rokem 1959. Stejně tak jako farmáři v Ohiu žijí dnes jinak než v roce 1900,“ napsal Melvyn Goldstein, americký expert na Tibet.
Ne každý drokpa je stejný jako Losang, který se všeho nového straní v až panické hrůze. Nehledě na to, že mnozí Zápaďané jsou „šokováni“ tím, jak moderní svět vtrhl do „idylických“ tibetských plání, mnozí z nomádů jsou šťastni, když jde jejich životní úroveň nahoru.
Jeden bývalý kočovník, z něhož se stal prosperující podnikatel ve Lhase, říká: „Pro drokpy je obtížné rozhodnout se, zda zůstat v horách, nebo žít usedlejší život. Ovšem mnohé mladé tradiční životní styl nudí. Vždyť pozlátko nového světa je tak lákavé!“
„Zpočátku jsem se cítil nadřazen nad své přátele doma. Létal jsem letadlem, byl jsem i v Pekingu. Ale když jsem se pak vrátil domů, zjistil jsem, že přestože nemají nic, jsou šťastní, zatímco můj nový život vyplňuje jen samý shon a stres,“ vyprávěl muž, který poznal obě nesmiřitelné strany mince.
Ať je to, jak chce, s tradičními tibetskými nomády je to pěkně nahnuté. Zdánlivě sice mají na vybranou, ale zároveň už tuší, že není cesty zpátky. Proces destrukce klasické tibetské civilizace, akcelerovaný čínským humpoláckým přístupem, se zjevně nevyhýbá ani jim.
Ladislav Kryzánek
Online diskuse
Redakce Ekolistu.cz vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení pravidel si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvek.
TOŽ AKO-majů podla "VAŠEJ" mienky tí ČÍNSKÝ SŮDRUHOVIA PRAVDU???
Roleta je špeciálny inkognito mód, ktorým skryješ obsah obrazovky pred samým sebou, alebo inou osobou v tvojej izbe (napr. mama). Roletu odroluješ tak, že na ňu klikneš.
49 komentov
Ale každé náboženstvo ktoré verí v nejakú jednu všemocnú bytosť je dosť uletené.
Nechápem, ako si ľudia môžu pliesť vieru v boha s náboženstvom. Náboženstvo je nástroj na získavanie peňazí a moci.
ak je to sekta, tak ak sa tam niekto pridá, je obyčajný dement a nech potom tak aj dopadne.
Náboženstvo je niečo iné a kresťanstvo + všetky ostatné sú med lízať oproti islamu...islam už na svete spôsobil toľko smrti a zla, že nechápem, ako ešte môže v tomto civilizovanom svete existovať.
síce, tam kde je Islam sa dá o civilizovanom svete len ťažko hovoriť.
@michaello89 je rozdiel náboženstvo a viera v boha
je pravda, že v ranom stredoveku bolo kresťanstvo nejakým spojivkom, čo držalo národy pokope, ale na čo sa to zvrhlo pár rokov po tom.. a ak sa niekto pokúsil reformovať náboženstvo, hneď bol heretik, kacír a čo ja viem čo ešte
Kriziacke vypravy boli 1000 rokov dozadu, skuste nieco lepsie
a čo chceš? náboženské vojny? nerovnoprávnosť nekresťanov s kresťanmi? alebo ešte niečo iné?
zrejme by tu mal byť zákaz tém ohľadom hudby a náboženstva, lebo to tu ešte vyvolá ostré debaty
islam aj krestanstvo su rovnako expanzivne nabozenstva (a divne)
Okrem toho, kresťanstvo sa cez upaľovanie a podobné sračky ktoré páchalo v stredoveku prenieslo a v súčasnosti je to snáď jedno z najumiernenejších náboženstiev. Dalo by sa veľmi ľahko a zjednodušene povedať, že v kresťanstve spáchaš hriech, ideš sa vyspovedať, pomodlíš sa a si opäť voľný. V Islame je skoro akýkoľvek prehrešok trestaný /resp. môže byť trestaný/ smrťou.
Islam sa cez stáročia nedokázal dostať cez Śítov a Summitov, cez džihád, cez islamský fundamentalizmus, cez Šaríju, ktorá doteraz legálne uznáva týranie žien mužmi atď.
