„Hele, Lenko, “ řekl mi jeden z nich, „nepřeháníš to už trochu? “ Kouknu se na něj nechápavě: „A co jako máš na mysli? “
Ten se na mě koukne takovým divným způsobem, až mám najednou pocit, že jsem snad spáchala něco fakt hrozného. „Ale no tak, snad víš, ne? “ zvedne jedno obočí. „Všechno. To, jak se oblíkáš, třeba. Ta černá. Už bys to fakt mohla změnit. A ti tví nesmysly o upírech. Vždyť je to všechno tak hloupý a nesmyslný. Přijde mi to všechno moc absurdní. Jdeš s tím fakt do extrémů. Zpomal přeci.“
V krku mám najednou velkou bouli a těžce polknu. Tak takhle to vidí? Takhle mě všichni vnímají? Zesmutním. Najednou si uvědomím, že mě opravdu neznají. Nechápou, že já nic do žádných extrémů neženu. Jo, jistě, občas něco plácnu, pár nesmyslů nebo divných či matoucích vět, které se mohou zdát opravdu extrémní, ale nikdy to tak úplně nemyslím. Copak to nevidí, nechápou?
„Jane, a já myslela, že mě znáš, “ řeknu pomalu a svěsím smutně hlavu. „Ale já tě znám, Lenko, “odpoví mi nechápavě. Než stačí říct něco víc, skočím mu do řeči: „Jo, jasně. Ale ne doopravdy. Protože kdyby ano, nevedli bychom tenhle rozhovor.“
Pomalu se postavím a kouknu na měsíc. Už zanedlouho z něho nezbude vůbec nic. A já bláhová jsem doufala, že se tady někdo přeci jen najde, kdo mě bude rozumět. Kde jsem, ksakru, udělala chybu?
Po zbytek večera se fakt snažím tvářit se i nadále přirozeně, tak přirozeně, jak jen to jde. V mysli mi ale pořád hučí ten přihlouplý rozhovor a hlodá mě uvnitř. A měsíc na mě a ostatní pořád svítí, nevinně a znuděně. On nemusí řešit žádné vztahy. Jen svítit.
Za prípadné pravopisné a štylistické chyby sa vopred ospravedlňujem
Je to možné?
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár