Známý český historik Jaroslav Čvančara charakterizoval v jedné ze svých publikací hlavní rysy někdejší Hitlerovy mládeže mimo jiné těmito slovy: „Německá mládež je díky bohaté sportovní činnosti, kolektivismu i stmelujícím pochodům tělesně velmi zdatná. Avšak kult síly, naprostá poslušnost, nemilosrdnost až krutost, je zaměřena k nadřazenosti a nepřátelství vůči všemu neněmeckému.“ (Někomu život, někomu smrt -1943-1945, str. 95). Stále se ještě v našich krajích setkáváme s hluboce zakořeněným názorem, podle nějž byl každý německý mladík, příslušník Hitlerovy mládeže, automaticky nelidským vyvrhelem, nehodný lidského soucitu, což se ostatně často projevuje i v diskusích o poválečných excesech na Němcích na našem území. Argumentace „vždyť oni byli z Hitlerjugend“ nebo „on byl členem zfanatizované Hitlerovy mládeže“ jako by automaticky měla postačit při omlouvání a ospravedlňování příležitostných ukrutností spáchaných na mladých lidech, jejichž „zločin“ spočíval čistě v členství v HJ, které bezpochyby naprostá většina mladých Němců a Rakušanů přijímala ráda nebo dokonce s nadšením.
Kdo ale nechce vidět širší souvislosti, kdo nechce zkoumat opravdové vnitřní pohnutky a pozitivní motivaci, která za nadšením těchto ještě nedospělých jedinců z podstatné části stála, kdo nechce za tehdejší službou mládeže vidět také jedince obšťastňující momenty, pramenící z kladných pocitů, jako je například smysl pro pospolitost a družnost, ten samozřejmě také rád přehlídne skutečnost, že Hitlerova mládež udržovala během své existence četné styky se státními mládežnickými organizacemi spojeneckých resp. obsazených zemí a intenzivně s nimi spolupracovala. Nutno však konstatovat, že určitý pocit výjimečnosti (někdy až nadřazenosti) vlastní kultury, stejně jako zahleděnost především na potřeby a nároky vlastního národa, to byly samozřejmě neoddiskutovatelné jevy. Hovořit v této souvislosti zevšeobecněně o „nepřátelství vůči všemu neněmeckému“ není ovšem na místě.
Často lze také slyšet o „nenávisti“, která se prý v mladých Němcích měla v rámci výchovy v Hitlerově mládeži pěstovat ve styku s Čechy na území Protektorátu a v Sudetech. Ne nenávist, ale snad jakýsi pocit určité privilegovanosti jako příslušníků „státotvorného národa“ a „prvního národa v Říši“ a a zákonitě subjektivní pocit nadřazenosti , to bylo asi to hlavní, čímž lze charakterizovat vnímání sama sebe ve vztahu k Čechům, vtloukané německé mládeži Čech a Moravy do hlavy. Neuškodí v této souvislosti připomenout, že český národ žil od roku 1939 na území Říše, která nebyla mnohonárodnostním útvarem jako bývalé Československo, kde „státotvorný národ Čechoslováků“ rozhodně neměl tak vysoký procentuální podíl na celkovém obyvatelstvu jako nyní Němci v Říši a Češi v bývalé ČSR dokonce tvořili jen přibližně 50%.
Služba německé mládeže v HJ podléhala samozřejmě i v Protektorátu přesně stanoveným směrnicím. Velitelství Čechy a Morava Říšského vedení mládeže NSDAP vydávala na každý měsíc přesné instrukce o tom, jak má konkrétně vypadat služební plán Hitlerovy mládeže na našem území. Byl vypracován konkrétní rozvrh na každý týden, zohledňující jak duchovní, tak i sportovní, kulturní a branně výchovnou stránku služby německé mládeže. Od promítání výchovných filmů, přes společný zpěv, společné cvičení, orientační nácvik v terénu, až po střílení do terčů u chlapců a vyšívání u dívek bylo prakticky všechno exaktně a jednotně naplánováno dle jednotlivých dnů v týdnu. Zvláštní pozornosti se v těchto instrukcích, vydávaných pravidelně v periodiku „Führerdienst“ (pro vůdce HJ) a „Führerinnendienst“ (pro ženské vůdce mládeže), věnovala pochopitelně duchovní a světonázorové výchově. Na každý měsíc připadaly různé oficiální svátky a pamětní dny nacionálněsocialistického státu a ty se pak staly předmětem tematických přednášek, které pořádali ve svých kolektivech jednotliví vůdci HJ v kroužcích. Tyto příručky také pevně stanovovaly pořadí programu jednotlivých schůzek, otázky, které má příslušný mládežnický vůdce pokládat kolektivu a podobně.
Autorem řady textů v těchto instrukčních příručkách byl z velké části přímo nejvyšší zástupce organizace Hitlerovy mládeže na území Protektorátu, HJ-Gebietsführer Fritz Knoop, který mj. také úzce spolupracoval ve funkci poradce také s vedením českého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a účastnil se celé řady významných akcí, které Moravcovo Kuratorium pořádalo. O to víc by nás mohlo zajímat, co bylo v rámci duchovní a politické výchovy mladých Němců v HJ vtloukáno do hlavy ohledně ideálního chování nejen vůči příslušníkům českého národa, ale i vůči tzv. „Volksdeutsche“, tedy jedincům, hlásícím se k německé národnosti ale žijícím v převážně českých sídelních oblastech. Handicapem těchto občanů hlásících se k německé národnosti byla v nejednom případě také horší znalost německého jazyka.
Příručka „Führerdienst“ se v březnu 1944 tematicky soustředila především na nutnost nošení „bezvadné uniformy“ příslušníků HJ a také odpovídající způsob ošacení mládeže v civilu. Najdeme zde však také velmi pozoruhodný text, formulovaný jako proslov k mládeži, který se měl ve stejné podobě přednášet na světonázorovém školení nižších vůdců HJ (pro ilustraci se např. u chlapců ve věku 14-18 let útvary HJ organizačně dělily následovně: nejnižší stupeň „kamarádstvo“ s počtem asi 10 chlapců, nad ním stál „roj“ skládající se ze 4 kamarádstev, nad rojem stálo „družina“ ze 4 rojů, nad ním „kmen“ z 3-5 družin, podobně pak další vyšší stupně „podprapor“, „prapor“ až po „Gebiet“, tj. oblast skládající se ze 40 „praporů“, kterou vedl HJ-Gebietsführer, tedy hodnost, kterou v Protektorátě měl Fritz Knoop). Tento následující text se přednášel jednotně německým chlapcům a dívkám a osvětloval zásady, které mladí měli dodržovat ve styku s příslušníky českého národa:
"Kamarádi!
.
Žijeme v prostoru, ve kterém se znovu a stále dostáváme do styku s jedním jiným národem, s Čechy. Asi jste si už často předkládali otázku, jak se máme v uniformě, ale také v civilu, vůči tomuto národu chovat. Mnozí z vás pocházejí ze středu Říše, a je tomu asi poprvé, že stojí před takovýmito otázkami. Jiní zase prožívali období bojů v Čechách a na Moravě a jsou snad ještě myšlenkami upoutáváni na rozmíšky, kdy jsme my Němci ještě stáli v obraně o naše životní právo. Mezitím se udála zásadní proměna a my, německý národ, jsme se stali státotvorným národem a převzali jsme tím odpovědnost za budoucí uspořádání.
Také jsme na posledních domácích večírcích slyšeli o vedení a dějinném vývoji Říše. Právě zde v českomoravském prostoru narážíme na každém kroku na svědky říšské myšlenky. Ať už jdeme ulicemi starých měst a obdivujeme stavební díla německých stavitelů, ať už někde sledujeme zakládající historii českých měst, která spočívá na německém výkonu a německém právu.
Před několika dny se v Praze v katedrále sv. Víta konal slavnostní pořad na počest českého státního prezidenta. Zatímco se prostranstvím šířily zvuky korunovační mše od Mozarta, mohl pohled klouzat přes stěny vysoké chrámové lodi, kde jsou vedle sebe namalovány znaky říšských zemí jako svědci toho, že tato stavba nebyla zřízena pouze v duchu křesťanské ideje, nýbrž v také v duchu Říše. V okamžiku onoho obratu, přičemž všichni lidé v katedrále poklesli na kolena, mezi nimi také česká vláda, zůstal sedět zástupce Říše v černé uniformě diplomatického sboru vzpřímeně a pouze předklonil svou hlavu lehce dopředu. Byl to hrdý obraz neochvějné moci, která stojí vzpřímeně také před svým Bohem a nepadá na kolena. Jsou to vnější znaky a příklady, ze kterých stále znovu cizinec usuzuje vycházeje z jednotlivostí k celku. Hovoří pro nás velký výkon tisíciletých dějin. Nesmíme ale zůstat sedět na vavřínech minulosti, nýbrž musíme právě pro přítomnost a budoucnost nabýt důvěry a úcty.