Skús si najprv čo to o Islame a Sharii naštudovať.
najkrajši je budhizmus a konec
každe naboženstvo ma niečo do seba nie?je to take akoby s ineho sveta
a som ateista
Krestanstvo uz nie je take ake byvalo, "poludstilo" sa, zatialco islam je rovnako sialeny ako v minulosti (ak nie je este horsi). Alebo je kamenovanie, bicovanie a stinanie standard pre 21. storocie?
ja nezaznávam ani jedno ani druhé, ja len porovnávam, nakoľko nepatrím ani do jednej ani druhej, ani tretej... skupiny..
Islam je tu od roku 622. T.j. Islam je teraz niekde okolo roku 1400. Nepripomína ti to niečo?
A ešte sa pozri na jednu vec. Ty hovoríš, že ľudia boli vtedy ľahšie ovplyvniteľný? Šak presne to, čo robí Islam s ľuďmi teraz, robilo kresťanstvo v stredoveku. Lenže, kresťanstvo sa vyvinulo.
Mrkni na to. Teraz tu máme politické strany, žehnania politickým vodcom. Politika je mocná zbraň. A tiež média. Cirkev ľudí neovplyvňuje? To som si to všimol iba ja?
Ako som povedal, kresťanstvo sa vyvinulo, a za 600 rokov bude Islam tam, kde je dnes kresťanstvo.
A nemáš pravdu. Jednotlivca, alebo skupinu treba hodnotiť podľa jeho skutkov počas celej existencie. NIEJE náboženstvo, ktoré by napáchalo toľko bordelu ako kresťanstvo. A tiež zavádzania a brzdenia vývoja. Vďaka nemu sa vývoj v stredoveku prakticky zastavil. A to zďaleka nieje všetko. Odporúčam nejaký blog od @ivlu Ten to má pekne spísané.
JA že som ukážkou manipulácie cirkvi? JA, ktorá som v kostole nebola snáď od prvého svätého prijímania? JA, ktorá absolútne neuznávam všetky tie ich šialené zásady?
Na to ti môžem povedať akurát tak veľké HA HA HA a ešte jedno, najprv by si ma musel poznať aby si mohol vynášať závery o tom, kto so mnou manipuluje....
V tom čo som napísala som jasne uviedla, že podľa histórie sa neriadim, riadim sa podľa toho, čo je TERAZ, pretože aj otázka ankety je formulovaná v PRÍTOMNOM ČASE. A to, čo dnes robí s ľuďmi Islam, od toho má kresťanstvo pekne ďaleko a v súčasnosti sa tieto náboženstvá nedajú ani porovnávať.
Pekný deň.
A musím uznať, že si ma rozosmial tak, ako málokto na Birdzi s tou cirkvou...
Mňa osobne sa najviac dotýka "šialenstvo" kresťanstva, ale niektoré kostoly sú nesporne úžasné (z čisto estetického hľadiska).
Argument: "nepoznáš ma" určite zaberá...
Ak teda niesi zmanipulovaná, tak máš iba obmedzené vedomosti a nevhodne ich prezentuješ. To som písať nechcel, ale keď inak nedáš...
Otázkou je "Aké náboženstvo je podla vás najšialenejšie?" ja hodnotím celkovo náboženstvo. S celou ich históriou. Podľa mňa sú šialené všetky, ale ty si sa tu začala rozpisovať o tom, aký je Islam strašný, tak som ti vysvetlil prečo a prirovnal paralelu ku kresťanstvu.
Len som ťa chcel vyviezť z omylu. Rozhodne som nechcel hovoriť, že ťa poznám.
každé jedno náboženstvo má svoju fundamentalistickú odnož, vrátane mierumilovného budhizmu alebo hinduizmu, čo je paradoxné.. tým pádom sa pre mňa stáva šialené úplne každé a je blbosť hádať sa o tom, ktoré viac ublížilo a zabilo viac ľudí. náboženstvo sa stáva šialeným už len vtedy, keď má násilné tendencie, prestáva pomáhať a fanatizuje. a tak sa deje s islamom, kresťanstvom a všetkým ich odtrhnutým sektám a podobne. navyše, islamskí fundamentalisti si chcú chrániť ten svoj svet, boja sa nás presne takisto ako my ich. tak neviem, prečo prevyšuje ich šialenstvo nad naším šialenstvom.
