Rebeka se zvedla z postele, musela už jít. Ještě naposledy se šla podívat do zrcadla. Dlouhá drobná postava se postavila před zrcadlo. Její černo-fialové šaty se při pohybu kývaly jako zvoneček. Vzala do ruky kartáč na vlasy a začala si je pomalými tahy česat.Sedla si do křesílka před vyřezávaný toaletní stoleček.Chtělo se jí zase začít brečet. "Ne, nesmíš plakat, Daniel by tohle nechtěl!"Zadívala se do zrcadla, všimla si vsunuté fotografie za rám zrcadla. Byla na ní ona a Daniel. Tmavovlasý kluk s čertovským výrazem a s úsměvem od ucha k uchu, objímající tenkrát ještě šťastnou Rebeku. Držela fotografii před sebou, dívala se na ni a vzpomínala, že to bylo naposledy co se ještě smála, co byla šťastná, co tu s ní ještě byl Daniel. Upustila fotografii, lekla se klaksonu, který se ozval před jejím domem. "To bude táta." Zvedla ze země fotografii políbila ji a vsunula ji zpět za rám. " Neboj za 10 minut jsem u tebe." Vzala malinkou kabelku a pověsila si ji za rameno. Když procházela kolem psacího stolu, opatrně s něho vzala rudou růži.
Nastoupila do otcova auta. "Tak zlatíčko kam to bude?" Zeptal se jí mile otec. Rebeka se na něj podívala s bolestným výrazem ve tváři. Nemohla mluvit nešlo to. Otec hned pochopil. " Zlatíčko neboj za 10 minut tam budeme." A opravdu za necelých 10minut auto zastavilo před hřbitovem. " Tatí to je dobrý, já na ples dojdu neměj strach, tady se to asi protáhne, jeď domů. Přijdu jak jsme si domluvily jo?" Rebeka se otočila na podpatku a zamířila k velké vstupní bráně, která byla osvětlena pouze jednou pouliční lampou. "Tak jo, a měj se hezky." Věděl, že se jeho milovaná holčička dnes rozhodně bavit nebude. Sklopil hlavu a odjel zpět domů.
Stála sama, opuštěná, před místem, které od jisté doby nenáviděla! Připadala si jako malá rozklepaná holčička, která každou chvilku zavolá maminku o pomoc.Rozhlédla se jestli ji nikdo nevidí, dnes by byla ráda jenom s Danielem. Pomalými kroky vešla na to temné,chladné místo. Šla pořád dál a dál dokud se nezastavila u jednoho menšího, mramorového hrobu. Klekla si před něj, zadívala se na písmena a číslice na něm vyryté. Se slzami v očích pomalinku začala číst. "Daniel Pole - narozen: 4.8. 1985 - zemřel: 10.8. 2002." Když dočetla měla už celé rozmazané oči. Praštila pěstí o hrob. "Bože Daniely ty jsi tu teď měl být semnou! Sakra bylo ti pouhých 17 let! Ty jsi ještě neměl odejít!Proč jsi mě tu nechal?Proč jsi doprčic běžel zamnou? Proč? Proč tam muselo jet to blbý auto?!" V pláči se zhroutila vedle Danielova hrobu, ležela tam dívala se na hvězdy, cítila ho vedle sebe, cítila že je tam s ní!
Seděl na vlastním hrobě, díval se na ni jak tam malátně leží a dívá se na hvězdy. Věděl že tohle je jen a jen jejich chvilka. Rebeka si sedla a zadívala se na něj jako by ho viděla. "Já, já vím že tu jsi Danieli.Ty jsi pořád semnou cítím tě tu." Danielovy se objevily u očí slzy. Seděl, měl pokrčené nohy a na nich opřenou hlavu a plakal, bolest uvnitř něho byla obrovská a ta mu dopomohla. Viděla ho jak tam sedí, jak pláče, byla zmatená. "To není možný", objevil se jí na tváři úsměv. "Danieli." Řekla tak tiše, že se slovo v tichu rozplynulo. Seděl tam, plakal, miluje jí, a milovat vždy bude. Dotkla se ho, pohladila ho po vlasech. Lekl se, otočil se na ni. Ještě pořád seděl na ledovém mramoru, jen zvedl hlavu a nechápavě se na ni podíval. Klečela těsně naproti němu, měla úsměv na tváři. Zvedla ruku a pohladila ho po tváři. "Ale jak?" Nechápal. "Jak je to možný? Já, já jsem mrtvý!" Zadíval se na Rebeku. Dívaly si z očí do očí. Daniel vše pochopil. Tohle byla poslední šance, poslední šance se rozloučit. "Reb!" Zvedl ruku přitáhl si její hlavu ke své a dal jí ten nejkrásnější, nejžhavější, nejdelší polibek. Rebeka mu ho oplatila. Stáli proti sobě, vyděšení z toho co se bude dít, věděli že tohle není na věky. "Miluji tě!" Řekla z plných plic. "Reb, pamatuj si, že budu vždycky s tebou jasný? Miluji tě!". Naposledy ji políbil. Poodstoupil o krůček. Zvedl pravou ruku dlaní k Rebece. Ta udělala totéž. Jakmile se dotkly, začal od toho místa mizet. Stékaly jí slzy, rozplýval se jí, ale co rozpoznala byly pohyby jeho rtů říkaly Miluji tě. Jen tiše odpověděla: "Já tebe taky!" Rukou se stále dotýkal té její. Zvedl druhou a poslal ji pomyslnou pusu, zmizel. Rebeka tam stála s nataženou rukou, pálily jí oči od slz. "Slibuji, že na tebe nikdy nezapomenu." Stál tam a viděl, že se stále dotýkají. Sklopil hlavu. "Slibuji že budu pořád s tebou!"
Nepísala som to ja.
Blog
Komentuj
6 komentov k blogu
1
shanti
21. 1.januára 2008 19:30
necudujem sa ze je to tvoja srdcovka...
Napíš svoj komentár