Naproti cukrárně stál jeden malý krámek se starožitnostmi. Jela jsem právě kolem, když jsem si všimla, kdo je uvnitř. U vitríny stál můj kamarád se svou dívkou. Usmála jsem se sama pro sebe a chtěla jít dál. Pak jsem si ale najednou všimla obličej té holky. Kamarádovu dívku jsem, samozřejmě, poznala pěkných pár let, vždyť jsme spolu chodili na doučování z němčiny. Jenomže tahleta holka, která tam uvnitř stála, nebyla moje kamarádka. Tuhle jsem viděla poprvé. Zůstala jsem zaraženě stát a dívat se na ně, snad je to jenom známá.
Známá se však k mému kamarádovi chovala až moc důvěrně. A on? Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Právě naopak. Z pohledu na ně mi náhle došlo, že už to spolu snad táhnou pěkných pár dní nebo týdnů.
Rychle jsem se odsud hnala pryč a v mysli se mi honili různá vysvětlení. Snad se rozešli a kámoška mi o tom zapomněla říct? Bylo pravdou, že poslední dobou jsme už spolu nevycházeli tak dobře jako dřív, no myslela jsem, že jsme pořád kamarádky.
Naštvaná náhle na svět i na ní, jsem vytáhla z kapsy mobil a napsala ji esemesku. Veroniko, proc jsi mi nerekla, ze jsi se s Martinem rozesla? Copak uz nejsme kamaradky? Několik rychlých kliknutí a zpráva byla odeslána.
Myslela jsem, že to mě snad trochu ukonejší, avšak mýlila jsem se. Pořád jsem měla uvnitř ten samý divný pocit. Záhy na to, co jsem odeslala zprávu, můj mobil začal zvonit. Někdo mi volal. Veronika.
Okamžitě jsem to zdvihla, byla jsem zvědavá, co mi řekne. „Ano? “ ozvala jsem se. „Proboha, Lenko, jaks přišla na to, že jsme se rozešli? Vždyť se máme s Martinem rádi. Odkud máš tyhle nesmysly? “ Náhle jsem zastala. Tohle jsem teda vážně nečekala. Ne, to přece nemůže být pravda. Martina znám již od školky. Teda, myslela jsem, že ho znám.
„Já… můj kamarád mi to řekl. Ale zřejmě se spletl. Moc se ti omlouvám, Ver, “ v tom okamihu mi nenapadlo nic jiného. Nemohla jsem jí přece říci, že jsem ho viděla s jinou, jak se okázale líbají. Stejně by mi to nevěřila.
„Lenko, takovou dobu jsme kamarádky, samozřejmě, že bych ti byla řekla něco takového, kdyby se to opravdu stalo.“
Vyměnili jsme si ještě několik slov a pak zavěsili. Vůbec se mi to nechtělo líbit. Můj nejlepší kamarád zahýbá mé nejlepší kamarádce. Co se v takové situaci dělá?
Nevěděla jsem, jak dál v tomhle případě, mohla jsem snad jenom domluvit kamarádovi, aby se Veronice přiznal. Za pokus to stálo, a tak jsem opět vybrala mobil a vytočila jeho číslo.
„Hele, Martine, “ řekla jsem. „Cože to máš za novou blonďatou fešandu po svém boku? Veronika ti už nestačí? “ V telefonu se náhle rozhostilo ticho. „Leni, “ ozval se pak. „Prosím, neříkej to Ver, já ji to řeknu sám, slibuji.“ Polkla jsem. „Víš, myslela jsem, že si lepší, ale ty jsi stejný. To víš, že ji to řekneš, nebo ti udělám peklo, “ broukla jsem sladce do telefonu a zavěsila. Teď jsem jenom mohla doufat, že kluk dostojí svého slibu.
Proč musejí pořád všichni kolem lhát? Copak to nejde i jinak? Napadlo mě ještě.
Za prípadné pravopisné a štylistické chyby sa vopred ospravedlňujem
Je to možné?
Komentuj
2 komenty k blogu
1
gaaragirl
22. 8.augusta 2009 20:58
vau, no ťa to nejako chytilo počúvaj ale je to super
Napíš svoj komentár