AJ JA SOM SI DÁVNEJŠIE ROBIL "ILŮZIE" O TIBETSKOM LAMAIZME....
Tibetský buddhismus bez růžových brýlí
Popularita Tibetu a tibetského buddhismu na Západě dosáhla v posledních letech stavu, kdy mnoho „praktikujících“ buddhistů a příznivců Tibetu a tibetského buddhismu přijalo představu ideálního, vysněného Tibetu. Desetitisíce turistů se každý rok vydávají na zájezd do Tibetu, na který je pod záminkou expedice do tajemné země lákají velké i malé cestovní kanceláře. V tajemné Šangri-la, magické zemi na střeše světa, hledáme to, co nechceme nebo neumíme hledat doma.
To, že je buddhismus a jeho tibetská forma jednou z možností, jak naplnit náš duchovní život, je logické a normální. Tibet a tibetský buddhismus bychom však měli vidět takový, jaký je, se všemi jeho klady i zápory. To nejlepší, co můžeme udělat, je odložit růžové brýle idealismu a snů a podívat se na tibetský svět v plné jeho barevnosti.
Následující text se snaží ukázat některé méně známé a částečně kontroverzní události v nedávné tibetské historii. Jeho cílem není někoho od Tibetu a tibetského buddhismu odradit, ale spíše pomoci při odkládání oněch růžových brýlí...
Spojení světské a duchovní moci, které je známé prakticky po celém světě, se nevyhnulo ani Tibetu. Již od prvního příchodu buddhismu do Tibetu tibetští králové a jejich pozdější následovníci využívali buddhismus k získávání, upevňování nebo rozšiřování své moci. Dvanáct století tibetské historie spojené s buddhismem, je obdobím soupeření místních světských vládců podporovaných nebo podporujících různé buddhistické školy, obdobím plným násilných i nenásilných střetů nejen mezi vládci, ale i mezi příslušníky a přívrženci jednotlivých buddhistických škol.
Těchto střetů se účastnily všechny hlavní tibetské buddhistické školy i příslušníci původního tibetského náboženství - bönu.
Od 8. století Tibetu dominovala škola Ňingma až do doby, kdy v zemi vznikly a získaly na významu další školy založené v průběhu druhého šíření buddhismu. Od poloviny 13. století dominovala Tibetu škola Sakja, v 15. - 17. století vládly v Tibetu světské dynastie za podpory školy Kagjü, zejména Karma Kagjü. V 17. století převzala dominantní roli škola Gelug.
Stalo se to v době 5. dalajlamy, kdy se Tibet změnil v teokratický stát a kdy propojení světské a duchovní moci v osobě dalajlamů dosáhlo vrcholu.
Tento stav se zachoval až do čínské okupace v polovině 20. století, odkdy Tibetu dominuje krutý nacionalistický a komunistický režim novodobých vládců z Pekingu.
Tibetská historie i historie dalších buddhistických zemí v Asii ukazuje, že stejně jako křesťanství, islám nebo hinduismus, tak i buddhismus byl, je a pravděpodobně i bude zneužíván vládnoucími nebo vládychtivými jednotlivci a skupinami. Jménem buddhismu bylo vedeno mnoho krvavých bojů po celé Asii. Toto zneužití buddhismu (stejně jako křesťanství či islámu) mnozí buddhisté a příznivci buddhismu neradi přiznávají a raději přejímají nepravdivé tvrzení, že ve jménu „mírumilovného buddhismu nikdy nebyly vedeny žádné války“.
Boj o pravého karmapu
V moderní tibetské historii najdeme mnoho příkladů, kdy politika, politikaření, mocenské ambice a prestiž sehrály klíčovou roli v oblasti výsostně duchovní. Z pohledu Západu se snad nejvýrazněji projevily v událostech kolem vyhledání 17. karmapy, které mj. ukázaly na rozpory v tibetské exilové komunitě v Indii a Nepálu.
Situace, kdy byli na významnou duchovní pozici vybráni dva i tři kandidáti, v historii Tibetu není ničím novým: došlo k ní již několikrát. Smrt 16. karmapy Rangčung Rigpä Dordžeho v roce 1981 postavila Tibeťany před obtížný úkol:
najít nové vtělení jednoho z nejvýše postavených lamů v situaci, kdy přibližně 98 % Tibeťanů (asi 5 - 6 mil.) žije v Čínou okupovaném Tibetu a jen asi 2 % (100 - 200 tis.) žijí v exilu, ale prakticky všichni hlavní a významní představitelé všech buddhistických škol a všichni buddhističtí učenci žijí v exilu.