Vyhráli jsme mnoho bitev v této válce a jde o to, nyní také získat lidi dobytých prostor. Člověk cizí národ nezíská pochlebováním a sliby, získá jej pouze a jedině příkladem a výkonem. Uvažte, že jste v každém okamžiku pozorování závidějícím okem. Neboť také mnozí z českých chlapců by také rádi pochodovali ulicemi s bubínky a při hře v uniformě. Budou vás proto pronásledovat se závidícím zrakem. Budou se těšit, když ne někdy necháte unést a budete dávat špatný příklad. Když v Berlíně nebo v Mnichově Pimpf Schulze („Pimpf“ – je označení nejmladších jedinců, vykonávajících službu německé mládeže, podobně jako „jiskřička“ v české komunistické pionýrské organizaci – pozn. L běhá po ulici v nedbalé uniformě a s neučesanými vlasy, tak paní Meierová z třetího poschodí může zřejmě klidně konstatovat, že je to malý Schulze, ale tady to je Hitlerjunge a tím zástupce německé mládeže. Proto musí být zkontrolována pořádnost vašeho ošacení, čistota vašeho obleku mnohem úzkostlivěji než kdekoliv jinde v Říši. My imponujeme cizímu národu pouze naší disciplínou a naší jednotou. Není možné, aby se v obcích s českou většinou vyskytoval případ, kdy by tábor KLV (KLV neboli Kinderlandverschickung – jednalo se o organizované pobyty německých dětí z průmyslových oblastí Říše a ze Sudet na venkově, často také v ryze nebo převážně českých jazykových oblastech – pozn. L s 200 chlapci pořádal svou vlastní službu, aniž by se postaral o šest místních volksdeutsche chlapců a dívek (der Volksdeutsche – označení pro příslušníka německé národnosti, nemajícího německou státní příslušnost, v období Protektorátu se tím rozuměli i protektorátní Němci žijící v české jazykové oblasti – pozn. L , nebo jim dokonce brání v tom, aby se zúčastnili jejich programu. Z takové práce vedle sebe a z takovýchto rozdvojeností má cizinec jenom radost. Nesmíme mu tuto radost dopřát, stejně tak nesmíme zklamat naše národně německé (volksdeutsch, viz. poznámka nahoře – pozn. LV) chlapce a dívky, kteří si často v nejtěžší době uchovali své příslušenství ke svému národovství. Vy všichni, kteří žijete ve větších jednotkách ve městech nebo táborech KLV, myslete vždy na to, abyste těmto osamělým národně německým chlapcům a dívkám činili radost. Nepohoršujte se nad tím, když často neovládají německý jazyk tak dobře jako vy. Uvědomte si, že to není žádná zásluha, když někdo vyrůstá v Drážďanech, Hamburku nebo Kolíně nad Rýnem, když někdo má německé školy a německy mluví. Že je ale zásluhou a že znamená boj o svou národoveckou příslušnost, když si někdo sám uprostřed cizího národa udržel svůj jazyk nebo vědomost vlastní příslušnosti k německému národu. Musíme se se vší silou pustit do toho, přivádět tyto chlapce a dívky zpět do našich řad a pomáhat jim, aby se celkově naučili německé řeči a mohli mít podíl na velkých pokladech umění v literatuře našeho národa. Musíte ale také vědět, že 60 až 70% českého národa má podle zjištění jednoho profesora pražské univerzity německý podíl v krvi. (Pozn. LB: Jde s největší pravděpodobností o badatelské poznatky Karla Valentina Müllera). Už jsem vám jednou řekl, myšlence pro Říši nečiní reklamu lichocení, nýbrž samotný čin. Nejlépe vždycky přesvědčily výkony německých vojáků na všech frontách o síle a výkonnosti, ale také o myšlence nacionálněsocialistického státu. Každý jednotlivec z nás musí ukazovat, že jsme nositelé myšlenky, nové revoluční ideje, která se chopila toho, aby zřídila nový evropský pořádek. Především jsou to naše sociální výdobytky a zařízení, které u Čechů již našly uznání. Nesmíte věřit tomu, že vůči Čechům smíme vystupovat jako vůči ostarbeiterům nebo Polákům. Velká část českého národa pilně a spolehlivě pracuje ve zbrojních továrnách. Ukažte, že jste jako němečtí chlapci a dívky zdvořilí a ochotní pomáhat, aniž byste se přitom vnucovali. Je ale samozřejmé, že například v tramvaji je třeba uvolnit české ženě s dětmi místo a že je třeba jí pomoct při nastupování nebo vystupování. Postačí, když ona bude muset uznat, že německá mládež je pozorná a ochotná pomáhat. Ona tak pro začátek pravděpodobně nebude činit všeobecně, bude to považovat za nápadné a za nějaký