Na jaře 1992 zahynul při automobilové nehodě Džamgön Kongthul rinpočhe, a tak konečné rozhodnutí o novém karmapovi zůstalo na zbylých třech regentech. Tai Situ rinpočhe a Gjalcchab rinpočhe označili za sedmnáctého karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho (nar. 1985). Ten byl v létě 1992 po uznání dalajlamou (dalajlama karmapu nepotvrzuje protože patří do jiné školy) intronizován v tradičním sídle karmapů v klášteře Cchurphu, asi 70 km západně od Lhasy.
Třetí z regentů Žamar rinpočhe přišel s jiným kandidátem. V roce 1993 byl tímto regentem v indickém Dillí intronizován sedmnáctým karmapou Thajä Dordže (nar. 1983), který nebyl dalajlamou uznán.
Dnes, po několika letech, se situace kolem obou karmapů uklidnila, opadly vášně a všichni Tibeťané v Tibetu a naprostá většina tibetských exulantů uznává karmapu Orgjän Thinlä Dordžeho. Thajä Dordže, sídlící v Dillí, je uznáván malou skupinou Tibeťanů soustředěných kolem Žamar rinpočheho.
V Evropě a USA je však situace jiná, především díky velkému množství buddhistických center vedených dánským lamou Ole Nydahlem, jenž patří do linie Žamar rinpočheho. Počty příznivců jednoho i druhého karmapy na západě jsou přibližně vyrovnané, možná s malou převahou stoupenců Thajä Dordžeho.
Čínské úřady rády využily rozkolu v tibetské exilové komunitě a rychle přispěchaly s „oficiálním potvrzením“ Orgjän Thinlä Dordžeho a zároveň předpokládali, že si mladého karmapu "na svém území" v Tibetu „vychovají“ podle svých představ.
Karmapa obklopený nepřátelským prostředím policie a falešných mnichů, nasazených do kláštera čínskými úřady, bojoval o zachování své identity a osobnosti více než sedm let.
Pomáhala mu v tom pouze hrstka nejbližších. Ve svých deseti letech odmítl uznat čínského „trucpančhenlamu“ a podpořil dalajlamou uznaného Gendün Čhökji Ňimu.
Čína mnohokrát zneužila jeho pobytu v Tibetu k propagandistické kampani o tzv. náboženské svobodě v Tibetu. Nakonec karmapa na začátku ledna 2000 za dramatických okolností utekl do indického exilu.
Dalajlama versus čínské vedení
Krátce po vyhledání 17. karmapy si Tibeťané našli i nového pančhenlamu, který je všeobecně považován, hned po dalajlamovi, za druhou nejvýznamnější postavu tradiční tibetské společnosti. Dalo by se tedy očekávat, že vyhledání jedenácté inkarnace pančhenlamy budou provázet i podobné problémy jako v případě vyhledání 17. karmapy.
Situace se však vyvinula úplně jinak: tibetská exilová komunita i Tibeťané v okupovaném Tibetu jednoznačně přijmou jediného kandidáta, čínské úřady však proti tomuto kandidátovi tvrdě zasáhnou, okamžitě jej uvězní a přijdou s vlastním kandidátem.
Proč najednou taková změna, když od intronizace karmapy neuplynuly ani tři roky?
Poté, co tibetské historii dominovala v posledních 400 letech škola Gelug, jsou i dnes naprostou většinou tibetské společnosti, v Tibetu i exilu, vnímáni dalajlama a pančhenlama nejen jako významní duchovní učitelé, ale i jako světští vůdci. Oba byly v době obsazení Tibetu v 50. letech 20. století ustaveni nejen do svých duchovních, ale i světských a politických funkcí. Jejich životní osudy se po necelých deseti letech rozešly.
Čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho (nar. 1935) utekl do indického exilu a stal se osobností, kterou zná celý svět jako neúnavného bojovníka za nenásilné řešení „tibetského problému“. Desátý pančhenlama Čhökji Gjalcchän (1938 - 1989) z Tibetu neutekl a strávil mnoho let v čínských věznicích, při nedobrovolném pobytu v Číně však i ve významných politických funkcích. Po svém návratu do Tibetu za zatím nevyjasněných okolností zemřel.
Na jeho osobu jsou dodnes rozporuplné názory: jedni ho považují za kolaboranta, druzí za hrdinskou oběť čínských represí. Seriozní zhodnocení jeho úlohy v tibetských dějinách bude provedeno pravděpodobně až s odstupem několika let.
Na rozdíl od dalajlamy a pančhenlamy je karmapa Tibeťany, čínskými úřady i okolním světem vnímán pouze jako duchovní vůdce a hlavní přestavitel Karma-kagjü, jednoho z pěti směrů školy Kagjü.
Vyhledání 17. karmapy byla sice událost významná, avšak přímo se dotkla pouze relativně malého počtu Tibeťanů, kteří se hlásí ke směru Karma-kagjü.
Autorita současného 14. dalajlamy je mezi Tibeťany, bez ohledu na to, kde žijí, tak velká, že jeho rozhodnutí jsou jednoznačně přijímána. Proto poté, co v roce 1989 zemřel 10. pančhenlama, inicioval dalajlama proces tradičního vyhledávání nového vtělení.
Po šesti letech v květnu 1995 dalajlama oficiálně potvrdil jako jedenáctého tibetského pančhenlamu (dalajlama pančhenlamu potvrzuje - patří do stejné školy Gelug) Gendün Čhökji Ňimu.
V procesu vyhledání nového pančhenlamy tedy hrál jednu z hlavních rolí dalajlama, hlavní ideologický protivník čínského komunistického vedení, a k činnosti předcházejícího desátého pančhenlamy již čínské úřady nemlčely, a tak rozhodně vstoupily do procesu, v němž měl dalajlama jednoznačně navrch.
Po několika dnech vyčkávání byl Gendün Čhökji Ňima i s rodiči zadržen a uvězněn na neznámém místě. Současně s ním čínská policie zatkla také Čhadel Rinpočheho, představeného sídelního kláštera pančhenlamů Tašilhünpo, který vedl skupinu vyhledávající nového pančhenlamu. Dodnes jsou oba zadržováni.
Po půl roce přišly čínské úřady s vlastním kandidátem na pančhenlamu. Gjalcchän Norbu byl ve zinscenovaném obřadu v chrámě Džókhang ve Lhase intronizován jako jedenáctý pančhenlama. Nikdo z Tibeťanů v Tibetu ani v exilu, ani ve světě ho však neuznal.
Mocný blesk a budoucnost tibetského exilu
V posledních letech řešila i samotná tibetská exilová komunita závažný problém, který pošramotil pověst Tibeťanů a tibetského buddhismu na Západě. Jedním z hlavních aktérů „problému Dordže Šudgän“ byl sám 14. dalajlama Tändzin Gjamccho, který pro „mnoho západních příznivců buddhismu ztratil auru neochvějného náboženského vůdce a jeho vlastní škola Gelug se dramaticky rozdělila na dva tábory“ [Brechtová].
Koncem 70. let 20. století se dalajlama veřejně zřekl jednoho z ochránců školy Gelug, který má svůj původ v 17. století. Dordže Šugdäna (v překladu mocný Mocný blesk) označil za „jednoho z nejnebezpečnějších démonů, který byl kdy podroben a přinucen k ochraně buddhismu a který krutě trestá všechny, kteří ho zradí“ [Brechtová].
I přesto, že Dordže Šugdän plní roli ochránce školy Gelug, dalajlama jako nejvyšší představitel této školy vyzval Tibeťany, aby se Mocného blesku vzdali.
To vyvolalo velkou roztržku v Gelugpě, kde uctívaní Dordže Šugdäna mělo hlubokou tradici. Důvodů, proč dalajlama odmítl uctívání Dordže Šugdäna, je více. Kromě doktrinálních buddhistických důvodů plynoucích z „nebezpečnosti mocného božstva“ to byly i důvody sociální a politické.
Mezi nejdůležitější úkoly Dordže Šugdäna patří chránit školu Gelug jako vládnoucí školu v Tibetu a chránit čistotu gelugpovského učení před vlivy dalších škol, zejména před Ňingmou. Tato koncepce byla v Tibetu přijatelná v minulých stoletích, ale v době rychle se měnícího života na konci 20. století musela být opuštěna.