ojedinělý případ. Uvědomte si, že kdo chce stavět velkou Říši, musí národy, které v tomto prostoru žijí, získat a alespoň přesvědčit o smyslu jejího řádu. Nepatříte tu sami sobě, každý jednotlivec s vás je zástupcem celého národa. Podle vás, každého jednotlivce, člověk soudí celek. Chovejte se vždycky tak, že musíte nalézt úctu a uznání. Nebuďte hulvátští a nemyslete si, že vůči Čechovi můžete požadovat všechno, také to nezákonné. Například si asi nedovedete představit, že by nějaký Gefolgschaftsführer nebo Fähnleinführer (nižší hodnosti v organizační struktuře Hitler-Jugend – pozn. L , který se přeci v první řadě musí řídit rozkazy svého Bannführera nebo svými vlastními služebními pokyny, např. přišel do služby v civilu, když pro tuto službu byla ustanovena povinnost nošení uniformy. Pro každého z vás je samozřejmé, že jako vůdcové dáváte svým životem příklad a řídíte se vlastními zákony. Tím stejným se musíme řídit ve státním myšlení vůči Čechům. Zákony v řádu dopravy, v řádu ulice, v řádu podniku, ty byly vyneseny z vedoucích míst Říše. My jsme ale prvním říšským národem, národem, který vystavěl stát, a my jsme ti mladí lidé, kteří mají později vrůst do vedoucích pozic této mladé Říše. Máme tedy jako první povinnost se těmito zákony řídit. Nemyslete si, že jste dosáhli vítězství, když jste se zvýšenou mocí svého hlasu prosadili vůči nějakému českému úředníkovi, který vás upozornil na nějaký přestupek, i když bude nakonec mlčet a neodváží si říct něco dalšího. Snad jste sice také poukázali na podporu u nějakého vyššího služebního místa. Takovéto chování je absolutně nesprávné a škodlivé. Čech sice bude zastrašeně mlčet, ale sdělí tento jiným Čechům v soukromých rozhovorech a vy jste tím podrývali vlastní řád zákonů a kromě toho nechali v nějakém člověku vzniknout názor, že jako Čech nemůže pod zákony Říše nalézt žádnou ochranu a že nemá práv. Nic ale nepodrývá autoritu státu více než to, když se pochybuje o jeho právním stavu. Pruským zákonem je slovo Bedřicha Velikého: „Král je prvním služebníkem svého státu.“ My jsme tvůrci tohoto státu a této Říše, my jsme jeho pány, ale právě proto také první služebníci jeho zákonů."
Nepřátelství nebo dokonce nenávist vůči Čechům z předcházejících řádků rozhodně vycítit nelze, ale jasně z nich vyplývá, že německý národ byl i nadále považován za státotvorní národ v Říši, která se měla stát i domovem českého národa.
Ve smyslu zásad, jejichž autorem je s největší pravděpodobností HJ-Gebietsführer Fritz Knoop, se rozhodně nezachoval 16tiletý mladík a příslušník Hitlerovy mládeže Heinrich Raczka. S případem této „černé ovce“ musel být obeznámen dokonce sám Karl Hermann Frank resp. jeho úřad: Raczka totiž německým policejním úřadům nahlásil, že byl dne 4. října 1943 krátce před půlnocí přepaden a týrán v obci Přívoz u Moravské Ostravy neznámými Čechy. Poté, co pěšky opustil stanici místní železniční dráhy, oslovili ho prý dva asi 15-17letí Češi a šli kus cesty s ním, až se k nim po chvíli připojili další dva o něco starší Češi a povalili Raczku náhle na zem, zfackovali ho, kopali do něj a vyptávali se ho přitom, co dělají někteří vedoucí HJ, kteří byli toho času nasazeni na válečné frontě. Výslech německé státní policie však Raczkovo udání „neznámých pachatelů“ po několika dnech ukázal jako vylhané – mladý příslušník Hitlerjugendu si prostě potřeboval najít věrohodný důvod, jak vysvětlit přísným rodičům svůj pozdní návrat domů. Ze strachu před rodiči si vymyslel neznámé české pachatele. Toto obvinění však mělo poměrně vážný dopad pro 15 nevinných mladých Čechů, kteří byli na základě neurčitého obvinění jako "donucovací opatření" až do 19. října 1943 policejně zadržováni z příkazu brněnské policejní služebny – nebylo proti nim přitom žádných důkazů, ale byli úředně všeobecně známí jako „nepřátelští vůči Říši“, to k jejich dočasnému zadržování postačilo. Když se celá lež později provalila, byli opět všichni propuštěni. Sám Raczka na svoji obhajobu později uváděl, že si nebyl vědom toho, že na základě jeho křivého obvinění mohou nevinní Češi takto snadno skončit ve vazbě.
Blog
Komentuj
Komenty k blogu
Napíš svoj komentár