Nejistá budoucnost tibetské exilové komunity a postupující věk dalajlamy, zatím jediného jednotícího prvku tibetského exilu i Tibeťanů v okupovaném Tibetu, vede hlavní politické i duchovní exilové autority stále k větší spolupráci, k překonávání ideologických a dogmatických rozdílů mezi jednotlivými buddhistickými školami i nebuddhistickým bönem, který je dnes spíše další buddhistickou školou.
Stále důležitější roli hrají různá ekumenická setkání a přebíraní praxí z jiných škol. Na druhé straně je vidět snahu po doktrinální čistotě, konzervativní dodržování staletých tradic a zachovávání výlučnosti "vládnoucí" školy Gelug, kterou reprezentují příznivci Dordže Šugdäna.
Dalajlamovy snahy o potlačení významu Mocného blesku a jeho přívrženců zesílily v roce 1996. Tehdy již bylo zřejmé, že jedním z vážných kandidátů na budoucího duchovního vůdce Tibeťanů je 17. karmapa Orgjän Thinlä Dordže - příslušník školy Kagjü.
Stoupenci Dordže Šugdäna se sdružili do několika umírněných i velmi radikálních organizacích. O sporu se dozvěděl celý svět.
Vězni Šangri-la
Nedílnou součástí tradiční tibetské duchovní tradice jsou nejen vysoce postavení mniši a mnišky - lamové a tulkuové, kteří dosáhli hlubokého duchovního vhledu a jsou schopni předávat svým žákům nejvyšší učení, ale i potulní mniši, poustevnicí, věštci, astrologové, šamani, zaklínači a znalci magických formulí.
Všichni patří do každodenního duchovního světa Tibeťanů, který zahrnuje nejen tibetský buddhismus, ale i bön a původní tibetské náboženské představy v tzv. kultu horských božstev.
Do exilu odešli hlavně představitelé „mnišského buddhismu“ a nositelé lidového buddhismu zůstali převážně v Tibetu. A tak se k nám dostala jen ta „část tibetské duchovní tradice, kterou reprezentují lamové a tulkuové“. [Bishop]
„Lidová stránka tibetského náboženství byla zanechána v okupovaném Tibetu, což je také jednou z příčin toho, že tibetský buddhismus je na Západě vnímán jako systematičtější, než jakým ve skutečnosti je či alespoň dříve byl.
Temné a poněkud chaotické stránky tibetského buddhismu byly zanechány za hřebeny hor na okupovaném území a tibetský buddhismus se na Západě zjevil znovuzrozený a jaksi očištěný.“ [Rozehnalová].
Toto nové vnímání „očištěného“ tibetského buddhismu na Západě někteří tibetští i západní učenci dokonce označují za novou tzv. „západní formu tibetského buddhismu“.
Nepochopení rozdílů mezi naším „západním tibetským buddhismem“ a skutečnými duchovními představami Tibeťanů v Tibetu, umocněné našimi představami a sny při čtení knih Lobsang Rampy, Jamese Hiltona nebo Alexandry David-Néelové pravděpodobně vedou k tomu, že si vytváříme o Tibetu mýty, které jsou realitě velmi vzdálené.
To, že by samotní Tibeťané mohli tyto naše představy a mýty uvést na pravou míru, je zatím nereálné. „Tibeťané totiž hledají na Západě oporu a pomoc a za takové situace jistě není vhodné bořit mýty,
které právě tuto potřebnou pozornost Západu přitahují.“ [Rozehnalová].
Významný americký znalec tibetského buddhismu Donald Lopez trefně pojmenoval stav, ve kterém se dnes Tibet nachází, slovy „Tibeťané jsou dnes vězni mýtu o Šangri-la“. A co s tím můžeme udělat my? Pokusme se sami v sobě zlomit mýtus Šangri-la a vypustit Tibeťany z jejich vězení..
. zdroj: TIBINFO (www.tibinfo.cz) autor: Ľubomír Sklenka ]
Nomádi, končit! Nejste dost vědečtí
28. května 2009
TIBET (MF Dnes) - Do nedozírných stepí vtrhl agresivní moderní svět. Čínské úřady se snaží o zlepšení životních podmínek nomádů, mnohdy ale páchají více škody než užitku. Všechno tradiční se rozpadá, ale mají pastevci jinou možnost než se přizpůsobit?
Z dálky vypadá jejich život jako sladká idylka.
Šťastná a nekonečně svobodná. Panečku, to je něco, říkáte si. Nikdo je nehoní, žijí si stranou shonu světa, uprostřed oceánu trávy a barevných koberců kvetoucích rostlin,milují se, kdy se jim zamane, a podřizují se jen svým zvířatům.
Už už začínáte drokpům, tibetským nomádům, kapánek závidět.
Ale má to háček, přímo hák. Takhle nějak můžete přemýšlet při povrchním pohledu z okna teréňáku, který si to šine kolem rozlehlých pastvin a početných stád.
Realita se od idylky liší jako láska a nenávist.
Když pak vystoupíte a chvilku pobudete v černých nomádských stanech, kolikrát byste brečeli. Ani ne tak kvůli očividné bídě jejich obyvatel.
Spíše kvůli tomu, co museli od toho cizího světa, který se k nim nekompromisně hrne a kterému nerozumějí, v posledních letech vytrpět.
Pro Číňany a jimi řízené tibetské úřady jsou kočovní drokpové, zdá se, jen jakési nepříjemné položky ve statistice, s nimiž lze jediným podpisem, jediným škrtem pera dle libosti manipulovat.
Třeba nařízením změnit v usedlé „vesničany“. O dopady se nikdo nestará.
Je to koneckonců pro jejich „dobro“, přesvědčují snad sami sebe úředníci.
Drokpové jsou stejnou hříčkou čínského inženýrství jako vše ostatní v okupovaném Tibetu.
Hostina v jačím stanu Vrásčitý Losang s úzkým copánkem zapletených vlasů sedí před stanem z jačí srsti a s gustem vyvrhuje ovci. Bude hostina, před pár dny se mu totiž narodil vnuk. Jeho žena Mingun už netrpělivě postává vedle, voda na plechových kamínkách sycených argalem, sušeným jačím trusem – jediným palivem široko daleko – už vesele bublá.
„Kuchařské umění nomádů je dost jednoduché,“ říká náš řidič, jako by měl potřebu omlouvat to, co bude následovat. Zbytečně. Masitá polévka chutná skvěle, čaj s nezbytným jačím máslem je hustý a výživný a jačí jogurt jako závěrečný chod přímo nepřekonatelný.
A že si nikdo nedělá moc starostí s hygienou? Tak už to mezi pastevci chodí.
Losang se chechtá, když mu přes tlumočníka naznačím, že mu závidím svobodný život. Pak zvážní, trochu si povzdechne a říká: „Už to není jako dřív. Loni jsem porazil tolik zvířat, kolik jsem jen mohl, abychom s rodinou přežili. Cítil jsem se pak kvůli nim provinile, jako bych vraždil vlastní děti.“
Po staletí přicházely do vysokohorské stepi změny jen s ročními obdobími. V zimě se zbarvila do rezavě žluté, na jaře vyrašila šťavnatě zelená. Jaci a ovce se svobodně proháněli po svěžích pastvinách skoro 5 000 metrů vysoko. A když se přiblížily zimní mrazy, nomádi hnali stáda do údolí přes horské průsmyky.
Ovšem od 50. let minulého století byl Tibet vystaven drastickým metodám komunistických plánovačů. Nomádské rodiny násilně kolektivizovali, tradiční pastevectví nahradilo „novátorství“. Reformy nalinkované odkudsi z Pekingu ovšem zcela ignorovaly zkušenosti drokpů.
Tibetský způsob, při němž se zvířata sama pásla, byl shledán „primitivním“ a „nevědeckým“. Výsledkem samozvaného inženýrství byl hlad a erodované pastviny.
Mějte stálé adresy!!
Po zrušení Maových komun rozdělily úřady dobytek jednotlivým rodinám. Očekávaly ovšem, že se na přidělených pastvinách usídlí natrvalo. Tedy že se přestanou toulat a zbudují si „stálé adresy“.
Dalekosáhlé změny – často krajně pochybné, které mají podle úřadů zlepšit životní standard nomádů, přicházejí také do Sengta, pastevecké oblasti na řece Sengge Khamba poblíž posvátného Kailásu, kde žije Losang.
„Stálé domy, ploty a ostnatý drát, to pro nás není,“
vykládá starý kočovník a zuřivě srká horkou polévku. „Možná promladé, ty zajímajímotorky, auta. Ti utíkají do měst, tak jako můj syn – teď dělá v autodílně v Ali, už jsem ho rok neviděl,“ posteskne si.
Číňané či k nim loajální „pokrokoví“ Tibeťané vysvětlují nutnost trvalého usídlení pastevců logicky: „Umožňuje to efektivnější budování dalších sociálních projektů, škol, zdravotnických středisek, zavádění elektřiny,“ vysvětloval mi místní úředník v městečku Saga.
Úmysl jistě bohulibý. Pro nomády jde však často o změnu nestravitelnou.
Nedokážou si v nových podmínkách poradit, zvláště staří, v genech mají zakódovaný zcela jiný způsob existence.
Losangova rodina vlastní jedenáct jaků, sedmnáct ovcí, dva koně a šest koz. Patří v oblasti k těm méně majetným. Živí se, jak se dá – prodávají zvířata, aby si mohli zakoupit ostatní nezbytné potřeby, jako je nepostradatelná ječná mouka. „Prodáváme i jačí máslo a sůl,“ vypráví Losang a vrásčitou rukou hladí svého obrovského mastifa.
„Každý drokpa sní o tom, aby jeho stádo bylo co nejpočetnější, je to nejlepší taktika pro přežití,“ dodává. V drsném prostředí Tibetu, kde se sněhové bouře střídají s obdobími krutých mrazů, často mnoho zvířat vymírá a pastevci se ocitají na mizině.
Trvá jim pak celé roky, než dobytek znovu vypiplají. Cyklická pastva a různorodé složení stáda, to byly tradiční klíče k přežití v krutých podmínkách.
Není cesty zpět
Kritici vládních reforem tvrdí, že omezování pohyblivosti drokpů a ohrady přinesou víc škod než užitku.
Je obtížné rozhodnout, jak to opravdu je. Obě strany mají svoji pravdu. Tvrdit, že vše se má zakonzervovat ve středověku, aby neutrpěly jakési „hodnoty“, to je stejně scestné jako namyšleně soudit, že všechno spasí „novoty“.
Problémem je, že v Tibetu není nikdo, kdo by citlivě vážil pro a proti, kdo by se zeptal samotných drokpů, co vlastně chtějí. Všechno se dělá hr hr, šéfové u plánovacích stolů jsou až příliš netrpěliví.
Když se kácí les, holt létají třísky, chtělo by se dodat.
„Nevěřím, že tibetští nomádi by měli zůstat stejní jako před rokem 1959. Stejně tak jako farmáři v Ohiu žijí dnes jinak než v roce 1900,“ napsal Melvyn Goldstein, americký expert na Tibet.
Ne každý drokpa je stejný jako Losang, který se všeho nového straní v až panické hrůze. Nehledě na to, že mnozí Zápaďané jsou „šokováni“ tím, jak moderní svět vtrhl do „idylických“ tibetských plání, mnozí z nomádů jsou šťastni, když jde jejich životní úroveň nahoru.
Jeden bývalý kočovník, z něhož se stal prosperující podnikatel ve Lhase, říká: „Pro drokpy je obtížné rozhodnout se, zda zůstat v horách, nebo žít usedlejší život. Ovšem mnohé mladé tradiční životní styl nudí. Vždyť pozlátko nového světa je tak lákavé!“
„Zpočátku jsem se cítil nadřazen nad své přátele doma. Létal jsem letadlem, byl jsem i v Pekingu. Ale když jsem se pak vrátil domů, zjistil jsem, že přestože nemají nic, jsou šťastní, zatímco můj nový život vyplňuje jen samý shon a stres,“ vyprávěl muž, který poznal obě nesmiřitelné strany mince.
Ať je to, jak chce, s tradičními tibetskými nomády je to pěkně nahnuté. Zdánlivě sice mají na vybranou, ale zároveň už tuší, že není cesty zpátky. Proces destrukce klasické tibetské civilizace, akcelerovaný čínským humpoláckým přístupem, se zjevně nevyhýbá ani jim.
Ladislav Kryzánek
Online diskuse
Redakce Ekolistu.cz vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení pravidel si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvek.
TOŽ AKO-majů podla "VAŠEJ" mienky tí ČÍNSKÝ SŮDRUHOVIA PRAVDU???